Srdce bojovnice - 22. díl

Když jsem druhý den konečně vylezla z ubytovny, slunce stálo vysoko na nebi a většina vojáků už dávno plnila své příkazy. Jenom já jsem nerozhodně bloumala sem a tam a nevěděla, co si vlastně se sebou a vším tím volným časem počít. Nakonec jsem popadla luk a zašla na cvičiště, kde jsem několikrát po sobě umístila obsah svého toulce do terče, ale kupodivu ani to mě nijak neuspokojilo. Věděla jsem, co musím udělat, a také mi bylo jasné, že do té doby nenajdu klid.
Spěšně jsem se proto převlékla do uniformy a o chvíli později jsem již mířila k velitelským budovám. Když jsem vstoupila dovnitř, trochu jsem se obávala, že bych tu mohla narazit na Daerona, ale k mé úlevě jsem toho setkání byla ušetřena. Netušila jsem, jak bych v tu chvíli reagovala. Jistě, byl to Beleg, kdo mi ublížil, ale vědomí, že on na tom nese také svůj podíl, se nedalo jen tak ignorovat.
Pomalu jsem kráčela chodbou a dumala, jaké prostory si asi můj nový velitel zabral pro sebe. Původně jsem plánovala, že se zeptám stráží před budovou, ale kupodivu tam nikdo nehlídal. Zdálo se mi to divné a zmocnily se mě pochyby, jestli je vůbec princ uvnitř. Mohl být vlastně kdekoli… v paláci… někde v okolních lesích… a nebo v soukromí s nějakou elleth… Ta myšlenka se mi vůbec nezamlouvala, i když jsem netušila proč vlastně. Vždyť mi do jeho života vůbec nic nebylo.
Minula jsem dveře, které vedly, jak jsem až příliš dobře věděla, do Daeronovy pracovny, a pokračovala spěšně dál. Následující dveře byly dokořán a já zkoumavě nakoukla dovnitř, ale byla to jen místnost, která zjevně sloužila jako sklad. Teď byla téměř prázdná. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě mi zbývaly dvě místnosti, jenže čím déle jsem tu byla, tím méně jsem chápala, co tu vlastně pohledávám. Možná, že bych měla radši okamžitě zmizet… Ale mé nohy mě nesly přesně opačným směrem než k východu, skoro jako kdyby převzaly veškeré rozhodování, a já se tomu příliš nebránila.
I další dveře byly pootevřené a já škvírou zahlédla něčí nohy položené pohodlně na rohu stolu. Mohl to být samozřejmě kdokoli, ale přesto se mi srdce prudčeji rozbušilo. Váhavě jsem zvedla ruku, abych zaklepala, ale pak ji téměř bojácně stáhla. Zase tak nerozhodná… Proč jen je to tak těžké? Vůbec jsem tomu nerozuměla.
„Hodláš vstoupit, vojáku, a nebo tu jen tak lelkuješ?“ ozval se znenadání ten známý hlas a já se lehce zachvěla.
„Ne, pane. Tedy ano, pane. Chtěla jsem Vás požádat o slyšení.“ V duchu jsem si hned zanadávala za svoji výřečnost. Thranduil si musí myslet, že se nedokážu ani pořádně vyjádřit.
„Budiž. Vstup tedy a vyjev, co máš na srdci!“ vybídl mě princ a já srdnatě otevřela dveře o něco víc a vešla jsem.
„Zavři za sebou, vojáku,“ nakázal mi, než jsem stačila udělat další krok.
Uposlechla jsem a pak jsem se skloněnou hlavou čekala, až dostanu další instrukce. Přesto mi neuniklo, že se princ zvedl ze židle a postavil se před svůj stůl, o nějž se opřel.
„Nuže přistup blíž a hovoř přec!“
S pohledem upřeným před sebe jsem došla doprostřed místnosti. V zásadě se to tu nijak nelišilo od pracovny Daerona, stejný pracovní stůl, židle i komody a truhly podél zdí. I stejné dveře, za kterými se schovávala malá ložnice. Nic mimořádného, co by naznačovalo, že tu přebývá jediný syn vládce Eryn Galen. Ovšem kdybych už nevěděla s kým mám tu čest, na něm bych to beztak nepoznala. Tedy pokud bych nebrala v úvahu hrdé držení jeho těla a arogantní výraz v jeho pohledné tváři. Byl oblečen do prostých vojenských nohavic, vysokých bot a košile, kterou ani neměl došněrovanou. Tuniku měl ledabyle přehozenou přes opěradlo židle a svůj meč opřený o bok stolu, na jehož desce byla rozvinuta nějaká mapa a také se tam povalovalo množství všelijakých listin. Napadlo mě, že možná plánuje nějakou další výpravu, a byla jsem ráda, že jsem sebrala dostatek odvahy, abych sem zašla.
„Říkal jste, abych se u Vás hlásila, až budu bojeschopná, pane, tak jsem tu!“ promluvila jsem a sama byla zaskočena rázností, se kterou jsem ta slova vyslovila.
Na Thranduila jsem ovšem zřejmě žádný dojem neudělala, protože se pouze pousmál. „Předpokládám, že ses nechal ošetřit, vojáku!“
„Ano, pane!“
„A tvůj léčitel již usoudil, že jsi zcela v pořádku?“ zeptal se mě princ a bylo zřejmé, že si o tom myslí své.
„Ne, pane! Avšak není důvod, abych dál setrvávala v nečinnosti! Já již můžu bojovat!“ prohlásila jsem pevně.
„Dobrá, tedy se o tom přesvědčme…“ A než jsem se nadála, uchopil svůj meč a vydal se přímo ke mně.