Forsaken - 55. díl

„Tati…“ hlesla jsem, ale vzápětí se mě zmocnily pochyby, jestli je to vůbec on. Toho zamračenýho cizince, který do mě nenávistně zabodával svý oči, jsem opravdu nikdy předtím neviděla.
Riel se k nám k mé úlevě okamžitě připojil. „Alexi, nečekal jsem tě tak brzy!“ uvítal ho věcně. „Už jsi hotov?“
„Tak hotov, jak jen to bylo možné!“ procedil táta skrz zuby a prošel do pokoje. „Uděláš mi kafe? Opravdu ho moc potřebuju.“
„Jasně.“
Riel bez dalších okolků zamířil do kuchyně a otec se posadil na pohovku s přirozeností, která svědčila o tom, že už tu někdy předtím byl. Jako vždy byl dokonale upraven, oblečen do oblekových kalhot a košile, s vlasy hladce sčesanými dozadu. Když na mě upřel svůj kritický pohled, cítila jsem se ještě víc neupraveně a zalitovala jsem, že jsem se nestihla převlíct do něčeho slušnějšího než bylo Rielovo triko.
„To jsi teprve nyní vstala?!“ zeptal se mě a nelibost z jeho hlasu přímo čišela.
Riel, který právě zapnul konvici s vodou, se na něj nesouhlasně zadíval. „Nech ji být, Alexi, tohle teď opravdu nepotřebuje,“ snažil se ho trochu zklidnit. Ale bez úspěchu.
„Skutečně?! A co slečinka potřebuje?! No, pověz! Za jeden den jsi se stal odborníkem na ženy?!“ rozkřičel se na něho a já sebou polekaně trhla. Takhle jsem svého otce ještě nezažila, šel z něho opravdu strach.
Riel kupodivu nehnul ani brvou. „Jestli si to chceš vybít na mně, tak fajn. Já to snesu. Ale ji z toho vynech.“
Táta se zasmál. Znělo to dost hrozivě. „Takže ty jsi teď její ochránce?!“ vyjel na něho ostře.
„Mám pocit, že přesně to jsi po mně chtěl, ne?“
„Kdybys udělal, co jsem po tobě chtěl, tak mohla být Anna ještě živá!“ obvinil ho táta nelítostně.
„Kdyby ses ty přestal včas plést do jejího života, tak by jí ani žádné nebezpečí nehrozilo!“
„Skutečně?! Od tebe to tak sedí! Já ji aspoň nezabil!“
Hlasitě jsem zalapala po dechu. O čem to tu ti dva mluví?! Ohromeně jsem sledovala, jak Riel zaťal ruce v pěst.
„Nechme toho, Alexi! Tohle nikam nevede!“ Zkoumavě se na mě zadíval, než se obrátil zpátky k otci, který se mezitím postavil.
„Ohó! Tak tys jí všechno neřekl, co? Polopravdy a pololži, Rieli, to byla vždycky tvoje specialita!“
„Udělal jsem jen to, co jsem považoval za správné!“
„Jako tehdy? Třeba bychom se měli zeptat té tvé přítelkyně… Škoda jen, že už to není možné. Jak se jenom jmenovala? Alice?“ hádal táta, ale podle jeho výrazu bych si tipla, že její jméno znal naprosto přesně.
„Erika…“ hlesl Riel a pokud to bylo vůbec možné, pak ještě více pobledl.
„Ovšem… Erika… Krásné jméno pro mrtvou holku… A proč? Protože jsi odmítl řešit věci přímo! I teď se tomu vyhýbáš! Jasně jsem ti řekl, abys Izabele všechno vysvětlil! Co na tom jsi nepochopil?!“
„Ví to, co nyní vědět potřebuje!“ namítl Riel a znovu ke mně zalétl pohledem. Připadalo mi, jako kdyby mě jeho oči prosily, abych ho chápala. „Sotva jsem ji přiměl napít se krve. Potřebuje víc času.“
„Ale čas ten ona nemá!“ ozval se zase můj otec důrazně. „Jdou po ní… A už to není jenom Ariel a jeho kumpáni ale i naši!“
„Pak bychom ji měli někam ukrýt…“ navrhl Riel znepokojeně. „Potřebuje nejdřív dostat aspoň základní výcvik…“
„To ano, ale bude to muset zvládnout zatraceně rychle!“
Poslouchala jsem jejich rozmluvu a mračila se na ně. Vůbec se mi nelíbilo, že se o mně takhle domlouvají, jako kdybych tam snad ani nebyla, ovšem měla jsem dost rozumu, abych mlčela.
„A o našich aktivitách už něco tuší?“ zeptal se Riel vzápětí ustaraně.
„O našich aktivitách se před někým třetím vůbec bavit nebudeme!“ okřikl ho táta ostře.
„Proč ne? Chtěl jsi, aby věděla všechno, tak můžeme klidně začít třeba s tímhle!“ odvětil prudce Riel a bylo zřejmé, že i jeho klid už vzal dost za své.
„Už jednou jsi mě v minulosti neposlechl a někdo umřel! Kolikrát se to musí ještě stát, abys mě konečně začal poslouchat?!“
„Tak tohle jsem pro tebe?!“ procedil Riel dopáleně. „Nějaký pes na hodně krátkém vodítku?! Nejsem nějaká tvoje bezduchá loutka, Alexi, to si zapamatuj!“
„A ty si zase zapamatuj, že jenom díky mně ještě žiješ! Ale pokud si budeš i nadále dělat, co se ti zlíbí, můžu to snadno změnit!“
„Nevyhrožuj mi, nemuselo by se ti to vyplatit!“
„To bylo jen varování, Rieli! Ty existuješ jenom díky mně! A i kdyby se ti nějak podařilo mě zabít, pak je konec i s tebou a ty to moc dobře víš! A navíc na to stejně nemáš dost sil ani kuráže!“
„A vsadíš na to svůj život?!“ opáčil Riel chladně.
S rostoucími obavami jsem je sledovala, jak se přeměřují zlostnými pohledy. A pak, aniž by někdo z nich znovu promluvil, zničehonic se do sebe pustili. Nepoužívali zbraně, jenom svá těla, ale i přesto to vypadalo na dosti tvrdý boj. Úder stíhal úder, chvíli měl navrch ten, chvíli zas ten druhý a já na ně jenom nevěřícně zírala a pořádně ani nevěděla, o koho z nich se vlastně bojím víc.