Srdce bojovnice - 23. díl

Nevěřícně jsem sledovala, jak se ke mně blíží. Neúprosně a nezadržitelně jako jeden z Námových služebníků. S něčím takovým jsem tedy rozhodně nepočítala!
„Já... nemám meč, pane!“ namítla jsem chabě a o krok couvla, abych se vyhnula konfrontaci.
„A myslíš si, že to tvého nepřítele zajímá, vojáku?! Buď si jist, že kvůli tobě ho neodhodí!“ odvětil princ posměšně a pozvedl svůj meč.
„Jenže nepřítele poznám na dálku a můžu ho tak včas zastavit šípem!“ namítla jsem a opět ustoupila.
„Skutečně?“ Princ napřáhl ruku a přitiskl mi hrot své zbraně na krk. „A co když ne? Ráno jsem byl přítomen u nástupu. Ani jeden z vojáků neměl žádná viditelná zranění... To může znamenat dvě věci!“
Ztěžka jsem polkla a jako hypnotizovaná jsem zírala na čepel jeho meče. Polovina byla pokrytá elegantními obloučky Tengwaru, i když z úhlu, ze kterého jsem na ty znaky hleděla, jsem je nedokázala přečíst.
„Buď jsi neviděla důvod, proč se bránit, což se mi vzhledem k tvým poraněním zdá docela podivné, a nebo jsi se prostě ubránit nedokázala...“ pokračoval princ a nebýt toho meče, sklonila bych zahanbeně hlavu.
„Také jsem se díval do papírů po Daeronovi... Tvé jméno je jen na prezenční listině pro závěrečný test lučištníků. Ale pokud vím, pak každý z bojovníků musí absolvovat přinejmenším dvě disciplíny! Takže ti jedna chybí...“
V duchu jsem zaklela. Mohla jsem tušit, že si princ najde způsob, jak se mě zbavit! A já mu sem ještě dobrovolně lezu přímo do rány!
„Výběr je, jak jistě dobře víš, na tobě... Buď boj beze zbraní a nebo s dýkami či mečem. Co si vybereš?“
„Budeme bojovat nyní, pane?“ zeptala jsem se nejistě.
„Ovšem! Sám jsi mi před chvíli říkal, že jsi již bojeschopný, vojáku! Tak nač otálet?!“
„Pak snad... ten meč... pane,“ vypravila jsem ze sebe. Měla jsem s ním sice menší zkušenosti, ale zase umožňoval držet si oponenta dál od těla, což bylo přesně to, co jsem nyní potřebovala.
„Výborně. Vyzvedni si nějaký ve zbrojnici a sejdeme se za okamžik na cvičišti!“
„Ano, pane,“ odvětila jsem sklesle.
„A hleď, ať se mi cestou tam nezraníš! Zdá se mi, že jsi k tomu poněkud náchylný, vojáku!“ dodal ještě Thranduil výsměšně.
„Ne, pane.“
Odevzdaně jsem zamířila do skladu zbraní a vybrala si jeden, který nebyl ani přehnaně těžký ani obrovský. Zkusmo jsem s ním několikrát rozetnula vzduch. Jeho váha a tvar v mých rukou mi připadaly zcela cizí a nezvyklé a já se snažila rychle vybavit těch pár lekcí, které jsem kdysi absolvovala.
„Ale... copak to tu máme? Holku, co si ráda hraje na vojáky? A nebo spíš s vojáky?“ ozval se nečekaně za mými zády povědomý hlas. I když nikdy předtím jsem ho neslyšela tak naplněný záští a zlobou.
„Pane,“ postavila jsem se před Daeronem do pozoru a nervózně jsem těkala pohledem kolem.
„Ale copak, panenko? Máme někam naspěch?“ promluvil ke mně a z rádoby vlídného tónu, kterým svá slova pronášel, mi naskočila husí kůže.
„Ano, pane! Jsem očekávána na cvičišti!“
„Ty a na cvičišti? Copak bys tam pohledávala? Válet se pod vojáky můžeš přece i jinde!“
„Mám tam prokázat svou zdatnost v boji, pane!“ zareagovala jsem prudce a nejraději bych mu vrazila konec svého luku do oka.
„Tak?“ Daeron se pobaveně zasmál. „U toho bych neměl tedy chybět! Milerád tě tam doprovodím, Riel! Koneckonců jsi dříve bývala mým svěřencem, a proto za tebe dosud nesu jistou zodpovědnost.“
Dumala jsem, jak se ho co nejlépe zbavit, ale žádný způsob mě nenapadal. Tedy snad kromě zabití.
„Pročpak otálíš, Riel? Přece nechceš nechat prince čekat? Opět...“ pronesl Daeron kousavě a očividně se pásl na mém nepohodlí.
„Jistě že ne, pane...“ Neochotně jsem vykročila směrem k tréninkovým plochám a v duchu si říkala, co mě ještě dnes hrozného potká. A nebo spíš kdo. Že já jsem z té ubytovny vůbec vystrčila nos!