Forsaken - 56. díl

„Přestaňte... dost!“ vykřikla jsem v zoufalé snaze ukončit jejich nesmyslný boj.
Jenže jak se dalo čekat, oba dva mě zcela okázale ignorovali a dál do sebe bušili. Napadlo mě, že bych mohla předstírat další záchvat, ale nějak jsem se k tomu nedokázala přimět. Nejsem zas tak dobrá herečka. Jediný, co mě aspoň trochu uklidňovalo, byla skutečnost, že žádný z nich dosud nesáhl po zbrani. Třeba si jenom potřebujou vybít na někom přebytečnou energii a jakmile jim dojde dech, sami s tím přestanou. Přesunula jsem se radši do kuchyně, kde jsem zalila tátovi kafe, a pak jsem z bezpečné vzdálenosti sledovala jejich bitku.
Riel zrovna obdržel nepříjemně vypadající ránu pěstí do brady, kterou se mu nepodařilo úplně vykrýt, ale za okamžik se vzpamatoval a oplatit to otci pořádnou herdou přímo do žaludku. Ten jenom heknul a chvilku lapal po dechu. Doufala jsem, že mu to stačilo, ale jen co nasál nový vzduch do plic, vrhl se znovu na Riela.
Fajn! Popadla jsem batoh a tiše se vytratila z místnosti. Zdálo se, že si mého odchodu ani nepovšimli. Když jsem o něco později nakoukla zase dovnitř, zjistila jsem, že jsem vůbec nic nepropásla. Oni se tam stále ještě mlátili! To je prostě neskutečný! No, aspoň jsem měla příležitost si odskočit a převlíct se bez něčí nevítaný pozornosti. Vyndala jsem kartáček na zuby a hřeben a u umyvadla spáchala ještě hygienu a sčesala si vlasy za uši. Vlnily se až hrůza, ale to mě teď příliš netrápilo. Přes zrcadlo jsem hodila další pohled na ty dva. Nevím vlastně ani proč, ale tak nějak jsem skoro očekávala, že v něm Riela neuvidím. To, že tomu tak nebylo, mě poněkud zklamalo.
Přesunula jsem se ke kuchyňské lince a uvařila si slabé kafe. I když v tom nebylo mlíko, celkem se to dalo pít. Opírala jsem se o skříňky a pozorovala ty dva magory. Otci se skoro podařilo zasáhnout Riela loktem do obličeje, ale ten naštěstí v poslední chvíli uskočil a bolestivě mu tu ruku zkroutil. Brr! Jestli něco podobnýho má bejt součástí mýho výcviku, pak bych si to snad radši nechala ujít!
Nějakou dobu pokračoval jejich boj vcelku vyrovnaně, než se posléze Rielovi podařilo podkopnout otci nohy a ten tvrdě dopadl na zem.
„To by stačilo, ne, Alexi?!“ otázal se ho udýchaně, zatímco na něho táta nevraživě civěl. Riel si to vyložil jako souhlas a neprozřetelně si to namířil ke skříni, čímž se ocitl zády k němu.
Zahlédla jsem nějaký pohyb a s rostoucí úzkostí jsem sledovala tátu, jak si lehce vyhrnul nohavici kalhot, a odhalil tak pouzdro s dýkou, po které po paměti natáhl ruku. Oči přitom nespouštěl z Riela.
To snad ne?! Nemohla jsem uvěřit tomu, že by byl schopnej něčeho tak podlýho! Jenže proč by jinak po tý dýce sahal?! Nehodlala jsem radši nic riskovat...
Když táta vzápětí tlumeně ale o to procítěněji zanadával, se zadostiučiněním jsem se pousmála. I Riel se zastavil a otočil k němu.
„Co se děje?“
Jakmile zahlédl tátovo prázdné pouzdro, zamračil se. „O co se to tu pokoušíš?“
Ale táta na něj jenom nevěřícně zíral. „Je pryč!“
„Jo?! To máš teda štěstí!“
„Ale... kde může být?“
„Snad ode mě nečekáš, že ti ji pomůžu hledat, Alexi! Jestli jsi ji ztratil, pak ti to jenom patří!“
„Ještě na chodbě jsem ji měl, to jsem si kontroloval!“
„Takže ty jsi sem šel už s úmyslem někoho zranit, jo? To je opravdu povedený!“ Riel znechuceně potřásl hlavou.
Táta se mezitím pomalu zvedl ze země a pátravě se kolem sebe rozhlížel. Pak jeho zrak padnul na mě. „Tys nic neviděla, Izabelo?“
„Já?“ Upila jsem trochu kávy, abych zamaskovala trochu zlomyslný úšklebek, který se mi i přes mou snahu nepodařilo úplně potlačit. „Já si tady radši hledím svýho. Tyhle vaše chlapský záležitosti nejsou nic pro mě.“
„Hm.“ Táta znovu prozkoumal snad každý centimetr podlahy ale opět bez úspěchu. Nakonec to vzdal a vydal se ven. „Budu v kontaktu. A ty...“ A tohle slovo zdůraznil ještě svým ukazovákem, který téměř nenávistně zapíchl Rielovým směrem. „... koukej plnit své povinnosti!“ Nato táta prošel skříní a s prásknutím za sebou zabouchl venkovní dveře.
S úlevou jsem vydechla. „To bylo teda ostrý...“ hlesla jsem, stále v šoku z toho, co se tu ještě před krátkou chvílí odehrávalo, a kam až to mohlo zajít.
„To jo! A ty mi můžeš rovnou říct, kde to je, a jak se ti to podařilo Alexovi sebrat!“ pronesl Riel nekompromisně.