Temnota-pokaždé je to stejné (č.37)

Stáli proti sobě a měřili se pohledy. Gear vypadal nadmíru spokojeně. Nepřál si nic víc, než si to konečně s tím spratkem jednou provždy vyřídit. Cítila jsem jeho chtíč. Toužil se na něj vrhnout, zhltnout jeho duši a tělo roztrhat. Ukončit ten nesmyslný vztah, který jsme si s Vlkem vytvořily a o kterém věděl že z mé strany je definitivně ukončen.
„Jsi si jistý, že semnou chceš bojovat?“ zeptal se Gear a jeho hlas se rozléhal po celé místnosti. Neochotně mu tak nabídl poslední příležitost ze souboje vycouvat. Udělal to kvůli mně, aby bylo jasné, že ho nezabil protože chtěl.
„Ne. Nepřekousnu fakt, že dala přednost něčemu jako jsi ty přede mnou.“ Pohrdavě přejel pohledem po celém jeho zvířecím těle. Gear jen zkřivil tlamu v pousmání. Nemohl ho urazit. Vlk nechápal, že tu nešlo o tělesnou schránku, ale o to, že jsme jedna bytost a to je mnohem víc. Něco takového on nikdy nezažije. Nikdy neokusí to neviditelné pouto mezi námi, které je tvrdší než řetěz z ocele.
„Máš nějaké poslední přání?“ nebyl to výsměch, pouze věcná otázka. Gear kolem něj začal pomalu kroužit a bezhlučně s ladností kočky našlapoval na dřevěnou podlahu.
„Jo, abych tě zabil.“ mile se usmál.
„Bohužel tohle přání ti nesplním.“ ušklíbl se Gear. Vlk se začal točit dokola, aby mu Gear nestál za zády. Trouba, on si snad myslí, že má nějakou šanci! Poodstoupila jsem od nich. Nechtěla jsem schytat nějakou facku, která by mohla letět kolem a pro jistotu jsem se schovala za Gearovo lehátko. Bude to krátký boj, ale opatrnosti není nikdy dost.
S lítostí jsem pozorovala Vlka jak se snaží udržet si od Geara co největší odstup, který dělal čím dál tím menší kroužky, až byl jen pouhý metr od něj. To už se Vlk rozhodl na nic nečekat a zaútočil. S rychlostí geparda vystřelil pěst přímo k mistrově hlavě. Dřív než se stačil byť jen dotknout Gearovích chlupů, hlava zmizela a s ní i Gear. Vzápětí se však objevil Vlkovi za zády.
Zatajila jsem dech. Teď už Vlk byl v podstatě mrtví. Jako divák jsem pozorovala, jak se Vlk otáčí. Vše se odehrávalo tak rychle a při tom se mi vše jevilo pomalu jak ve zpomaleném filmu díky mé démoní polovičce.
Gear využil příležitosti a s pomocí své obrovské tlapy, která se nyní jevila jako medvědí, uštědřil Vlkovy pořádnou ránu do hlavy. Vlk odlétl jak hadrová panenka a tvrdě dopadl na mistrovo oblíbené lehátko, které se pod ním zlomilo na polovičku a prkno pod Vlkovým pravím loktem taktéž. Strnula jsem. Přímo pod rukou měl mou skrýš s dýkami a právě v ní měl loket. Do háje!
Zadívala jsem se na něj a doufala, že je mrtví, ale jako naschvál se pohnul. Zapomněla jsem, že si Gear rád hraje. Neodrovnal by ho jednou ranou a tato slabůstka se mu právě měla stát osudnou.
Vlk jako ve snách uchopil jednu z dýk a nechápavě se na ní zadíval. Při tom mu z rýh na tváři a na spánku tekli pramínky krve. Nedivila jsem se, že mu to nemyslí zrovna nejrychleji. Očima jsem vyhledala Geara. Stál jako socha a vztek, který doteď pociťoval se ani zdaleka nevyrovnal tomu, co zakusoval právě teď, při pohledu na ty zpropadené dýky, které se mu neustále pletli do života.
Vlk se namáhavě zvedl a Gear se k němu neodvážil ani přiblížit. Zmohl se jen na nenávistný pohled. S úsměvem si z levého koutku úst setřel krev, která se tam dostala jedním s pramínků, které křižovali celičkou jeho tvář a potěžkal si dýku Věrných v ruce. Hodlal ji hodit. Boje na blízko byl příliš riskantní. Připravil se k hodu.
Lítost a výčitky svědomí odváli Vlkovy vražedné myšlenky. Nemohla jsem o Geara přijít za žádnou cenu. Bez něj bych nebyla nic. Poloviční člověk není člověkem. Jestli Geara zabije, bylo by to stejné jako by zabyl i půlku ze mě. Půlku, která mi nesčetněkrát zachránila život a bez níž bych sem nepatřila. Byla bych míň než člověk a tudíž potravou skoro pro celou Temnotu.
Aniž bych si uvědomila co vlastně dělám, odrazila jsem se od zdi o kterou jsem se celou dobu opírala a přistála jsem mu na zádech. Vlk, který to nečekal se svalil na zem a dýka s tupou ránou dopadla na prkennou podlahu jen několik málo centimetrů od jeho ruky. Nesnažil se semnou zápasit. Byl upír. Měl mnohem větší sílu než jsem měla já. Ignoroval mé snahy zabránit mu v pohybu a jednoduše mě strhnul ze zad. Jednou rukou mě držel pod krkem a dýkou mi jemně přejel po tváři tak aby nezanechala stopy a při tom jsem cítila jak je ostrá.
„Tohle už nikdy nedělej.“ zašeptal mi do ucha a obrátil svou pozornost zpátky ke Gearovi. Ten stál co nejdál od Vlka a nijak se mi nesnažil pomoct. Nevím co s ním Moern v té mučírně prováděl, ale dost ho to poznamenalo. Neměla jsem mu to za zlé, vlastně jsem byla ráda, že neriskoval. Vlk by mi neublížil, tím jsem si byla jistá, i když se tolik změnil a s těla brázdami, které mu zanechali na tváři Gearovi drápy, mi trochu naháněl strach. Zamračila jsem se. Já a mít strach? Z Vlka?
Vlk, stejně jako já usoudil že mu již z Gearovi strany žádné nebezpečí nehrozí, se mi podíval do očí a pak se ke mně sklonil. Překvapeně jsem sebou cukla, když mě něžně políbil. „Promiň.“ zašeptal mi do ucha. Hned mi došlo co bude následovat, když se jeho oči stočili zpátky k mému mistrovi.
Má prává ruka vystřelila směrem k Vlkově hrudi a instinktivně vytáhla drápy, které se mu zabořili do těla a přeřízli všechny kosti, jenž jim stáli v cestě. Překvapeně na mě zíral. Dívala jsem se mu do očí, když jsem rukou otočila a přeřízla mu všechny tepny, které do jeho srdce vedli a vyrvala jej.
Stisk na mém krku povolil a Vlk, který klečel vedle mě, se svalil přímo na mě. Cítila jsem jeho teplou krev, jak mi máčí tričko, až mi ho promočila úplně a krev se mi dostala na kůži. Za pár vteřin byl mrtví. Jako v transu jsem Vlkovo nehybné tělo opatrně položila na zem a stále mi nedocházelo, co jsem udělala, i když jsme se dívala na jeho mrtvolu a držela v ruce jeho srdce. Doslova jsem mu vyrvala srdce z těla. Blesklo mi hlavou a musela se nad tou zvráceností zasmát.
Něco teplého a jemného se mi otřelo o záda a na krku jsem cítila horký dech. S myslí úplně prázdnou jsem se opřela o tu silnou hruď a do té husté srsti, která mohla patřit jen Gearovi aniž bych od Vlka odvrátila zrak. Gear nic neříkal, což bylo jen dobře, konverzace by mě přinutila opět přemýšlet a pak bych si uvědomila na co se vlastně dívám.
Nezdálo se mi to jako dlouhá doba, než jsem opět začala vnímat svět kolem sebe, ale zvuky bitvy už odezněli a chodbami se neslo sténání zraněných. Zamrkala jsem a rozhlédla se kolem sebe na ten nepořádek.
Srdce se mi divoce rozbušilo, jak mi vše docházelo. S odporem jsem odhodila Vlkovo srdce, jenž jsem stále svírala v ruce a vyskočila na nohy, neboť jsem seděla přímo v kaluži jeho krve. Jak jsem to mohla udělat? Očima jsem zavadila o srdce, které jsem odhodila a musela ztěžka polknout. Bylo pro mě pokušením jako každé jiné. Znechucená sama sebou a s výčitkami svědomí jsem vyběhla na chodbu ve snaze uniknout vině.
To co jsem viděla za dveřmi vedoucí na chodbu mi dokonale vyhnalo všechny myšlenky na Vlka z hlavy. Vlasy se my zježili zděšením a napadla mě naivní možnost, že jsem si spletla dveře. Nevěřícně jsem se podívala na dveře za sebou, abych se ujistila, že jsou to ty správné. Byli to nepochybně ony a právě se z nich vynořila Gear. Postavila se vedle mě a stejně jako já se rozhlížel kolem, ale nikoliv zděšeně, ale smutně.
„Pokaždé je to stejné a to už jsem několik výměn moci viděl.“ povzdechl si a zadíval se na tělo mága, které někdo přišpendlil vrhacími noži k nedalekým dveřím.
Když jsem se tak dívala na polorozpadlou chodbu zacákanou krví a posetou mrtvolami, začínala jsem chápat Gearovo rozhodnutí neplést se do věcí Temnoty. Kdyby jim pomohl vypadalo by to úplně stejně a za pár let by se to nejspíš zas opakovalo. Dokud by to někdo nezastavil, ale kdo by to dokázal? Koutkem oka jsem se podívala na Geara a v hlavě mi začal klíčit jistý plán.