Pirátská povídka (8 část)

Věděl jsem kudy se má jít, protože mi to popsal Lusignan, tak jsem kráčel ve předu a vedl naši malou skupinku. Slunce začínalo vycházet zrovna, když jsme vstupovali do vysokého dubového lesa. Tento hvozd vypadal děsivě, nad zemí se vznášel dusivý opar. K tomu všemu tu bylo poměrně temno a troufám si tvrdit, že taková tma zde musí být i za jasného odpoledne, neboť sluneční paprsky nemohou prosvitnout hustou klenbu stromů, tyčících se nad našimi hlavami.
Dlouhý čas jsme mlčky kráčeli po stezce, kterou značily záseky od Lusignana, když tu najednou se Zawir zastavil.
Popošel z cesty k jednomu dubu a začal si jej prohlížet. Já a Flaundry jsme jen nechápavě stáli a sledovali, co bude dělat.
Natáhl se ke kmeni a položil naň ruce. Zašeptal nějaká slova, kterým jsem ani za mák nerozuměl. Strom se začal třást a vycházela z něj slabá namodralá záře, která proudila k černokabátníkovi. Po chvíli už byly všechny listy zežloutlé a opadávaly. Zawir sundal své ruce ze stromu a podíval se na nás. V očích mu plál ohnivý jas. Pak zašeptal: „Musíme si pospíšit.“
Při dalším pochodu lesem jsem si všimnul, že ovzduší zhoustlo a cestička již není tak prostorná jako dříve, zacláněly ji větve stromů a ztrácela se. Ještě, že tu byly ty záseky. Les se stával stále neprůchodnější, občas vedle nás jen tak „náhodou“ dopadla zeschlá větev. Stromy byly jako živé a chovaly se nepřátelsky. Domyslel jsem si, kdo za to může.
Potom, po hodině chůze se cesta naštěstí vynořila z lesa a my se ocitli na okraji velké travnaté pláně, táhnoucí se do daleka. V kopcích, směrem do vnitrozemí se jako prst tyčila k nebi kulatá a vysoká věž. Hláska.
„Co řekneme až nás chytí?“ tázal se Flaundry a hleděl na tu věž.
„Žádný strach, mám připravený plán,“ odpověděl jsem.
Měl jsem dobrý plán, ale přesto jsem se obával, že nemusí vyjít. V tom případě, nás mohla zachránit jen černá magie.
Zamířili jsme k hlásce skrz obrovské plochy porostlé suchou travou, sahající místy až po pas. Na šatech nám ulpívala chmýří z travin a různé bodláky. Šlo se tady špatně a to nejen kvůli vegetaci. Cestu ztrpčovaly i rozmanité druhy hmyzu, žijící všude okolo. Zdálo se, jako by jediný Zawir neměl žádný problém.
Najednou se něco zatřpytilo, něco tam v dálce...
„Jedou vojáci,“ sykl Zawir zlověstně, „Brzy se ukáže, zda ten tvůj plán vyjde, a jestli ne, tak nejdřív zabiju je a pak tebe.“
„Dávej si pozor, mě nikdo vyhrožovat nebude! Každý kdo se o to pokusil, dopadl špatně!“ Odvětil jsem hněvivě. Jenže pochyboval jsem, že by proti černokabátníkovi platila síla meče.
Zawir se uchechtl: „Takhle se mi tedy odvděčuješ za své vyléčení? Myslel jsem, že si chytřejší a pochopíš, že to nejsi ty, kdo tady rozhoduje o životě a smrti!“
Měl jsem chuť mu jednu vrazit, ale uvědomoval jsem si, že by to nebylo moudré.
Flaundry se k našemu rozhovoru vůbec nepřidával, snad nás ani neposlouchal, bloumavě šel a vypadalo, že o něčem přemýšlí.
Uplynulo několik minut mlčenlivé chůze...
Rozčíleně jsem se podíval na Zawira a docela mě vyvedlo z míry, že se skoro poplašeně rozhlíží po okolí...
„Stůjte!“ ozvalo se. Lekl jsem a rychle vytáhl rapír z pochvy, ale nikoho jsem nespatřil.
Celá naše skupinka se zastavila. Viděl jsem, že kapitán zůstal naprosto klidný. Posléze se z trávy se vynořily tři postavy zahalené v pláštích splývajících s okolím a ke všemu na nás mířily dlouhými luky.
„Co jste zač!“ zeptala se nedůvěřivě jedna z nich.
„Jsme měšťané z Grabe, utíkáme před piráty!“
„Grabe bylo dobyto piráty už před osmi dny! To utíkáte tak dlouho?“ zeptala se ta postava ostražitě. Povšiml tvrdého ženského hlasu.
„Ne, zůstali jsme v lese, Jormund byl raněn do hlavy a nemohl chodit, museli jsme jej ošetřit,“ řekl jsem a ukázal na Zawira, který měl obvázanou hlavu.
Zawir bez hnutí brvy přikývl.
„To je divné, že jste jej dokázali tak dobře vyléčit. Teď si kráčí jako páv! Neřekla bych, že obyčejní měšťáci jsou takoví léčitelé!“ pochybovačně si odfrkla.
Zawir se na tuto narážku zamračil a cosi zašeptal. Kolem se začal tetelit vzduch, jako na poušti.
„Co říkal?“ zeptala se druhá postava a napnula svůj luk.
Situace se vyhrocovala. Ti lidé nám očividně nevěřili a taky se nebylo čemu divit, moje historka při pohledu na Zawirův nyní škodolibý obličej opravdu nevypadala důvěryhodně.
Zdálo se, jakoby tetelení ve vzduchu ještě zesílilo.
„No tak dobře věřím vám,“ řekla po chvíli mlčení ta žena a shodila kápi z hlavy.
Na slunci se okamžitě zaleskly její černé splývavé vlasy. Pohlédl jsem do hezké mladé tváře a zjistil jsem, že její oči, obvykle asi jiskrné, jsou podivně zakaleny. Teď mi došlo, co má asi znamenat to tetelení a podíval jsem se na Zawira, který odpověděl úšklebkem.
„Jsme z oddílu Lovců. Počkejte tu s námi chvíli.“
Víc neřekla dokud se neozval dusot kopyt a na stráni nad námi se neobjevilo asi deset jezdců v šupinových zbrojích. Zastavili se a jakmile se srotili do řady, vyjeli k nám dolů. Největší z nich se zarazil těsně před hraničáři a ukázal na nás.
„Prověřeni, Calven?“
„Ano měšťané, kteří zbloudili při útěku v lese,“ odpověděla ledabyle.
„Umíte jezdit na koni?“ zeptal se nás ten voják, asi jejich velitel.
„Oni jsou obyčejní měšťáci Tede, pochybuju o tom, že někdy seděli na koni,“ podotkla hraničářka Calven jízlivě.
O pár minut později jsme se už všichni vezli na koních v doprovodu těch sedmi vojáků, zbylí tři sesedli a zůstali s Lovci, aby pro nás udělali místo na koních. Na koni jsem už párkrát jel, takže mi to nedělalo problémy a vypadalo, že ani ostatním ne. Kapitán Flaundry dokonce přicválal k veliteli, který se jmenoval Ted a začal se ho na něco vyptávat.
Jejich rozhovor zanikal v dusotu kopyt a řinčení zbrojí.
Dojel jsem k nim, abych něco slyšel.
„... ti útočí z úplně jiný strany ostrova, tam je les, takže se k Hlásce dostanou bez problémů a nepozorovaní... Cože? Odkud si myslím, že jsou? Vy to nevíte? Na ostrově přistálo mnohem víc pirátskejch flotil než jste asi viděli v Grabe. Všechny přístavy jsou už dobytý! Grabe bylo jeden z těch posledních, který nám zbývaly. Ztrácíme jednu vesnici ve vnitrozemí za druhou! Teda doufám, že nám království pošle vojsko na pomoc, jinak se ty pirátský svině dostanou až před brány Stronghelu.”

Asi za dvě hodiny jsme dorazili do kopců pod Hláskou. Mlčky cválajíce, když se zčistajasna strhl povyk a z jednoho stavení u Hlásky vyšlehly plameny.
„Pohyb hoši, došlo k přepadení!“ zařval Ted. „Práskněte do těch koní!“
„Máte meče, koukám,“ houkl na nás voják a hnal se za svým velitelem.
Ostatní ozbrojenci je s bojovým pokřikem následovali a nechali nás daleko vzadu.
„Co budeme dělat? Proti vlastním přece bojovat nemůžeme. Radši se rychle ztratíme a do Strongelu se už nějak dostaneme sami!“
„To je hovadina!“ zabručel vedle mě Flaundry a namítl: „U brány bysme určitě měli problémy, ptali by se nás zase na to odkud jdeme a podobně. Nakonec by si nás ponechali na strážnici a přišli by na to, co jsme zač. Musíme jim pomoct, je to jedno, že bojujeme proti vlastním, stejně jsou to většinou chlastouni a povaleči. Chápej, že ty vojáky tak jenom utvrdíme v tom, že s piráty nemáme nic společného. No a ještě nám vzdají poctu, jak jsme jim statečně pomohli.“
„To ano, ovšem jenom pokud vás ti vaši pirátští kamarádíčci nezabijou,“ zavrčel Zawir. Bylo na něm vidět, že by mu to ani trochu nevadilo.
„Tak dobře kapitáne, máte pravdu,“ uznal jsem.
„Jeďte si, nechám to na vás. Budu se jenom z dálky dívat,“ zachechtal se Zawir a odjel kamsi bokem.
V tu chvíli se vzňala další budova a my pobídli koně.
Čím víc jsme se přibližovali hlásce, tím vřava zesilovala. Najednou se ozvalo hrozitánské zatroubení, které se rozlehlo po širých pláních a nakrátko nás ohlušilo. Hláska volá o pomoc.
Vyjeli jsme do kopce až k palisádě obklopující celou hlásku i všechny ostatní budovy okolo. Zpoza šlehaly vysoké plameny a ozýval se řev.
Tam jsme sesedli z koní a obezřetně obešli palisádu.
Dřevěná brána byla vyražená z pantů a ležela rozbitá na zemi, kolem ní i vevnitř palisády se urputně bojovalo.
Celý houf pirátů číhajících v záloze na případné posily nás spatřil a s vítězoslavným křikem se na nás vrhl. Bylo jich asi čtyřicet.
My se také se statečným křikem rozběhli, ale na útěk.
Nestačili jsme utéci ani deset metrů, když se zpoza svahu vyřítila stovka jezdců v lesklých brněních. Málem nás zadupali do země, jak se kolem prohnali v neuvěřitelné rychlosti, naštěstí si nás nevšimli, jinak by nás mohli rozsekat.
Jezdci svým příjezdem vyvolali mezi piráty nehoráznou paniku. Vjeli do nich a začali ze svých mohutných ořů šířit smrt.
“Počkej! Myslím, že naše pomoc už nebude třeba,” zadržel mě Flaundry.
Počkali jsme tedy ve stínu kolové hradby. Mezitím boj utichal. Velká část pirátů se dala na útěk. Za nimi jezdci, kteří je pronásledovali. V hlásce se ozývaly poslední výkřiky. Za okamžik bylo po všem.
Bohužel si nás po chvíli všimli nějací vojáci, kteří nás okamžitě zajali, v domění, že patříme k “té chátře”. Bylo zapotřebí mnohé vysvětlování, naštěstí se objevil zkrvavený poručík Ted a identifikoval nás. Pak se o nás přestali zajímat a začali se věnovat sčítání vlastních ztrát.
Kapitán šel a sedl si na vylomenou bránu. Smutně se zadíval někam do dálky. Nejdřív jsem myslel, že jen přemýšlí, ale pak jsem to uviděl taky.
Na druhé straně kopců uprostřed plání protkaných poli a vesnicemi, se tyčila hora, skalnatá a osamělá. Kolem dokola obepnuta nesčetnými valy, ozdobená mnoha baštami a s mohutnou citadelou na vrcholu. Pevnost Stronghel.
Za mými zády zafrkal kůň. Seděl na něm Zawir a usmíval se.