Srdce bojovnice - 24. díl

Když jsem se přiblížila k arénám vyhrazeným pro souboje s Daeronem v těsném závěsu, zjistila jsem, že princ už tam stojí. A ne sám. Kromě dvojic, které právě trénovali, se o břevno opíralo i několik dalších vojáků. Na sebevědomí mi to zrovna nepřidalo, ale naštěstí mezi nimi nebyl Beleg, a proto mi to zase tolik nevadilo. To, že se tu dnes zesměšním, bylo beztak více než jasné.
Jakmile jsme dorazili a já se postavila do pozoru, princ Thranduil se zahleděl na můj doprovod a tázavě pozvedl obočí. „Nějaké potíže, Daerone?“ zeptal se ho poněkud příkře.
„Nikoliv, pane. Pouze jsem se přišel podívat na trénink.“
„A pročpak? Tenhle voják kdysi sloužil pod Vámi, tudíž jste k tomu již jistě příležitost měl. A já chci zatím pouze zjistit, co se pod Vaším velením naučil!“
„To bych také rád viděl, pane,“ pousmál se Daeron, ale princův nesmlouvavý výraz mu brzy ten škleb z tváře smazal.
„Bavíte se, Daerone? My tu ale nejsme pro něčí zábavu! A pokud jste si toho neráčil všimnout, pak je tu dnes cvičení jen mé jednotky. Jasně to bylo zmíněno na rozpisu, pokud jste se ho ovšem namáhal prostudovat!“
„Nemůžete mě odsud jen tak vyhodit!“ zaprotestoval Daeron zamračeně.
„Že ne? Abyste se nemýlil, Daerone. Ale budiž... Co takhle souboj... jenom my dva. Když zvítězíte, tak si tu klidně zůstaňte. A když ne... nu, to by se Vám přece stát nemohlo, že?“
Daeron se ušklíbl. „A je to vůbec vhodné, Vaše Výsosti? Slyšel jsem... že jste utrpěl nějakou nehodu. Nerad bych něčím ohrozil Vaše uzdravování.“
„Jsem Vám vděčný za Vaši ohleduplnost, ale myslím, že to přežiji.“ A Thranduil na nic dalšího nečekal, podlezl břevno a vyzývavě si Daerona přeměřoval.
Vojáci, kteří do té doby cvičili a nebo to aspoň zdárně předstírali, nyní všeho zanechali a shromáždili se po obvodu dřevěného hrazení a s napětím sledovali, co se bude dít dál.
„Pročpak otálíte, pane? Přece nechcete nechat prince čekat!“ pronesla jsem tiše k Daeronovi a modlila se k Valar, aby ho Thranduil opravdu porazil. Patřilo by mu to za to, jak mne bezohledně využíval! Litovala jsem sice, že se mu nemůžu pomstít sama, nicméně jsem věděla, že to je nad mé síly. Daeron nepatřil neprávem mezi nejlepší bojovníky s mečem Oropherova království! A podle samolibého výrazu, s jakým do arény vstupoval, si toho byl vědom.
„Až si to vyřídím s ním, pak přijde řada i na tebe, ještěrko!“ syknul mým směrem ještě předtím, než se hrdě postavil Thranduilovi.
„Začněte tedy, pane!“ vybídl ho milostivě, jako kdyby dával šanci nějakému nováčkovi, a Thranduil se nenechal pobízet dvakrát. S pevně sevřeným mečem se vyřítil proti němu. Daeronovi se sice podařilo tento útok vykrýt, ale ta rána byla očividně silnější, než předpokládal, a lehce ho otřásla. Zamračil se. Bylo zjevné, že takovou prudkost nečekal. Se vzteklým zařváním se vrhnul na prince a začal ho nemilosrdně zasypávat ranami, které ten k jeho nelibosti stíhal bez obtíží blokovat a nebo se jim vyhýbat.
Všimla jsem si, že vojáci, kteří zřejmě sloužili princi už delší dobu, mají z jeho úspěchů nepokrytou radost, skoro jako kdyby byl jedním z nich. Očividně si dokázal získat nejen jejich respekt ale i oblibu. To poznání mě potěšilo.
Oba bojovníci si vyměnili další sérii ran, tentokrát byl tím agresorem sám princ, jenže pak Daeron provedl něco, čím si vysloužil hlasité protesty od přihlížejících vojáků. Zatímco kolem sebe kroužili, předstíral výpad, po kterém princ šel, a namísto toho ho silně udeřil rukojetí meče do zraněného ramene.
Zahlédla jsem, jak princ zaťal zuby, a uskočil nazad, aby svému soupeři nedopřál příležitost ho zasáhnout znovu. Hrot jeho meče nyní směřoval k zemi. Kdyby ho do ní zabodnul, znamenalo by to, že se vzdává. Zalétla jsem pohledem k Daeronovi, který se téměř triumfálně usmíval. To se přece nesmí stát! Nemůže to takhle skončit! Znovu jsem se zadívala na prince a zhrozila se, když jsem spatřila, jak na bělostné louce jeho košile vykvetl obrovský purpurový květ.