Srdce bojovnice - 25. díl

S obavami jsem zírala na princovo zakrvácené rameno a mám pocit, že jsem samým napětím zapomněla i dýchat.
Daeron se posměšně ušklíbl. „Řekl bych, že tímto je souboj rozhodnut, že?“ prohodil samolibě.
„Souboj je rozhodnut, když se jeden z účastníků vzdá a nebo je poražen!“ procedil Thranduil skrz zuby a pro jistotu sevřel meč do obou rukou.
„Pak byste se měl nejspíš vzdát, princi. Na tohle prostě nemáte!“
Mezi vojáky to zašumělo. I mě zarazila Daeronova drzost. Jistě, byl starší a nejspíš také zkušenější v boji, ale přesto by měl respektovat princovo postavení.
„Nikdy se nevzdávám!“ odvětil Thranduil a znovu pozvedl meč.
Daeron nezaváhal a okamžitě na něho zaútočil. Snažil se opět odkrýt jeho zraněnou stranu, ale princ si dával dobrý pozor, aby mu něco takového už znovu nedovolil. Ostří zvonilo o ostří, odlesky od slunce skoro budily dojem, jako kdyby od nich odlétaly jiskry. Dívala jsem se na tu bojující dvojici a nemohla neobdivovat práci jejich svalů, když se do sebe zaklesli zbraněmi a nebo se naopak snažili vyhnout úderu, uchváceně jsem sledovala přesně vedené pohyby jejich mečů stejně mistrné jako když hudebník začne hrát na loutnu. Kroužili kolem sebe jako dvě šelmy, které se perou o vládu nad teritoriem. A vlastně tomu tak bylo. Daeron se nemohl vzdát, neboť tím, že se vrátil princ, byl naráz obrán o všechna svá privilegia a svou výsostnou pozici, a to si samozřejmě nehodlal nechat líbit. A Thranduil také neměl na výběr, pokud tu chtěl působit jako nový kapitán a získat si nějaký respekt. Ellon jako on by nikdy nepřipustil, aby se o něm povídalo, že svou vysokou funkci získal jenom díky svému titulu.
Jak jsem je pozorovala, měla jsem chuť zahodit svůj meč a odjet někam hodně daleko. Protože mi bylo jasné, že se jim ani za tisíc yénů tréninku nemůžu vyrovnat. Ale nedokázala jsem odejít... Jednak jsem to neměla povoleno a pak... chtěla jsem vědět, jak tenhle souboj dopadne. Zatím se to nedalo jednoznačně poznat, i když to, že princ měl nyní zakrvácený i rukáv, nesvědčilo zrovna v jeho prospěch. Nejradši bych napnula luk a ztrestala Daerona za ten podlý zákrok, jenže při soubojích bylo vlastně dovoleno cokoli, a tak, ačkoli to nehovořilo právě o jeho cti, nebylo to ani proti pravidlům.
Nakonec Thranduilovi napomohla právě Daeronova zákeřnost. Na okamžik totiž nechal své poraněné rameno nechráněné a ten si takovou příležitost samozřejmě nemohl nechat ujít. Rozmáchl se, aby ho seknul, a než se nadál, Thranduil ho udeřil rukojetí svého meče do brady. Daeron se zmohl jen na nevěřícné vyheknutí, načež se bezvládně zřítil k zemi.
Vojáci ihned svého velitele zasypali pochvalnými poznámky, ale princ je víceméně ignoroval. Zastrčil si meč za opasek a lehce znaveně opustil arénu.
„Odneste ho!“ nařídil a několik mužů si okamžitě pospíšilo vyplnit jeho přání.
Předpokládala jsem, že se nyní princ odebere k léčitelům, aby ho ošetřili, ale on místo toho zamířil ke mně.
„Nyní je řada na tobě.“
„Pane?“ Rozšířenýma očima jsem těkala mezi jeho tváří a zraněním. Myslí to opravdu vážně? Copak hodlá v tomhle stavu ještě bojovat?
„Aréna čeká, vojáku!“ zavelel a já neochotně vlezla dovnitř. Svírala jsem meč v rukách, jako kdyby to byl had, co na mě každým okamžikem může zaútočit, a nejistě jsem očekávala princův příchod.
Ovšem ten měl jiný nápad. „Amrasi! Ty budeš jejím soupeřem! A hleď, ať je to čistý zápas!“ vyzval jednoho ze svých mužů.
Trochu se mi ulevilo, že nebudu muset bojovat s ním. Ještě kdyby tak chtěl odejít, aby nebyl svědkem mé potupy, ale to už bych zřejmě žádala moc.
Amras se ke mně připojil a povzbudivě se na mě pousmál. „Jsem rád, že už je ti líp, Riel.“
„Amrasi,“ kývla jsem mu chladně na pozdrav.
„Sevři meč trochu pevněji, jinak ti ho při první ráně vyrazím,“ poučil mě tak, abych jeho slova slyšela jen já.
Uposlechla jsem a zhluboka jsem se nadechla. „Možná by to tak bylo lepší...“
„Jistě to nebude tak zlé. Musíš si trochu věřit.“
Vrhla jsem na něho pochybovačný pohled. Znala jsem své schopnosti a co se týkalo lukostřelby, tak jsem neměla konkurenci. Ale s mečem?