Melien Edhel - XXIX. kapitola - část 2/2

Legolas vešel do talanu jako první. Přesto, že uvnitř panovala téměř naprostá tma, orientoval se po místnosti bez jediného zaváhání. Odložil své zbraně u postele a rozsvítil svíčky v miskách. Potom se posadil ke spícímu vlčeti a začal opatrně odstraňovat obvazy na jeho končetině.
Vlče se probralo a tiše zamručelo, neznělo to ale nijak výhružně. Bez odporu si nechalo vyčistit a znovu ovázat ránu, Legolas si pak položil jeho hlavu do klína a krmil ho malými kousky pečeného masa. Nakonec ho napojil a uložil k odpočinku.
„Jak mu je?“ zašeptala Lidianna, která váhavě vstoupila dovnitř a zastavila se poblíž Legolase. Ustaraně sledovala zraněné zvíře a zároveň se snažila rozepnout přezku na popruzích toulce. Ale ať za to mohly její zkřehlé ruce nebo bolavý prst, ten kus tepaného mithrilu zarputile odolával její snaze.
„Lava amin um ta (Nech toho na mě).“
Legolas k ní přistoupil a bez sebemenších obtíží si poradil s jejím zapínáním. Zručně jí sundal toulec a položil ho na zem.
„Diola lle (Děkuji ti).“ Lidiannin úsměv byl křečovitý a vytratil se téměř okamžitě.
„Tula (Pojď).“
Nečekal, jestli ho bude následovat. Uchopil ji za zápěstí a vedl ji směrem k posteli. Připadalo jí, jako kdyby znovu kráčela k obětnímu oltáři Goblinů a jen s obtížemi potlačovala narůstající paniku.
Kousek od lůžka se Legolas nečekaně zastavil. Otočil Lidiannu zády k sobě a bez jediného slova se pustil do rozvazování jejího šněrování. Než se nadála, měla vršek šatů omotaný kolem pasu. Zachvěla se.
„Prosím, neubliž mi…“ hlesla žalostně.
„Uuma dela ta nauva vanwa rato (Ty obav míti nemusíš, brzy po všem bude),“ ubezpečil ji.
Usadil ji na matraci a zaujal místo vedle ní. Něžně uchopil její poraněnou ruku a prohlížel si její poranění. Prst měla rozedřený až na živé maso, kůže kolem rány byla ošklivě zarudlá, slabé krvácení dosud neustalo.
„Myslíš, že za cenu tuto toho smyslu mělo?“ zeptal se jí tiše.
Neodpověděla. Oči upírala na svá kolena a přes své úsilí cítila, jak se jí zalévají slzami. Chtěla být silná, chovat se, jako kdyby jí na jeho názoru nezáleželo, avšak nedokázala se tak ovládat. Seděla tam jako hromádka neštěstí, sotva zaznamenala, že se Legolas zvedl a poodešel ke stolu. Za okamžik byl už zase zpátky s lavorem naplněným čistou vodou, plátnem, režným pytlíkem a malou krabičkou. Položil to vše na postel, sám si klekl před Lidiannu. Z pytlíku nasypal několik barevných krystalků do vody a ta se ihned zbarvila na temně zeleno. Pak do tohoto roztoku namočil cíp plátna a začal jí zlehka omývat ránu. Nepříjemně to štípalo, ale ona pevně stiskla zuby a nedala ani slůvkem najevo, že ji to bolí. Nicméně slzy, které se jí vyhrnuly z očí a stékaly dolů po tváři, ji prozradily.
Když byl Legolas přesvědčen, že je rána čistá, odložil hadřík a místo něho se chopil krabičky, v níž byla nějaká mátou vonící mast. Trochu jí nabral na prst a rozetřel ji v tenké vrstvě po jejím ukazováčku. Bolest, kterou až dosud pociťovala, téměř vzápětí ustoupila, stejně jako horkost, jež spalovala její kůži.
„Ta naa quelin sii´ (Jest to nyní lepší)?“
Nevěřila svému hlasu natolik, aby promluvila, a tak jen přikývla.
„Především hleď, bys masti této neotřela, chvíli potrvá, než-li vstřebá se. Pokud nenarušena bude, ona vrstvy ochranné přes ránu tvou utvoří. Však já tobě radil bych i tak ruky tvé šetřiti, pokud zánětu vyvarovati se chceš.“
„Dobře,“ špitla.
Zdravou rukou se objala kolem hrudníku, aby skryla svou nahotu.
„Amin hiraetha, Lidianna (Omlouvám se, Lidianno).“
Natáhl se pro přikrývku a pečlivě ji do ní zabalil.
„Snad příliš neprochladla jsi. Je pouze myslel jsem, že ty se nejspíše hned na lože odebrati chtíti budeš, a nechtěl jsem, bys ty s odstrojováním čekati musela, dokud mast tato se nevstřebá, neb dosti unavenou ses mi zdála. Zvládneš se nyní již vysvléci či ještě pomoci potřebuješ?“
Zamítavě zavrtěla hlavou. Zjištění, že ji svlékal jen proto, aby ji mohl ošetřit, ji rozlítostnilo ještě víc. Samozřejmě, že neměla zájem o žádné intimnosti, ale tento jeho současný nezájem způsoboval, že se cítila naprosto odvržená a méněcenná. Stáhla se do rohu postele a schoulila se do klubíčka. Její tvář byla před Legolasovým bystrým zrakem skryta, avšak chvění, které probíhalo jejím tělem, mu stačilo k tomu, aby poznal, že pláče.
„Lidianno…“
Lehl si vedle ní, objal ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě. Ihned se od něj snažila odsunout, ale tentokrát ji nenechal utéct.
„Uuma dagora amin, Lidianna (Nebojuj se mnou, Lidianno).“
Zůstala ležet, její tělo však bylo i nadále napnuté.
„Lava amin kwar lle (Nech mne, bych tebe držel).“
Nebránila se tomu. V tom, jak ji držel, bylo něco uklidňujícího, teplo, které z něho sálalo, ji zahřívalo a uspávalo. Posunula hlavu, takže mu spočívala na rameni a zavřela oči. Několik slz ukáplo na jeho kůži, ale jinak se zdálo, že se již upokojila. Přitiskl ji k sobě o trochu těsněji a začal tiše zpívat. Byla to smutná balada o nešťastné lásce a on měl pocit, že nikdy nerozuměl jejím slovům lépe než v tuto chvíli. Držet ji takhle blízko a přitom mít stále pocit, že mu uniká, ho frustrovalo. Cožpak není schopná čelit svým obavám? Celý den se snažil chovat odtažitě, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo. Kam se poděla ta přitažlivost, jež je oba dva ovládala?
Pomalu dozpíval. Přemožen svými city sklonil hlavu a vtiskl Lidianně něžný polibek na čelo. Polekaně sebou trhla a znovu se napjala, oči poplašeně rozšířené. Dotklo se ho to.
„Lle feuya ten´amin ikotane (To tobě natolik odporný jsem)?“
„N´uma (Ne)…“ popřela to ihned, ale žádné jiné vysvětlení nenabídla.
„San´ mani naa ta, nyare amin (Tedy čehož se děje, pověz),“ nenechal se odbýt.
Dlouho mlčela, než znovu promluvila. „Lye n´naa martye na alye (Nemáme předurčeno být spolu)…“
„Ar´ mankoi naa tanya (A pročpak ne)?“
„Amin caela gorga (Mám strach),“ zašeptala zlomeně. „Ten´ lye (O nás)…“
Konejšivě jí přejížděl dlaní po zádech. „Il nat´ martuva a´ lye (Ničeho se nám nestane), amin n´lavuva ta (já toho nepřipustím).“
Skepticky zavrtěla hlavou, její vlasy ho pohladily po tváři.
„Lle uuma sinta mani martuva (Nemáš ponětí, co se stane).“
„Ar´ lle uma (A ty ano)?“
Opět si dala s odpovědí načas. „Amin n´tanaka (Nejsem si jistá). Amin caele kaimela (Měla jsem sen)…“
„Ar´ mani ume lle elea (A čehož jsi viděla)?“ zeptal se nakonec, i když se k tomu musel přinutit. Znal už odpověď, nechtěl to slyšet ještě z jejích úst. Ale nebylo vyhnutí.
Znovu se rozplakala, tentokrát tak, že byl jen stěží schopen rozumět jejím slovům.
„Tanya amin tyaruva lle gurtha (Že zaviním tvou smrt)…“
Její hlas zněl prázdně, jako kdyby se s tou představou už smířila. Ale slzy, které se jí hrnuly z očí dokazovaly, jak moc ji jen to pouhé pomyšlení bolí.
„Lidianno, sny některé vidinami pouhými jsou, ne vždy významu míti musí. Vala Lórien, jehož zahrady prý tím nejkrásnějším místem jsou, jaké si ani představiti nelze, světu snů vládne a nikdo netuší, podle čeho jich vybírá a s jakým úmyslem. Však já jist si jsem, že dnes tebe žádných nočních můr trápiti nebude.“
Lidianna o jeho slovech nepochybovala. Minulou noc, kdy mu spala v náruči, se jí opravdu žádné zlé sny nezdály. S ním se cítila bezpečně...
„Kaima sii´, aier (Spi nyní, malá).“
Víčka jí ztěžkla, dech se jí ustálil, jak se pozvolna propadala do říše snů. Předtím, než zcela usnula, ještě zadoufala, že jí Lórien pošle nějaký hezký sen.

Legolas nějakou dobu pozoroval spící Lidiannu. Vypadala tak pokojně a uvolněně. Na tvářích jí zasychaly slzy, řasy měla ještě mokré a slepené k sobě, vlasy se jí neuspořádaně vlnily kolem obličeje. Něžně odhrnul jeden pramen, který jí spadl přes čelo, a smutně se pousmál. Bylo v ní něco milého a nevinného, co ho pokaždé zasáhlo stejně, jako když se na ni tehdy poprvé podíval na břehu řeky. Jak by ji mohl nechat zemřít? Musel ji zachránit před Gobliny a tím neočekávaně spojil jejich životy. Jak by ji nyní mohl nechat se trápit?
Soustředěně přivřel oči a celou svou bytostí se upnul na Lidiannu. Nebyl si zcela jistý, jestli to, co se chystá provést, je rozumné nebo jestli je to vůbec možné, ale rozhodl se, že to přinejmenším zkusí. Lidianna byla příliš nejistá a slabá, než aby svůj děsivý zážitek dokázala překonat sama. Zvlášť, když se několikrát opakoval…
Je možné, že ten sen má nějaký význam? Proč jinak by ho Lórien Lidianně seslal? Ale na druhou stranu byl tento sen zrozen během jeho horečnatého stavu v Imladris a upraven Lidianninou zmatenou myslí. Možná ani nepochází od Lóriena, třeba je to pouze výplod jejich fantazie. A pokud ano, je v jeho moci ho změnit…
Legolas vklouzl do Lidiannina vědomí a opatrně jí vsugeroval onen nešťastný sen. Starostlivě sledoval, jak se opět vydává za jeho imaginárním já temnými chodbami paláce do zahrad a pořád dál až k jezeru zahalenému do chuchvalců mlhy. Cítil její rostoucí obavy, tušila dopředu, kam tohle povede, nebylo však v jejích silách s tím cokoli udělat. Litoval, že ji nemůže nějak uklidnit, utěšoval se tedy aspoň tím, že je to naposledy, co musí takto trpět.

Lidianna se bezmocně dívala, jak Legolas vstupuje do vody a beze spěchu plave ke skále vypínající se nad zčernalou hladinou jezera a lehá si na ni. Připadalo jí, že nikdy neviděla nic krásnějšího. Opatrně se plížila blíž, nevšimla si však větve trčící ze sněhu a zakopla o ni. Jen s obtížemi se jí podařilo udržet rovnováhu, polekaný výkřik se jí už zadržet nepodařilo. Opožděně si přikryla ústa rukou a nejistě pozorovala, jak se Legolas přetočil na bok a zadíval se přímo na ni.
„Lidianna (Lidianno)...“ Jeho hlas splýval s tlumeným šploucháním vody. „Mankoi naa lle sinome (Proč tu jsi)?“
„Amin merne ele lle. Amin merne quen yassen lle (Chtěla jsem tě vidět. Chtěla jsem s tebou mluvit.)...“
Rozpačitě se zahleděla k zemi.
Trvalo chvíli, než se opět ozval. „Tula sinome ri´ kela sii (Pojď sem a nebo hned odejdi).“
Zaskočeně zalétla pohledem směrem k němu, ale zdálo se, že už její přítomnost nevnímá. Spočíval nyní na zádech, tvář obrácenou k měsíci, zakryt pouze závojem svých vlasů.
Pokud si myslí, že se jí tak snadno zbaví, pak se mýlí! Byla odhodlaná si s ním konečně promluvit a pokud kvůli tomu bude muset přeplavat celé jezero, tak to udělá!
Zula si boty a téměř vyjekla, když došlápla na zasněženou zem. Chvějícími se prsty uvolnila šněrování na svých šatech a stáhla je přes boky dolů. Pod nimi neměla o nic víc než Legolas pod svým pláštěm, neboť nové spodní šaty nedostala a jí se nechtělo si znovu obléci ty staré. Byly uválené a navíc v ní vyvolávaly nepříjemné vzpomínky. Rychle vklouzla do jezera, aby skryla svou nahotu, a zamířila k Legolasovi. Teplá voda příjemně zahřívala její zkřehlé tělo, ani si neuvědomila, jak během svého pronásledování elfského prince prochladla. Doplavala ke skále a zachytila se jí. Ne, že by nedokázala vylézt nahoru, ale cítila se již dost zranitelná, než aby se před Legolasem ukázala takto odhalená.
Legolas měl ale očividně jiný názor. Posadil se a mlčky k ní natáhl ruku…

Legolas se rozhodl, že už je načase, aby se vmísil do dění. Jakkoli se mu milování s Lidiannou líbilo, nebylo kvůli tomu nutné znovu procházet touto nepříjemnou pasáží. Poslal Lidianně vidinu toho, jak přijímá jeho ruku a on jí pomáhá vylézt na skalisko. Sedla si vedle něho a on ji sevřel ve svém hřejivém objetí, kam patřila.
„Nae saian luume', lirimaer (Doby dlouhé uplynulo, krásko)…“
Tato vize však zůstala pouze v jeho mysli, Lidiannin sen pokračoval tak, jako už tolikrát předtím.

„Mani uma lle merna (Čehož chceš, Lidianno), Lidianna.“ Znělo to spíš unaveně než rozzlobeně.
„Amin merne nyar lle mankoi amin ume tanya (Chtěla jsem ti říct, proč jsem to udělala)...“ Prosebně na něho upírala oči.
„Amin sinta ta (Já toho vím),“ odvětil lhostejně.
Přikryla jeho ruku svou. „N´uma, lle uuma. Ro nae mellonamin. Amin uume caela ai´n´at dethola (Ne, nevíš. Byl to můj přítel. Neměla jsem na výběr.),“ zašeptala.
Legolas však byl nesmiřitelný. „Uma, lle caele. Ar´lle dethole ho (Ale ano, měla. A zvolal jsi jeho.).“
„Lle sinta tanya ta nae me´a (Myslíš si, že to bylo snadné)? Amin uume merna wethrin lle (Nechtěla jsem tě zradit), amin vesta (přísahám). Saes, amin umuva ai´nat´ (Prosím, udělám cokoli)... Nan´ uuma nyara amin kel (Jen mě nenuť odejít).“
Lidianně vstoupily slzy do očí. Prosím, jenom ať se před ním nerozbrečím! To ponížení bych nesnesla!
„Ai´nat´, Lidianna? Lle uuma sinta mani naa lle quenien (Cokoliv, Lidianno? Ty nevíš, čeho říkáš)!“ Jeho oči se podivně leskly.
„Ai´nat´, Legolas. Nyare amin, mani uma lle merna amin um (Cokoliv, Legolasi. Řekni mi, co mám udělat).“

Legolas se znovu pokusil změnit obsah Lidiannina snu. Ale ať se namáhal sebevíc, nedovedl do něho nijak zasáhnout. Znepokojeně si uvědomil, že je něco velice špatně.

„Tula a´amin (Pojď ke mně).“ Znovu k ní vztáhl ruku.
Tentokrát ji přijala a nechala ho, aby jí pomohl nahoru. Ihned si sedla, přitáhla si nohy k hrudi a objala je pažemi. Ačkoli byl také nahý, styděla se před ním.
Legolas si to vyložil jinak. „Lle gorga (Máš strach)?“
Zamítavě potřásla hlavou. Chladná skála ji studila a okolní vzduch zaútočil na její prohřátou pokožku, až jí naskočila husí kůže. Lehce se zachvěla, ale jemu to stejně neušlo.

Legolas se rezignovaně díval na ně dva, jak sedí vedle sebe na skále. Tolik ho mrzelo, že to nevyšlo, opravdu věřil tomu, že bude schopný ovlivnit události v jejím snu. Teď měl dojem, jako kdyby Lidiannu zklamal. Nicméně nemělo cenu to déle protahovat, raději ji vzbudí dřív, než bude příliš pozdě. Opatrně se odpoutal od její mysli a natáhl se, aby s ní jemně zatřásl.
Ke svému zděšení však zjistil, že to nejde. Ona tam totiž nebyla! Nebylo tam vůbec nic!

Zatím Lidianna dál snila…

„Lle naa ringwe (Je ti chladno)?“ zeptal se Legolas starostlivě.
Přisvědčila a on ji okamžitě přivinul ke svému boku. „Amin urnuva lle (Já tebe zahřeji)...“ Jeho horký dech ji příjemně polechtal na uchu.
Opřela si hlavu o jeho rameno a spokojeně zavřela oči. Nemohla uvěřit tomu, že ji neodehnal a že je opět v jeho náručí. Dotyk jeho horké sametové kůže na její v ní probouzel touhu po ještě bližším kontaktu. Mlhavě vnímala, jak ji hladí po rameni a paži.
„Lidianna...“
Jeho hlas byl podivně zastřený a to ji přimělo, aby zvedla hlavu a pohlédla na něj. Oči měl přivřené, přesto si všimla, že jsou modré jako večerní obloha.
„Miqula amin (Polib mne)...“
Lidianna byla více než ochotná mu vyhovět. A nebylo to kvůli tomu, co mu slíbila. Natočila se k němu, rukou ho objala kolem krku a jemně otřela své rty o jeho. Chvíli ho zlehka líbala, než přitiskla svá ústa pevně na jeho a jazykem přejela po jeho rtech. Rozevřel je a ona bez zaváhání přijala jeho němé pozvání. Uchváceně vychutnávala jeho chuť, a když se jeho jazyk otřel o její, tlumeně zavzdychala. Přitáhl si ji blíž k sobě, takže mu téměř ležela na klíně, jeho prsty kreslily abstraktní obrazce na její záda, každý jeho dotyk zanechával na její kůži horkou stopu.
Když přemístil své dlaně na její boky a při svém důkladném hlazení nevynechal ani její ňadra, polibek ukončila a začala jemně sát citlivou kůži jeho krku. Tiše zasténal její jméno. Povzbuzena jeho reakcí pomalu sjela k jedné jeho bradavce, zanechávajíce za sebou cestičku z drobných polibků a něžných kousanců. Nejdříve ji smyslně dráždila jazykem a pak ji vzala do úst. Když po ní přejela svými zuby, Legolas ji uchopil kolem pasu a posadil si ji na klín.
Oči se jí rozšířily touhou, když pod sebou ucítila jeho vzrušení. Trochu sebou zavrtěla a natáhla se, aby polaskala jeho elegantní špičaté ucho. Zalapal po dechu. Jeho ruce bloudily po jejím těle, něžně masírovaly její prochladlé svaly, až jí připadalo, že se její tělo změnilo v tekutý kov držící pohromadě pouze díky jeho dotykům. Nemohla se jich nasytit. Zaklonila hlavu a on slíbal své jméno z jejích rtů.

Legolas tlumeně zaklel. Neměl nejmenší tušení, co se stalo. Nacházel se v naprosté temnotě, ve které ani jeho bystré smysly nedokázaly nic rozeznat. Nevěděl dokonce, jestli je venku nebo v nějaké místnosti, necítil žádné proudění vzduchu, žádnou vůni, chlad, teplo, vůbec nic. Na okamžik ho napadlo, jestli není mrtvý. Měl dojem, že okolní tma se kolem něho stahuje čím dál tím víc, bál se, že se zadusí.
Zpanikařeně se pokusil opět spojit s Lidiannou a k jeho úlevě se mu to bez obtíží podařilo. Její sen mezitím o něco pokročil…

„Saes... amin anta ner (Prosím, potřebuji víc)...“
Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu na rtech. „Lle naa ascarer (Tys nedočkavou)...“
A dál pokračoval v původní činnosti. Znovu sebou zazmítala se stejným výsledkem. Legolas pevně svíral její nohy mezi svými, a tak jen její ruce hladily kůži jeho zad.
Když i nadále ignoroval její prosby, uchopila silný pramen jeho vlasů a jemně za něho zatáhla. Přestal laskat její hruď a upřeně se jí zahleděl do očí.

Legolas nechápal, co se děje. Kde se to ocitl a proč nemůže Lidiannu probudit? Pak mu to došlo. Sám totiž spal! Nevěděl sice, jak je to možné, avšak nebylo o tom pochyb. Ale pokud spí, tak proč se mu nic nezdá? Jedině že by…
„Lóriene!“

„Legolas... uuma ungwala amin (Legolasi, nemuč mne)... Saes, amin merna tyav lle (Prosím, chci tě cítit)...“ Její prosba zněla zoufale dokonce i jejím vlastním uším.
Nejdříve vypadal, že jí ani tentokrát nevyhoví, pak však přejel po jejích lehce oteklých rtech a ve stejnou chvíli, kdy se vášnivě zmocnil jejích úst, vnikl do jejího těla. Hlasitě zasténala jeho jméno. Nikdy předtím ji nezachvátil takový pocit úplnosti a extáze, jako když ji konečně naplnil.

„Lle yele amin, ai´taren (Tys mne volal, princátko)?“ zahřměl mocný hlas.
Znovu se ocitl v té neprodyšné tmě, tentokrát tam však nebyl sám. Ačkoliv nikoho nespatřil, cítil cizí přítomnost, plíživou, nebezpečnou…
Sáhl po svém noži, který vždy nosil v botě, avšak bezvýsledně. Nebyl tam! I když pokud je tohle sen, byl by v tom nějaký rozdíl, i kdyby byl ozbrojený?
„Ya naa lle (Kdo jsi)?! Uuma nurta lle (Neskrývej se)!“ vykřikl ne zcela bez bázně.
Odpovědí mu byl burácející smích.
„Amin uuma anta nurt (Já skrývati se nepotřebuji)!“
Legolas se nejistě rozhlížel kolem sebe. Stále nikdo.
„Manke naa lle san´ (Kde tedy jsi)?!“
Nebyl si vlastně jistý, jestli ho chce vůbec vidět. Podle hlasu bylo zřejmé, že je to muž, ale jeho identita mu byla dosud neznámá. I když jeho znalost Quenyi leccos naznačovala.
„Amin naa sinome (Jsem tady)!“ ozvalo se za ním.
Prudce se otočil a strnul.

Legolasovy pohyby byly zprvu nenucené a rozkošnické, jako kdyby ji chtěl nejprve jen okusit. Nadšeně uvítala každý z jeho přírazů a žadonila o víc. Ochotně uposlechl, jeho tempo se stalo rychlejším a prudším. Pevně se ho držela, její tělo se začalo lehce chvět, což ho podnítilo k ještě větší horlivosti. Lidianna měla pocit, že kamsi padá, ale nebála se, neboť věděla, že ji ochrání. Cítila mravenčení v konečcích prstů, jak se jí krev hrnula do středu těla, tam, kde jí on působil takovou téměř nesnesitelnou rozkoš. Ztěžka oddychoval, jeho občasné zasténání splývalo s jejím.
Lidianna balancovala na hraně, nechtěla ještě, aby to skončilo, ale ani jeden z nich to již nemohl příliš dlouho vydržet.
„Ramba ten´amin (Zakřič pro mne)!“ zašeptal jí do ucha, byl to spíš rozkaz než žádost.

„Mani uma lle merna, ai´taren (Čehož chceš, princátko)?! Quen (Mluv)!“
Najednou bylo všude až příliš světla, jako kdyby se naráz rozsvítilo spoustu hvězd.
Legolas zíral do bledých očí Valy Lóriena, jenž se nad ním tyčil, a neubránil se záchvěvu strachu. Nikdy předtím ho nespatřil, přesto ihned věděl, že je to on. Podobal se Eldar, jen byl vyšší a působil mnohem hrozivěji. Byl oděn do dlouhé temně modré róby, čelo mu obepínala tenká čelenka z nějakého zářivého kovu, černé vlasy mu splývaly po zádech. Rozhodně nevypadal jako někdo, s kým se dá vyjednávat. Přesto se o to musel aspoň pokusit.
„Lle sinta amin (Vy mne znáte)?“ začal váhavě.
„Lle naa Legolas Thranduilion tuulo´ Eryn Lasgalen (Tys Legolas, syn Thranduilův z Eryn Lasgalen)! Lle ante amin nyar lle sina (Potřeboval jsi mne bych toho tobě řekl)?!“ vysmíval se mu Lórien.
Legolas se na něj zamračil. Jemu jde o čas a on si s ním takhle pohrává!
„Lle sinta mani amin merna (Vy víte čeho chci, Lóriene), Lórien!“
„Sina amin sinta (Toho já vím)! Lle merna amin fain Lidianna (Ty chceš, bych Lidianny osvobodil)!“
Jeho hlas zněl jako hřmění hromu, naplňoval jeho hlavu, vnucoval mu svou vůli. Vší silou se tomu vzpíral.
„Uma (Ano)! Lle umuva ta (Učiníte toho)?“
Opět ten smích. Pobavený, arogantní.
„Mankoi amin umaya tanya (Proč bych měl)?! Ilya sina naa lle uma, ai´taren (Toto vše konáním tvým jest, princátko)!“
Přísné stříbřité oči si ho zkoumavě přeměřovaly. Vyzývaly ho, hodnotily ho, zatracovaly ho…
„Amin sinta. Amin hiraetha (Já vím. Mrzí mě toho). Pouze jsem jí pomoci chtěl, správné není, by ona takto zkoušena byla!“ snažil se před Lórienem obhájit svůj čin.
Chvíli se zdálo, že jeho slova zvažuje.
„Však na tobě nebylo, bys do snů jejích zasahoval! Toť pravomocí mou pouze jest! A nikoho jiného!“ zahřímal vzápětí.
Legolas se bezděčně přikrčil. Myšlenky na Lidiannu mu však dodávaly odvahy.
„Já chyby své uznávám, však ona neměla by proto trpěti. Pomozte jí prosím.“
„Jí či tobě?“ Znovu ten pátravý pohled.
Hrdě se napřímil. „Se mnou učiňte, čeho za vhodné považujete, však nedopusťte, by ona opět zraněna byla!“
„Tolik pro tebe znamená?! Ty ochoten jsi pro záchranu její čehokoliv učiniti?!“ Jeho tón byl posměšný.
Legolas bez dlouhého otálení přikývl. „Uma, amin uma (Ano, to jsem)!“
Lórien se bouřlivě zasmál. Ten zvuk jako kdyby vycházel ze samého nitra Ardy, zněl jako zemětřesení a působil i stejně hrozivě.
„Dobrá tedy! Požadavek můj jistě přehnaný není, když v úvahu se vezme, čeho v sázce jest…“
„Mluvte!“ vybídl ho netrpělivě Legolas. Neměl tušení, kolik mu ještě zbývá času, ale obával se, že plyne příliš rychle.
„Mládí vždy netrpělivé bývá… Také nerozvážné, obvykle!“ nenechal se popohnal Lórien. „Však budiž! Pokud ty se vítězství v turnaji lukostřeleckém, jenž pozítří koná se, vzdáš, já dovolím tobě sen Lidiannin dle představ tvých pozměniti! Přijímáš nabídky mé?“
Legolas pobledl. Myslel si, že je připraven obětovat pro Lidiannu cokoliv… avšak tohle?! Lukostřelba byla jednou z mála věcí, které pro něho ještě něco znamenaly. Jako kdyby pořád doufal, že si ho díky tomu otec přece jen jednou povšimne a pochválí jeho výkon…
Pohlédl na Lóriena. Sledoval ho s pochybovačným úsměvem, zřejmě naprosto přesně věděl, jak nepřijatelné pro něho je to, co od něho žádá.
„Tedy?!“
Stále váhal. Může se toho pro ni vzdát? Dokáže to?
Lórien se přestal usmívat. „Kde přesvědčení tvé nyní jest, ai´taren (princátko)?! Proč otálíš?! Vždyť okamžik každý pro Lidiannu osudným býti může!“
Jediný pohled z Lórienových studených očí a Legolasova mysl se opět spojila s Lidianninou. Ke svému zděšení zjistil, že už svítá…

Lidianna se roztřásla zimou.
Otevřela oči a okouzleně si prohlížela rudý východ slunce, který zalil zasněžené plochy bledě růžovým světlem a jehož kotouč se zrcadlil na ztichlé hladině jezera. Všude panoval naprostý klid, jen drobounké sněhové vločky se vznášely vzduchem. Neubránila se úsměvu nad takovou krásou a přitiskla se blíž k Legolasovi, aby se ohřála. Nikdy v životě nebyla tak promrzlá jako nyní, ruce a nohy už ani necítila. Měla dojem, že jí již nikdy nebude teplo, ale i kdyby to mělo být pravda, nelitovala by ničeho...

V uších mu znovu zaburácel Lórienův hlas.
„Mani umuva lle nanquena a´ amin (Čehož mi odpovíš)?!“
Legolas skryl svou tvář v dlaních a odevzdaně zavřel oči.