snílci 24

Slunce se teprve vyplížilo z míst skrytých za obzorem. Mám jednu nevýhodu, budím se kvůli tomu brzo. Hned první paprsky mě odtáhnou ze snů. Jsem odjakživa ranní ptáče, které většinou všichni ostatní mají za blázna. Stačí, když je zataženo a vydržím se v posteli válet do odpoledne. Teď by se taky hodilo spát celej den, ale jinak jsem byl rád, protože jsem nepromarnil žádnej pěknej den, a když se ostatní teprve probouzeli, já už něco vyváděl.
Stejně tomu bylo i na tý chatě před několika týdny. Simona a všichni ostatní ještě spali a já už musel jít ven. Dobře jsem si uvědomoval, že bych spíš měl čekat, až otevře oči a já budu první, co ten den uvidí. Místo toho jsem se procházel po lese a ptal se, co bude dál. Přál jsem si jenom pusu, ale stejně jsem možná čekal, že teď už je to jasný. Myslel jsem, že teď už se to nemůže pokazit.
Vrátil jsem se a všichni pořád ještě spali, až na Jitku, která si dole na pohovce četla. Podlehl jsem té ospalé atmosféře, ale stejně jsem nedokázal zavřít víčka. Celou tu dobu jsem ji pozoroval a přemýšlel, co se jí asi zdá. Pak otevřela oči a já byl první, koho uviděla. Usmála se a vykouzlila tak úsměv i na mé tváři. „Kolik je?“ zeptala se, když se zývajíc protáhla. Začal jsem se smát, bylo už jedenáct. Stejně jsme ale nevstali a dál jen tak leželi a povídali si. Pokračovali jsme na stejné vlně jako včera. Už to tak mělo být pořád, kdybych věděl, jak se to zvrtne, tak bych z tý postele nikdy nevylez.
Dost! Nemůžu na to už myslet a litovat. Přání se mi přece splnilo. Nevyslovil jsem víc, než jen jednu pusu a dostal jsem vlastně ještě víc. Daroval jsem za to svůj život a teď už nemám, co nabídnout. Jinak bych s tím utíkal za nějakým snílkem, stejně jako gambler s vejplatou do herny.
Seberu ze země svůj batoh a jen mě tak napadne, že v postraní kapse jsem vždycky nosil telefon. Jestlipak aspoň zkusila napsat? To se už asi nikdy nedozvím. Pryč jsou i prachy, který jsem za něj v zastavárně dostal. Nezbylo vůbec nic a vstupenky do snů jsou tak strašně drahý Chlápek, co je prodává, se ale nenechá obměkčit. Každý, kdo u něj nakupuje, má nějaký důvod se tam dostat.
Čekat do večera ale nemůžu. Válka už vypukla, snílkové umírají a já jim musím pomoct, když jsem je do té kaše sám dostal. I když vím, kde vstupenky koupit, stejně je těžký sehnat na ně prachy. Vyloupit kvůli tomu nějakou sámošku se mi zrovna dvakrát nechce. Musím přijít na nějakej jinej způsob. Po cestě to nějak určitě vykoumám.
Nic mě ale nenapadá. Mohl bych nějaké ženě vyrvat kabelku, to by určitě nebylo nic těžkýho. Nebo vyberu kasičku na charitu. Jenže tihle lidi si to přece nezaslouží, i když to je opravdu důležité. Ať přemýšlím, jak chci, je tu jen jediná možnost, i když dost riskantní.

Zazvoním na zvonek ve starém činžovním domě. Postavím se tak, aby mě bylo vidět. Záclona ve třetím patře se zavlní, pak jen čekám, až se ozve bzučák. Chodba je chladná, schody hrbolaté, kolem nich se line masivní železné zábradlí s dřeveným rantlem, dýchá z toho stáří. Dveře ve třetím patře jsou otevřené, vlezu bez klepání dovnitř. Už na mě čeká. Nikde ho však nevidím. Posadím se na starý kožený křeslo v obýváku a prohlížím si všechny ty zbytečnosti po zdech. Zajímají mě hlavně barokní obrazy. Nejsou o moc horší než staří mistři.
Konečně přijde muž, na kterého čekám. Vím o něm, ale nedávám to znát a dál se dívám na jeden z obrazů. Tomu chlápkovi je tak kolem třiceti. Má černé vlasy a knírek, hubenou postavu a dost divný pohyby. Typickej lůzr, kterej doma vyváří. Neznám jeho jméno a on nezná moje.
„To je Šwabinský,“ řekne a tváří se jako pravej znalec.
„Jójo,“ pokývám hlavou. „To je secese, ne?“
„Jo, mam ji rád,“ kývne. „Je to takový temný.“
„Já mam teď blíž spíš k expresionismu,“ představuju si ty depresivní kontrastní obrazy.
„Jo, expretinismus, ten je taky dobrej,“ souhlasí.
„Myslim, že lidi jako Munch měli dost podobný stavy jako já.“
„Od toho tu jsem já, abych ti dal léky, který ti pomůžou. Háčko jako dycky?“
„Myslim, že dneska bude trochu větší nákup,“ ušklíbnu se. „Jedu na pár dní z města.“
„Jo tak, zábava na chatě,“ pozvedne obočí.
„A bude tam spousta kamarádek.“
„Nechceš mě vzít s sebou, kamaráde?“ řekne a odchází.
„Možná příště,“ slíbím mu.
„Beru tě za slovo,“ vrací se s dřevěnou krabičkou, která vypadá jako by v ní měli bejt čaje. „A dám ti fakt luxusní zboží.“

Otevře krabičku a sám se pár sekund kochá, kolik toho tam má. Každýmu z těch drog jednou hrábne. Podívá se na mě. Ve tváři má výraz jako úchylák, když se obnažuje v parku. Na nic nečekám a moje holeň mu přeráží nos. Odlítne dobrej metr a leží nehnutě na zemi. Krev mu po obličeji stéká na parkety. Je v bezvědomí, nemá cenu ho mlátit dál. Tohle určitě nečekal a až se probudí, bude v pěknym šoku. Jestli si na mě vzpomene, tak mě bude chtít určitě sejmout a pošle na mě nějaký gorilky. Jako by už jich po mě nešlo dost.
Vysypu všechny ty malé pytlíčky do svého batohu a krabičku mu nechám na stole. Až tak hodný jsem. Pak odejdu. Úplně stejně jako včera, předevčírem nebo ještě před tím. Jenže teď už vím, že se nikdy nevrátím.

Vyjdu ven na ulici. Dýchne na mě zvláštní pocit, že už jsem blízko svého cíle. Jak procházím podél výloh nejrůznějších obchodů, zachytím ve skle svůj odraz. Zastavím a ten pohled mě zabolí. Je to jako kdyby někdo dusil mé srdce v igelitovém sáčku. Stala se ze mě troska. Takovými lidmi jsem dřív pohrdal, ale teď jsem stejný jako oni. Mé oči se ustrašeně krčily ve fialových prohlubních. Měl jsem propadlé tváře a zůstával jsem pořád zamračený, ačkoliv jsem se ze všech sil snažil usmát. Moje ruce připomínaly dvě seschlé větve. Zestárl jsem, nebo lépe řečeno zchátral.
„Brzo bude po všem,“ uklidňoval jsem se. „Brzo.“
Stal jsem se pavoukem, co číhal ve skrytu své pavučiny. Měl jsem svoji noru, ve které jsem se přes den schovával. Chce se mi říct, že jsem celé dny spal, ale já mám pocit, že to není vůbec pravda. S jistotou však nemůžu říct vůbec nic. Moje doupě bylo pod jedním mostem, nebyl tu nikdo, jenom spousta odpadků. V temném koutě jsem rozbalil svojí potravu. Můj obličej byl černý od špíny, oblečení jsem měl potrhané, ale pořád ještě byli mé žíly netknuté. Ještě jsem neklesnul na samé dno.
Vytáhl jsem svou občanku a vysypal jsem na ni bílý prášek z jednoho pytlíku. Řidičákem jsem to srovnal do lajny. Tak to už pár dní bylo pořád stejně. Omluvil jsem se sám sobě, pak jsem se nadechl, vydechl. Ruličku papíru si strčil do nosu a znovu se nadechl. Pálilo to, ale já věděl, že to brzo přejde. Natáhl jsem se na zem a zavřel oči. Trvalo to pár minut, ale s jistotou se to nedá říct. Propadal jsem se čím dál tím víc a pak už mám jen matné vzpomínky, přestože v tu chvíli bylo všechno ostré a skutečné, to vím.
Myslím, že jsem bloudil po městě. Připadal jsem si jako malý kluk ztracený uprostřed davu nevraživých dospělých. Musel jsem najít Saju, kterou jsem znal jenom ze snu. Nevěděl jsem, jak vypadá v tomhle světě, ale já teď viděl všechny s jejich skutečnou podobou. I svět byl teď jiný, šedivější a smutnější, zdi domů byly oprýskané, okna popraskaná.
Saja byla jiná. Byla mocná a tak na ni Simonin smutek neměl vliv. Seluna mi řekl, že je ale v nebezpečí. V našem světě totiž byla zranitelná. Potřeboval jsem ji, aby mě zbavila brejlouna a já měl volnou cestu k Símě. Možná, že to věděl a jeho moc se táhla i do našeho světa. Byl jako loutkař, který tahá za nitky.
Koukal jsem po všech těch lidech, přestože jsem se sám jejich pohledu bál. Hledal jsem jedinou hezkou dívku v celém okolí. Stále však marně. Na druhé straně ulice se strašně rozzuřil nějaký chlápek. Vlasy měl naježené jako dikobraz, oči červené a napuchlé jako ďábel, kůži měl šedozelenou jako ropucha. Polekal jsem se a hned obrátil pohled jinam. Přímo přede mnou stál někdo v masce, podobné těm mayským. Jeho obličej byl pár centimetrů ode mě. Bílá maska s širokým úsměvem mě děsila. Strhnul jsem ji, ale objevila se jiná s vyplazeným jazykem.
Pospíchal jsem pryč, ale ta bytost mi byla stále v patách. Nesnažil se mě dohnat, jenom se držel pár kroků za mnou, ať jsem zahnul kamkoliv. Vždycky jsem si připadal jiný jak ostatní, často jsem byl také terčem zvídavých pohledů. Žil jsem sice samotářským životem, ale ostatní často zajímal ten podivín kdesi v koutě. Ne, že by mě chtěli zrovna poznat, popovídat si a tak. Jen sami sebe pohledem ujišťovali, že jsou normální. Ale jestli tohle znamenalo být normální, tak já nikdy normálním být nechtěl.
Šel jsem pořád dál a snažil se ignorovat toho magora za mnou. Nevím, jak dlouho to mohlo trvat. Jen si pamatuju, že mi pak najednou zaklepal na rameno. Otočil jsem se a on mi hlavou ukazoval na přízemní budovu mezi dvěma věžovými domy. Na střeše byl velký nápis MiniPark postavený z různobarevných kostiček lega. Ani nevím, kam ten s vyplazeným jazykem potom zmizel, já ale vešel dovnitř.
Za dveřmi tak žila ježibaba. Jenom tam tak seděla za stolkem. Měla velký nos a na něm ještě větší bradavici, zuby měla prohnilé a vlasy umaštěné. Její zelené oči jako by mě chtěly otrávit, když se na mě podívala. Ani nevím, co jsem jí řekl, ale dovnitř mě pustila. Za dveřmi vlevo tam byl barevný svět. Nebyly tam žádné obludy, to jenom některým dětem rašily na obličeji nějaké podivné výrostky, chlupatěly jim tváře nebo měli špičaté uši.
Saju jsem však nikde neviděl. Vlastně jsem ji neznal, nevěděl jsem, jak vypadá, takže tu klidně být mohla, ale to jsem si nemyslel. Přece bych musel poznat její pohled nebo její pohyby.
Děti kolem mě pobíhaly a já pomalu kráčel až na konec místnosti, kde byly velké nafukovací kostky, po kterých se dalo skákat. Nám místo toho v dětství stačil seník, ale doba jde kupředu. Tam za tou jednou kostkou jsem ji konečně spatřil. Její podoba se měnila z malé holčičky na princeznu Saju. Bylo to jak rozbitá televize, která přeskakuje za patřičného šumění z jednoho kanálu na druhý. Vůbec si mě ale nevšímala, nevypadalo to, že by mě poznala.
„Sajo,“ řekl jsem a ona ztuhla. „To jsem já, Tom nebo Mickey, nebo já nevim, jak jsem se ti představil.“
„Žádnýho Toma ani Mickeyho neznám,“ zakroutila hlavou.
„Azataki,“ řekl jsem jen. Bylo na ni vidět, že to jméno zná. „Modrý drak.“
Pohlédla mi hluboko do očí: „To jsi ty.“
„Potřebuju pomoct. Půjdeš se mnou prosím?“
„Nemůžu, přijdou si pro mě rodiče.“
„Ale ty mi musíš pomoct,“ zoufal jsem. „Nebo Azataki umře.“
„Ty si dráček,“ špitla holčička a já poznal, že situaci chápe.
Věděl jsem, že je chytrá, Saja přece byla. Chytil jsem jí za ruku a snažil jsem se co možná nejnenápadněji vytratit. Nějaký zadní východ jsem ale hledal marně. Chtě nechtě jsme museli kolem ježibaby, jakkoli jsem se tomu snažil vyhnout. „Hlavně se chovej přirozeně,“ opakoval jsem si pořád dokola.
Ta stará čarodějnice mě zase probodla svým jedovatým pohledem, ale ona asi ani jinak koukat neuměla. Vlastně mě tak napadlo, že spíš než MiniPark by se to tu mělo jmenovat třeba Hřiště u Ježibaby nebo něco na ten způsob. Určitě si mě dobře zapamatovala a zhruba do hodiny už budou mít policajti můj detailní popis. Stejně už po mně jdou dávno, takže to ani nevadí. Jen teď možná nasaděj víc lidí, protože mě označej jako psychopata, kterej unesl malou holčičku. Doufám, že máma v televizi neuslyší, že ze mě udělali pedofila.
Cesta k Simoně teď už byla zdánlivě volná. Jen se dostat, co nejdál, abysme měli klid od všech pronásledovatelů. A pak…Vlastně nemam potuchy, jak mě má Saja zbavit brejlouna. O tom, ale budu přemýšlet až potom.