SLQ III.

Rozhovor

Ráno jsem se probudila s hlavou jako střep. Tvář se mi zkroutila do bolestného šklebu, když jsem vylézala z postele. Ostré paprsky ranního slunce mě nepříjemně bodaly do očí jako malé šípy bolesti.
Slyšela jsem mámu rachotit dole v kuchyni s nádobím a Tim si v předsíni s veselým pískáním kartáčoval boty. Drhnutí kartáče o kůži mi nahánělo husí kůži.
Téměř klasické ráno poklidné obyčejné rodiny, kdy se její členové chystají na výlet.
Téměř – kdybych členem té zmiňované rodiny nebyla já. Já a má nová schopnost. A musím podotknout, že tato schopnost byla více než nevítaná. I nenávist je příliš slabé slovo pro to, co jsem nyní cítila.
Neříkám, že nenávidím sebe – tak sebekritická nejsem. Ale ta má výjimečnost mě začínala dožírat. Jakoby nestačilo, že předvídám budoucnost, že vidím potencionální smrt osob kolem mě. Ještě začnu využívat zrcadlo místo svých očí.
Při vzpomínce na Birminghama v koupelně se mi navalila krev do tváří. Mohla jsem jenom doufat, že se mi pouze zdálo, že mě viděl – i když, jak by mě mohl vidět? Přiznávám, že celá ta jeho rodina je výjimečná. Nestává se každý den, abych byla přesvědčená o tom, že zombie existují.
Rukou jsem se opatrně dotkla boule, která se mi vytvořila po včerejším incidentu v koupelně.
„Zatraceně!“ zamumlala jsem. Nejen ta boule bolela.
„Emy! Pojď snídat! Za chvíli vyrážíme!“ zakřičela máma z kuchyně.
Ušklíbla jsem se na vlastní odraz v zrcadle. O pět vteřin později jsem polekaně odvrátila zrak. Sice jsem necítila nic, co by mě upozorňovalo na „spuštění“ mé nové schopnosti, ale jistota je jistota.
Pomalu jsem se přesunula ke dveřím. „Už jdu!“ křikla jsem a hlava se mi v tom okamžiku málem rozskočila bolestí.
Velice pomalu jsem scházela naše rozvrzané schody a každý z nich protivně zavrzal při jakémkoliv mém pohybu. Měla jsem chuť vraždit. Proč ty blbé schody nikdo ještě nespravil?
Došla jsem do kuchyně bez dalších zranění. Shozenou vázu v obýváku jsem nepočítala. Neměla stát tak moc na kraji stolku.
Tim vykoukl z předsíně a chvíli na mě překvapeně zíral. „Páni,“ hlesl ohromeným hlasem, „Vypadáš hrozně!“
Měla jsem chuť kopnout ho. Udělala bych to, kdybych se při každém pohybu nemusela něčeho chytit. „Díky,“ odsekla jsem.
On byl jako obvykle upravený, učesaný a skvěle naladěný. Pche!
Máma se otočila s vařečkou v ruce. „No tak vy dva…“ nedopověděla a veselý úsměv ji při pohledu na mě rychle přešel, „Co se ti to stalo?“ vydolovala ze sebe po chvíli.
Celkem nic mami! Jenom – jejda to jsem ti neřekla? – víš jak pořád ještě slyším ty hlasy kolem sebe a navíc vidím potencionální smrt osob mě blízkých ¬… tak mám další nelidskou schopnost. Dokážu se vtělit do zrcadla a vidím tak všechno co se v něm odráží. No není to skvělé?
„Uklouzla jsem v koupelně,“ řekla jsem s chabým úsměvem. Tak moc jsem zase nelhala.
Máma ke mně starostlivě přistoupila a jemně mě pohladila po vlasech. Bouli minula o pouhé milimetry.
„Takhle ale s námi jet nemůžeš,“ hlesla máma trochu sklesle. Přesto podle všeho v ní mateřský pud zvítězil.
Konečně alespoň nějaké pozitivum získané novou schopností. Alespoň jsem si to myslela několik následujících vteřin. Dokud nepromluvil Tim s plnou pusou máminy proslulé vaječiny.
Zpočátku jeho návrh znamenal pouze nesrozumitelné mumlání, ale – ale já už tušila, co chce říct. A upřímně jsem doufala, že se tou vaječinou stihne zadávit.
Hlasitě polkl a zopakoval: „A co ti noví? Pozvali nás do … do Větrného sádku.“
Máma se na svého několikátého přítele nevěřícně podívala. „Timotei Wattersone! To myslíš vážně? Zrovna jsem řekla, že má dcera nemůže jet na piknik a ty tady navrhuješ Větrný sádek?“
Timovi se na tváři usadil komicky překvapený výraz. „Ale já jsem nic takového vůbec nevyslovil, zlatíčko … nenechala jsi mě domluvit!“ zamával lžíci vrchovitě naloženou vajíčky, „Tedy, asi bych měl říct: Tvoje vaječina mě nenechala domluvit!“
Máma se potěšeně zapýřila. K mému úděsu.
„Chtěl jsem pouze navrhnout, abychom je pozvali k nám.“
Bum! Jako bych byla v dosud otevřené rakvi a Tim do ní zatloukl poslední potřebný hřebík.
Máma se doslova rozzářila jako žárovička. „Ale to je skvělý nápad! Můžeme je pozvat na grilování – a nejen je!“
Přikrčila jsem se, když se její pohled snesl na mou maličkost.
„Můžeme pozvat i Thomase a jeho otce, paní Simmonsová určitě taky ráda přijde … zkus se zeptat Thomase, jestli budou moci dneska přijít.“
Kéž bych mohla být normální, rozmazlený, drzý jedináček! Kéž bych dokázala mámě tenhle návrh rozmluvit!
Jenže já rozhodně nejsem tím, kým bych v tuto chvíli chtěla být. „Jo, to je dobrý nápad. Zkusím mu zavolat.“

Stála jsem v chodbě s mobilem v ruce a snažila se přesvědčit samu sebe, že dnešní den přece jen může skončit dobře.
Marná snaha.
Ten maličký červíček pochybnosti se rozrostl do obřích rozměrů. My – obyčejní smrtelní a živí lidé spolu s nimi? To nemůže dopadnout dobře.
Jenom představa setkání s Birminghamem mi svírala žaludek jako velká ledová ruka. Možná bylo dobře, že jsem dneska nebyla ve stavu člověka schopného jídla.
Přesto jsem se neodhodlala Thomasovi zavolat. Co bych mu vlastně taky mohla říct?
Ahoj Tome, víš, naši tě chtějí pozvat na takovou menší grilovací párty. A taky zvou Birminghamy – a mezi nimi je jeden kluk s tváří anděla, který je mimochodem s největší pravděpodobnosti mrtvý. Ne, zlato, nedělám si srandu – já ti to neřekla? Já totiž vidím potencionální smrt osob mé osobě blízkých. Takže jaksi vím, když někdo zemřít nemůže. A když už nemůže umřít, pravděpodobně to znamená, že mrtvý už je.
Ne, takhle by to rozhodně nešlo. Musím vymyslet něco jiného. Jenže otázka je – co? Nerozhodně jsem si povzdechla. Tohle mi doopravdy nebylo podobné. Jasně, že jsem občas neměla páru co dělat, jenže to byly standardně trapné situace jako došlý toaletní papír na záchodech, když jsem chodila do tanečních a já musela ječet na celé kolo dokud mě neuslyšel instruktor. (V životě už jsem od té doby do Kulturního domu nevstoupila.)
Znovu jsem si povzdechla. A asi dost hlasitě, protože do chodby nakoukla máma i Tim.
„Emmo?“ zeptala se ustaraně a já se v tu chvíli mohla hanbou propadnout. „Jsi v pořádku?“
Chtěla jsem jí odpovědět, opravdu jsem ji chtěla ujistit, že je všechno ok a ona se nemusí ničeho bát, jenže – něco se ve mně zlomilo. Z odhodlané bojovnice se stala ustrašená hromádka nejistoty.
Poprvé v mém životě mě obavy naprosto odrovnaly. A jelikož to bylo kvůli jednoho (skoro) člověka , kterého vlastně ani neznám, byla to prohra o to trpčí.
„Zlatíčko?“ máma pomalu vyšla do chodby za mnou. Zcela zřetelně jsem mohla v její tváři číst obavy. Usadily se tam jako mrak skrývající slunce.
„Mami já to nemůžu udělat,“ ruka s mobilem mi klesla. „Chodím s Thomasem příliš krátkou dobu na to, abych si k sobě zvala dalšího ¬… kluka. Nechci, aby si Tom myslel, že … si ho už nevážím.“ K mému údivu jsem ani nelhala. Skutečně jsem měla strach spíše ze setkání Toma s Leonardem než jeho konfrontaci se mnou.
Máma se zarazila vprostřed pohybu a bylo na ni znát, že ji má odpověď zaskočila.
„Time?“ řekla po chvíli s podivným výrazem ve tváři, „Nechal bys nás na chvíli o samotě, prosím?“
Po tváři mi přeběhl úsměv – Tim se zatvářil jako zklamané štěně. Ale poslechl. Měla jsem podezření, že největší vinu na tom nese mámina vaječina, která v kuchyni zůstala nestřežená.
„Opravdu ti na Thomasovi tolik záleží?“ začala po chvíli máma. Seděla u stěny, pažemi si objímala kolena a její hlas byl překvapivě tichý.
„Ano.“ Stručná a suchá odpověď – správně bych se podle dívčích románků měla rozpovídat, vylít si své srdce, básnit o tom jak je můj kluk, první kluk, báječný a jak mi na něm záleží, ale nedokázala jsem to vyslovit. Tyhle rozmluvy matky s dcerou jsem z hloubi duše nesnášela.
Máma přikývla a tiše, tichounce, vydechla. „Ale nemyslíš si, že by jemu tolik záleželo na tobě.“
Překvapeně jsem zamrkala. „A k tomu jsi došla jak?“
Smutný úsměv se mihl přes její tvář. Lehce pokrčila rameny. „Kdybys mu věřila, kdybys měla jistotu, že je … že mu na tobě doopravdy záleží, nebála by ses.“
Dedukce hotového Sherlocka Holmese.
„Kdybys Leonarda viděla, mami,“ musela jsem se zhluboka nadechnout, abych měla čas nalézt ty správná slova, „Chápala bys.“
Chápala bys, proč se Thomas cítí ohrožený – tváří v tvář všemu, čím by chtěl být.
Kvůli mně.
„Emmelyn,“ to ani nebylo slovo, ale spíše jedno dlouhé povzdechnutí. Dlouhou chvíli mámě trvalo, než dokázala pokračovat. „Já jenom nechci, abys potom byla zklamaná.“
Vstala, pohladila mě po tváři a odešla za Timem.
Zůstala jsem v chodbě jako opařená a ze všech sil jsem se snažila nepřipustit si, že by máma mohla mít pravdu.
Možná, že jsem byla celou tu dobu přesvědčená o marnosti celého našeho vztahu a příchod andělu podobného Leonarda pouze spustil vlnu „vizí“.
Možná, že návštěva Birminghama a jeho rodiny by nebyla tak zlou, jak jsem si zpočátku myslela.
Sklouzla jsem pohledem na mobil. Už mi nepřipadal tak děsivý jako předtím. Teď se pouze stal nástrojem pro nepříjemný rozhovor.
Jenže napřed jsem si potřebovala s někým promluvit.

______________________________________________________

Netvrdím, že je tahle kapitola něco extra XD ... je spíše vážná, ale přesto nezbytná ;).