Melien Edhel - XXX. kapitola - část 1/2

XXX. KAPITOLA
Lidianně připadalo, že nikdy v životě nebyla tak zmrzlá jako nyní. Ruce a nohy už ani necítila, krev v jejích žilách se snad proměnila v led. Přitiskla se k Legolasovi, aby se u něho ohřála, avšak ani to nepomohlo. K jejímu překvapení byl totiž stejně prochladlý jako ona. Pohlédla vedle sebe, přímo do jeho nehybných modrých očí a polekaný výkřik jí odumřel na rtech.

„Rozhodnutí tedy učiněno bylo a neměnným jest!“ zahřímal Lórien, jeho hlas sílil, až se stal ohlušujícím. „A ty následků jeho nucen nésti budeš!“
Nato se vše roztříštilo v oslepující explozi světla.

Lidianna se posadila a chvějícími se prsty pohladila Legolasovu tvář. Jeho kůže měla nepřirozeně bílý odstín.
„Legolasi!“ vypravila ze sebe přiškrceně.
To zvolání ho probralo z reverie. Jeho oči se na ni zaměřily, na rtech se mu objevil náznak úsměvu.
„´Quel amrun, Lidianna (Dobré ráno, Lidianno).“
Zvedl se do sedu a přitiskl ji k sobě.
„Lava amin urn lle, aier (Nech mne, bych tebe zahřál, malá).“
Jeho dlaně jí přejížděly po zádech, zahřívaly její ztuhlé svaly, jeho ústa laskala její krk.
„Legolas… lle naa tereva (Legolasi... jsi naživu)!“ vyhrkla nadšeně, v jejím tónu byla patrná úleva.
Zasmál se. „Samozřejmě, že jsem. Pročpak bych neměl?“
Potřásla hlavou, její dřívější obavy se jí nyní zdály přehnané. „Měla jsem divný sen… bála jsem se o tebe…“ odvětila vyhýbavě.
„Jaký sen?“ zeptal se jí zvědavě.
„Vlastně už ani nevím,“ odbyla ho. „A tobě se nic nezdálo?“ snažila se odvést pozornost od sebe.
„Mně o tobě se zdálo. Tys v nebezpečí byla a v moci mé tebe zachrániti bylo. Pokud se toho, čeho drahým mi jest, vzdáti dokáži…“ odmlčel se.
Pousmála se. „A udělal jsi to?“ Její tón byl vážný.
„Mohla bys snad o tom pochybovati?“ Něžně ji pohladil po vlasech. „Já bych tebe i za brány Síní Mandosových následoval, kdyby vyhnutí nebylo.“
„Opravdu?“ Objala ho kolem pasu, tvář schovala na jeho hrudi. „Proč bys to dělal?“
„Neb život svůj bez tebe si již představiti nedokáži.“

Nimloth seděla v koutu zahrady stranou od ostatních a nepřítomně pozorovala východ slunce. Celá obloha byla zakrytá ocelově šedými mraky, pouze nad obzorem byly protrhané a pronikalo jimi temně rudé světlo. Připomínalo jí to krev valící se z otevřené rány... V minulosti ošetřila hodně zranění z bitev, avšak s ránou, kterou sama utržila, si rady nevěděla.
Znovu se jí vybavily události po Thranduilově odjezdu...

První dny probíhaly v relativním klidu, jako kdyby se nic mimořádného nepřihodilo. Ovšem jak se brzy ukázalo, byl to pouze klid před bouří. A ta vypukla, jakmile Nimloth při jedné z jejich obvyklých společných večeří zmínila Thranduilovo jméno. Glorfindel zareagoval nečekaně prudce.
„Již sdělil jsem tobě, že o něm hovořiti nemíním! Co mě se týče, on mrtev jest, a ty nejlépe bys učinila, kdybys o něm podobně smýšlela!“
Nimloth odložila příbor, veškerá chuť k jídlu ji náhle opustila.
„Já doufala jsem, že s odstupem času ty na záležitost tuto jinak nahlížeti budeš. Vždyť on přítelem tvým nejlepším vždy byl, po boku jeho jsi často bojoval a jedině s ním jsi se ještě smáti dokázal. Cožpak toho všeho tak lehce zahoditi dokážeš?“
Glorfindel položil pečivo, které jedl, a zamračeně se na Nimloth zadíval.
„Zdá se tobě, že to pro mne lehké jest?! Však cesty jiné není! A pokud přátelství našeho obětovati nutné jest, bych tebe před ním ochránil, já váhati nebudu!“
„A kdo od tebe oběti takovéto požaduje?!“ Nimloth vstala od stolu, byla příliš rozrušená, než aby mohla sedět. „Proč proti vztahu našemu toliko namítáš? Vždyť Thranduila pouze jako přítele svého znáš, tak kterak věděti můžeš, že bych s ním šťastna nebyla?!“
Zamračil se. „Ty vždy jsi mi důvěřovala, Nimloth. Proč tedy i nyní slovu mému věřiti nemůžeš a po důvodech se tážeš?“
Popošla až k němu a položila mu ruku na rameno.
„Neb nyní se o budoucnost mou jedná, toror´amin (bratře můj). Já nikdy neslyšela jsem tebe o Thranduilovi cos špatného říci, nechápu tedy, čeho tobě na něm toliko vadí. Čehož přede mnou skrýváš?“
Glorfindel si nalil víno a zhluboka se napil. Nechtěl Nimloth ublížit víc, než už se stalo, jak jinak ji má ale přesvědčit, aby se od Thranduila držela dál? Nerozhodně si pohrával s číší v ruce.
Nimloth vycítila jeho váhání. Posadila se k němu a zlehka ho pohladila po ruce, jež měl opřenou o stůl.
„Toror´amin, mani naa ta (Bratře můj, čehož to jest)? Nyara amin (Pověz mi).“
Dlouho mlčel. Když už to Nimloth chtěla vzdát a chystala se prolomil ticho v místnosti, promluvil.
„Ta marte an luume´n´ala (Stalo se toho před dávnou dobou)...“
Nimloth tiše naslouchala Glorfindelovu vyprávění. Zřejmě očekával, že ji ten tragický příběh odradí, místo toho pocítila k Thranduilovi ještě větší náklonnost než předtím. Bylo zřejmé, že je schopen lásky a je připraven za ni i bojovat. Stejně jako byl ochoten bojovat pro ni...
„... nyní snad již rozumíš, proč by ses mu vyhýbati měla! On každého, kdož miluje ho, zahubí!“ dokončil Glorfindel své povídání a upřeně se zadíval na svou sestru. Byl připraven na slzy, ale Nimloth se na něho zcela nečekaně pousmála.
„A toto mne tak šokovati mělo, toror´amin? Vyprávění tvé mi pouze potvrdilo, že Thranduil mužem tím jest, po jehož boku já žíti chci. Díky tobě však nyní lépe správání jeho porozuměti mohu.“
Glorfindel vytrhl svou ruku z jejího jemného sevření. „Tys o rozum zcela přišla, ai´seler´amin (sestřičko má)! On tebe zničí, pokud jemu se poddáš! A toho já nepřipustím!“ zvolal hněvivě.
„Tedy vskutku až do krajností zajíti hodláš?! Ty s ním usmířit se v plánu nemáš, není-liž pravda?!“ obvinila ho prudce.
Znovu se napil, aby spláchl tu hořkou pachuť jejich hádky. „Já nikdy jsem cos takého ani netvrdil! Tos leda ty možná doufala, že mě přesvědčiti dokážeš! Však já bratrem tvým jsem, a proto postarati se o tebe musím! A toho též činím!“
Tím považoval celou debatu za skončenou a ačkoli i jeho veškeré myšlenky na jídlo opustily, chopil se znovu rohlíku a pustil se do něj, jako kdyby tak chtěl ukázat, jak málo mu na té záležitosti záleží.
Nimloth však byla jiného názoru. Popuzeně vyskočila ze židle.
„Jediné, čeho činíš, jest, že život můj nyní říditi chceš! A já, ačkoliv tebe v úctě mám a jakkoli tebe miluji, si tohoto líbiti nenechám! Nemohu...“ Z jejích fialkových očí skanulo několik slz. „Pokud toto slov posledních tvých bylo, já na vybranou nemám... odcházím...“
Se skloněnou hlavou se vydala ke dveřím. Hrozně moc ji bolelo opustit svého bratra, který ji celý život chránil a staral se o ni, takovýmto způsobem, ale neviděla jiné východisko. Nedokázala se vzdát své lásky k Thranduilovi... ani kvůli němu ne. U dveří se zastavila a otočila. Glorfindel seděl bez hnutí, oči upřené na protější zeď, kde visela obrovská neuvěřitelně detailně vyvedená tapisérie. Byla rozdělená na čtyři obdélníky, z nichž každý ukazoval jiný výjev. První znázorňoval Gondolin v celé jeho nádheře, bílé město střežené orly uprostřed vysokých skal, na druhém byl Glorfindel se svým přítelem Ecthelionem, dva velitelé v čele gondolinských armád, na koních a v plné zbroji, jasně se lesknoucí v paprscích vycházejícího slunce, třetí zobrazoval urputný boj Glorfindela se strašlivým balrogem v úzké soutězce a čtvrtý Gondolin po jeho pádu – zčernalé věže města smutně čnící k nebesům, rozvaliny kdysi mohutných opevnění poseté zakrvácenými těly Eldar i Melkorových služebníků. Tapisérie byla tak jemná, že bylo možné rozeznat dokonce z nich trčící šípy. A nad tím vším se vznášeli draci, kteří svým ohněm ničili poslední dosud netknuté části Gondolinu. Kouř stoupal vzhůru a částečně zakrýval krvavý východ slunce. Tak skončil pyšný Gondolin...
Nimloth si nebyla jistá, jestli si Glorfindel znovu připomíná ony události, jeho tvář byla oproštěna od všech emocí. Prostě jen hleděl před sebe.
„Glorfindele... cožpak mi ničeho neřekneš?“ Hlas se jí zlomil.
Nepodíval se na ni.
„Že mi to velice líto jest... Však ni ty mi na výběr nedáváš... Asi mne nenáviděti budeš, však pamatuj, že toho pouze z lásky k tobě činím...“ řekl jí tiše.
Zvedl se a opustil místnost druhým východem, aniž by se jedinkrát ohlédl.
Nimloth stála chvíli na místě. Nerozuměla jeho slovům a trochu ji i překvapilo, že ji jen tak bez protestů nechá odejít. Pak potřásla hlavou. Teď se tím nebude zabývat, na to bude dost času později. Bez dalšího zaváhání se vydala do svých komnat, kde si spěšně sbalila pár nejnutnějších věcí, oblékla si dlouhý kožešinový plášť s kapucí, a zamířila na nádvoří. Kráčela rázně ke stájím bez toho, aby se rozhlížela kolem sebe, věděla, že by ji ten pohled bolel. Raději myslela na Thranduila, svého plavovlasého krále a na to, jak to bude krásné, až se zase shledají. Sevře ji ve svém objetí a –
Nimlothiny představy byly hrubě přerušeny dvojicí vojáků, jež ji bez jediného slova popadla a nedbajíce jejích protestů ji odnášela zpátky do paláce. Ze všech sil se jim pokoušela vysmeknout, avšak její snaha byla marná, stejně jako její hlasitý křik. Nakonec se přestala bránit a nechala se nést chodbami. Bylo jí jasné, že za tímhle vším je její bratr, jak dokládalo i to, co jí předtím řekl, jenom netušila, co má v úmyslu. Nemůže jí přece zabránit v tom, aby se s Thranduilem setkala! I kdyby ji držel pod zámkem a dal hlídat, dříve nebo později si najde způsob, jak odtud uniknout. A pokud by bylo potřeba, pořád ještě může přivolat Thranduila. Glorfindel se s ním na dálku dorozumíval často, tak proč by nemohla i ona. Bylo od něj opravdu pošetilé si myslet, že je dokáže tak snadno rozdělit!
Vojáci se zastavili před jedněmi dveřmi a bez dlouhých okolků ji strčili dovnitř. Nimloth se okamžitě ocitla v naprosté tmě. Než se stačila vzpamatovat, zaslechla zarachocení klíče v zámku a pak už jen rychle se vzdalující kroky. Volala za nimi, ale buď ji neslyšeli nebo se ji rozhodli ignorovat. Po chvilce zmlkla.
Opatrně popošla dopředu, tam, kde tušila dveře, ruce měla napřažené, tělo strnulé napětím. Když na něco narazila, zkoumavě po tom přejela prsty. Cítila strukturu dřeva, vzápětí nahmatala i kliku a ačkoli věděla, že je zamčeno, zoufale s ní zalomcovala. Samozřejmě se nic nestalo. Pomalu se tedy vydala dál, jednu ruku tiskla ke stěně, druhou držela nataženou před sebou. Netrvalo dlouho a opět pod prsty ucítila dřevěné dveře. Povzdechla si.
Z toho, co zjistila, si utvořila přibližnou představu o tom, jak vypadá místnost, ve které se nalézá. Byla obdélníková, tak čtyři na pět metrů, jediným otvorem ve zdi byly již dobře známé zamčené dveře. Kdyby měla své dýky, mohla by se pokusit je otevřít, ale ty zůstaly spolu s jejími dalšími věcmi na nádvoří. Ztěžka se posadila do křesla, které prve objevila. Vedle něho byl stolek s karafou a pohárem, o kousek dál v rohu se nacházela úzká pohovka. Velký džbán poblíž ní zakončoval vybavení pokoje.
Nimloth sklesle zavřela oči. Takhle aspoň mohla předstírat, že je tma kolem ní jen dočasná. A že když je opět otevře, ihned se rozplyne. Možná by tohle fungovalo u člověka, avšak Eldar ani ve spánku nezavírají oči, není to pro ně přirozené. Ani Nimloth to dlouho nevydržela a za chvíli už se zas svým elfským zrakem pokoušela prohlédnout tmou. Ale to by muselo dovnitř pronikat aspoň trochu světla, tam však nebylo vůbec nic. Ticho, které v té místnosti panovalo, na ni působilo hůře, než nesnesitelný hluk, rozbolela ji z něho hlava. Připadala si ztracená… zapomenutá… mrtvá.
Glorfindel… napadlo ji náhle.
I přes jisté obtíže se soustředila a brzy ucítila jeho mysl.
*Amin hiraetha, ai´seler´amin… (Je mi toho líto, sestřičko má)* ozval se jeho lítostivý hlas.
*Glorfindel, mankoi naa lle umien sina a´amin (Glorfindele, proč mi tohoto činíš)?! Faina amin (Pusť mne)!*
Nimloth byla lehce hysterická. Jen Elda dokáže pochopit, jak traumatizující je být uvězněn v naprosté tmě. Eldar jsou bytosti, které potřebují volný prostor, potřebují trávu, aby hladila jejich nohy, vítr, aby česal jejich vlasy, déšť, aby omýval jejich tváře… a ze všeho nejvíc potřebují jasné světlo slunce, bledou zář měsíce, nebo aspoň slabý svit hvězd. Jsou jako květiny, které potřebují světlo k životu. A pokud ho nemají, pomalu vadnou...
*Il am´(Ještě ne).*
*Iire san´(Kdy tedy)?* tázala se přiškrceně.
*Iire lle vesta on de Thranduil (Až mi přislíbíš, že se Thranduila vzdáš)!* odpověděl okamžitě.
*Amin n´umuva tanya (Toho neučiním)!* vykřikla zlostně. *N´oio (Nikdy)!*
Na okamžik se rozhostilo ticho. Nejistě se zvedla z křesla.
*Glorfindel (Glorfindele)?* zavolala váhavě.
Najednou se bála, že už ji opustil.
*Amin quenuva yassen lle tul´re (Já s tebou zítra promluvím).*
Nimloth se prudce rozbušilo srdce. On ji tam opravdu hodlá nechat zavřenou! Nejdřív ho chtěla prosit o smilování, pak se ale rozhodla, že mu to potěšení neudělá. Nebude se před ním ponižovat, neukáže mu, jak moc ji to ničí, nedá mu nad sebou tu moc!
*Auta miqula orqu (Běž Orka políbit)!* procedila jedovatě.
Doufala, že veškerá nenávist, kterou ke svému bratrovi v tu chvíli cítila, se přenesla přes jejich spojení na něj. Že ji vnímá… a zraňuje ho stejně jako jeho odporný čin zranil ji.
Pokud tomu tak bylo, nedal na sobě nic znát.
*Amin valina lle tyava quel (Těší mne, že se dobře cítíš),* prohodil skoro škádlivě a vytratil se.
Zmocnila se jí neovladatelná potřeba křičet. Z frustrace, vzteku, zklamání… jen s obtížemi tu touhu potlačila. Otupěle se svezla na zem, kterou pokrýval měkký koberec. Dlouhé minuty strnule seděla na místě, aniž by se pohnula.
Nakonec zabořila tvář do dlaní a dala se do hořkého pláče. Plakala pro sebe... Glorfindela... jejich rodiče... svou lásku k Thranduilovi… co jen se to s nimi všemi stalo?

Lidianna pomalu otevřela oči. Cítila se uvolněná a spokojená, po dlouhé době měla pocit, že se dobře vyspala. Slastně se protáhla, posadila se a rozhlédla kolem sebe. Zvenčí sem pronikaly načervenalé paprsky vycházejícího slunce, které zalévaly celou místnost růžovým světlem. Za oknem poletovaly drobné sněhové vločky, lehký větřík si pohrával s průsvitnou látkou, jež ho zakrývala. Ale ať se dívala, jak chtěla, Legolase nikde neviděla. Úsměv, který se jí po probuzení bez jejího vědomí usídlil na rtech, pohasl, veškerá nálada ji naráz opustila.
Kde je? Přece ji tu nemohl nechat!
„Osta lle (Braň se)!“ ozvalo se náhle ode dveří a než se Lidianna nadála, rozplácla se o pelest těsně vedle její hlavy sněhová koule.
Polekaně vyjekla. Nevěřícně se zadívala na pobaveně se tvářícího elfského prince, který postával na ochozu, a začala se znovu usmívat.
„Vedle!“ ušklíbla se, nicméně raději rychle vylezla z postele, kdyby chtěl svůj útok zopakovat.
„Nikoliv. Já přesně toho zasáhl, na co mířil jsem.“
Lidianna se spěšně oblékala, ale neodpustila si při tom prostořekou poznámku.
„Jestli tohle netvrdí všichni, co se netrefí!“
„V tom případě překvapuje mne, že včera jsem slov těchto od tebe neslyšel!“ zasmál se Legolas tlumeně.
„Hej!“ zaprotestovala, ale to už se Legolas sklonil nad vlčetem zvědavě vykukujícím zpod přikrývky, aby zkontroloval jeho ránu. Čistě ji převázal a pak se usadil vedle něho a trpělivě ho krmil.
Lidianna si nemohla pomoct, ale něžnost, se kterou o vlče pečoval, ji dojímala. Přese všechna svá skeptická a mnohdy krutá slova byl laskavý.
Došněrovala si tmavě modré šaty a poté, co si natáhla boty, připojila se k Legolasovi u stolu. S úsměvem jí podal talířek s koláčky a ona ho váhavě přijala.
„A mě krmit nebudeš?“ zeptala se naoko dotčeně, ale v očích jí hořely veselé plaménky.
„Nikoliv. Ty jistě bys mne pokousala!“ odvětil s předstíranými obavami.
Nabídl si slaný rohlík a pustil se do jídla. Koutkem oka přitom pozoroval, jak se Lidianna uvelebila a bezstarostně se zakousla do sladkého pečiva. Ve tváři měla mírný výraz, jako kdyby ji vůbec nic netrápilo. Pocítil úlevu. Jakkoli byla jeho oběť těžká, byl rád, že nebyla zbytečná.
„Viděl jsi ten krásný východ slunce?“ otázala se ho znenadání.
Pohled, jenž jí věnoval, byl tak intenzivní, že jí skoro vyrazil dech. „Jistě. Však krása jeho v porovnání s tou tvou pobledla.“
Zčervenala. „Třeba ses špatně díval…“ navrhla rozpačitě.
Jemně ji uchopil za bradu.
„Kterak slunce posouditi může, kterak jasně září?“ prohodil lehce zastřeným tónem a přiblížil svou hlavu k její.
„Jen doufám, že opět se nespálím…“ zašeptal, než své rty spojil s jejími.
Jeho obavy byly zcela zbytečné. Jakmile se jí dotkl, pootevřela ústa a Legolas mohl konečně vychutnat to, co mu bylo tak dlouho odpíráno. Hladově prozkoumával její ústa a aniž by přerušil polibek, přitáhl si ji k sobě blíž. Nebránila se tomu, ani se nezdálo, že by ji jeho blízkost nějak znepokojila. Spíš naopak. Objala ho kolem krku a přitiskla se k němu, jejich polibek se ještě prohloubil. Když se od sebe po nějaké době opět odtrhli, jejich dech byl zrychlený, oči měli zastřené touhou.
Lidianna si nejistě přejela jazykem po horním rtu a slabě se usmála.
„Ani nevíš, jak moc mi tohle chybělo... Tys mi chyběl...“
Vzal ji do náruče a ona se pohodlně opřela o jeho hruď. Když se jeho paže ovinuly kolem jejího pasu, připadala si naprosto bezpečně. Vzpomněla si na svůj sen.
„Legolasi? Šel bys kvůli mně do Síní Mandosových?“ vyhrkla, aniž by se nad svou otázkou nejdříve zamyslela.
Legolas se tiše zasmál. „Pokud projíti se chceš, Lórien tobě prozatím postačí či nikoliv?“
Aniž by čekal na její odpověď, zvedl se a postavil ji na nohy.
„Myslím, že svěřenci tvému trocha vzduchu též neublíží,“ poznamenal při pohledu na neklidné vlče. Vymotal ho z přikrývky a opatrně ho položil na zem. To se ihned pokoušelo postavit na všechny čtyři. Legolas mu v tom jemně zabránil a k jeho nelibosti mu přivázal zraněnou tlapku tak, aby na ni nemohlo došlápnout. Vlče na to reagovalo podrážděným vrčením. Trochu se upokojilo, když ho Legolas několikrát pohladil po hlavě.
„Pokud ty stále na tom trváš, že o něho se postaráš, jména bys mu dáti měla,“ prohodil k Lidianně, která je oba sledovala s lehkým úsměvem na rtech.
„To asi jo. Ale musím si to nejdřív promyslet.“ Pokrčila rameny nerozhodně.
Zkoumavě si ji přeměřoval. „Já rod Elrondův celý znám, pokud důvodem nerozhodnosti tvé paměť špatná jest.“
Začervenala se, když si připomněla okolnosti pojmenování svého koně, nicméně zamítavě zavrtěla hlavou. „Jestli byl Erestor i tvým učitelem, tak mě to nepřekvapuje. Ale ne, nemám něco takového v úmyslu.“
Vypadalo to, že se mu po jejím ujištění ulevilo. Zvedl z podlahy vlče, které se právě vydalo na průzkumnou výpravu, a pobídl Lidiannu k odchodu. Bez námitek ho následovala. Jakmile však vyšla na ochoz a ovanul ji mrazivý vzduch, zmocnily se jí pochybnosti. Ledové krystalky poletovaly ve větru a štípaly ji do tváří, rozpuštěné vlasy jí povlávaly kolem tváře, sukně okolo ní vířila v divokém tanci.
„Jsi si jistý, že tohle je počasí na procházku?“ zavolala za scházejícím Legolasem.
„Samozřejmě.“
Zastavil se a obrátil se k ní. Využila toho a bezostyšně hltala jeho urostlou postavu oděnou v šedozeleném oblečení, jeho pohlednou tvář rámovanou hřívou plavých vlasů po stranách spletených v copánky. Zastavila se pohledem na jeho špičatých uších a neubránila se pousmání. Vypadal jako bytost z pohádky, elfský princ v celé své kráse… až na to, že tohle nebyla pohádka, ale skutečnost. A tento ellon byl jejím manželem…
„Obav neměj, mezi mallorny my chráněni budeme,“ ujistil ji Legolas. Nezdálo se, že by ho její neskrývaný zájem přiváděl do rozpaků, pokud si ho byl vůbec vědom.
Lidianna přikývla a pomalu sestupovala za ním. Počkal, dokud nestanula na schodě nad ním, a pak k ní natáhl ruku. S potěšeným úsměvem ji přijala a zavěšeni do sebe sešli po schodech dolů. Tam Legolas položil vlče na zem, Lidiannu však nepustil. Beze spěchu kráčeli po křupajícím sněhu směrem k mallornovému lesíku a ačkoli nikdo z nich nemluvil, nastalé ticho nebylo nijak nepříjemné. Legolas se zdál být zcela ztracen ve svých myšlenkách, což Lidianně v tuto chvíli nijak nevadilo. Stačilo jí, že může být s ním. Jeho dlaň, ve které schovala své prochladlé prsty, ji zahřívala, něco v tom nevinném dotyku v ní probouzelo touhu po bližším kontaktu. Několikrát po očku pohlédla na Legolase, ten se však díval přímo před sebe, jako kdyby vedle něj ani nebyla. Mermomocí se snažila nenechat si tím zkazit náladu, byl to ale marný boj. Zklamaně sklonila hlavu a tiše si povzdechla. Co vlastně od něj očekávala? Od chvíle, co se vzali, ho jenom odstrkovala nebo plakala, není divu, že už o ni nemá zájem. Potom, co se jí opakovaně zdál ten hrozný sen, získala dojem, že je nečeká žádná budoucnost, že zaviní jeho smrt… teprve minulou noc, kdy se její noční můra změnila a získala šťastný konec, nabyla znovu sílu s těmi vidinami bojovat. Přece nenechá ovlivňovat svůj život nějakými sny! Je dost těžké, že je teď nucena žít tady, daleko od svých přátel a rodiny, i bez toho, aby se zcela od všech izolovala. Nechtěla strávit svůj život někde v pokoji jen s knihou a sněním o tom, co možná mohlo být. A pokud má Legolas v úmyslu ji nyní ignorovat, je na ní, aby udělala první krok…