Forsaken - 57. díl

Nechápavě jsem na něho vykulila oči. „O čem to jako mluvíš? O tý tátově dýce?“
„Jo.“ Riel mě upřeně pozoroval a já se cítila jako hrouda sněhu pod palčivými paprsky slunce.
„A proč si myslíš, že s tím mám něco společnýho?“
„Ale no tak! Nehraj to na mě!“ Rielova trpělivost byla zřejmě dnes po ránu poněkud menší než obvykle. Ani jsem se mu nedivila, mě by taky nepotěšilo, kdyby ke mně do bytu někdo nakráčel a pokoušel se mě zabít.
„Nemáš nějakej led? Začíná se ti tam dělat modřina...“ poznamenala jsem s očima upřenýma na jeho bradu.
„Na to upřímně kašlu, Izabelo! Koukej se přiznat a to hned!“
Riel přistoupil až těsně ke mně a bez varování mě popadl zezadu za krk. „Máš poslední šanci mi to říct po dobrým! A buď si jistá, že já z tebe tu odpověď nějakým způsobem dostanu!“
Zamračila jsem se na něho. „Jasně, jen si klidně zmlať malou holku, to by ti jít mohlo! Ale stejně se nic nedozvíš, protože jednoduše nic nevím!“
Riel sáhl k opasku a vytáhl jednu ze svých hvězdic a jejím hrotem mi přejel po tváři. „Izabelo... Já nežertuju. Nechci ti ublížit, aspoň zatím ne, ale ty mě k tomu vyloženě nutíš!“
„K ničemu tě nenutím! Nemůžu za to, že se ti nelíbí moje odpověď! Možná, že sám seš beznadějnej romantik! Jak bych tak asi podle tebe sebrala tátovi ten nůž?“
„To se právě snažím zjistit!“
„To tu budem asi hodně dlouho!“ odsekla jsem a tvrdě jsem jeho pohled opětovala.
„Zatraceně, Izabelo! Proč mi to musíš takhle ztěžovat?!“
„A proč ty musíš bejt tak zatraceně tvrdohlavej?!“
„Ty seš prostě neuvěřitelná! Přijde ti rozumný hádat se s někým, kdo má zbraň?!“
„Kdybych mlčela pokaždý, když narazím na někoho se zbraní, tak poslední dny mlčím v jednom kuse! A navíc se nehádám, ale argumentuju!“
Riel obrátil oči v sloup. „Jo, teď jak jsi to řekla, tak si ten rozdíl jasně uvědomuju!“
„Hele... proč bych ti měla vůbec něco říkat? Nevím o tobě vůbec nic! A očividně jsi ke mně nebyl tak úplně upřímnej!“
„Co tím naznačuješ?!“
„Erika.“
„Aha.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš? Táta tě obviní, žes ji zabil, a ty se tváříš, že o nic nejde?!“ vyjela jsem na něho naštvaně. Jenže hlavní příčina mojí špatný nálady bylo to, že jsem byla zklamaná. I když těžko soudit, jestli víc sebou a nebo ním.
„Stalo se to už dávno...“
„Takže hodláš předstírat, že se vůbec nic nepřihodilo?!“
„Tady neřešíme mě ale tebe, Izabelo!“ pronesl důrazně, ale všimla jsem si, že tu svou zbraň trochu oddálil.
„O co ti vlastně jde, Rieli?! Nemusíš o mně přece vědět všechno! Zanedlouho se naše cesty rozejdou, tak co na tom vůbec záleží?!“
„Možná, že tě chci poznat blíž...“ řekl zamyšleně. Možná ani on sám netušil, proč tak neústupně trvá na tom, abych se mu přiznala.
„Kecy!“
„Proč?“
„Protože to tak je!“ odsekla jsem mu vyhýbavě.
„Vážně?“
„Jo!“
Zlehka mě pohladil hřbetem ruky. „A co když opravdu chci?“
„Nevěřím ti!“
„Ne? Pak tě asi budu muset přesvědčit!“
Když se ke mně nahnul, vytušila jsem, že mě chce políbit, a všechny moje smysly řvaly, ať mu to nedovolím. Ale pak se naše rty spojily a já už dokázala vnímat jenom jeho.