Srdce bojovnice - 27. díl

„Ano, pane!“ odvětil znovu Amras, ale stále ze mě nespouštěl oči.
„Bude to podobné jako předtím, Riel, jenom se musíš víc zapřít, když budeš moje útoky odrážet,“ poradil mi tiše a já nepatrně přisvědčila.
Dlaně se mi začínaly nepříjemně potit a já dostala strach, že mi hned při prvním úderu vyklouzne meč z rukou. Ale nebyl čas, abych si je otírala, navíc by to takhle přede všemi ani nebylo moc rozumné. Proč jim ukazovat, jak strašně jsem nervózní?
S napětím jsem sledovala, jak se ke mně Amras blíží, meč hrozivě napřažený. Kdybych měla luk, cítila bych se naprosto bezpečně. Než by ke mně došel, podařilo by se mi ho nejméně několikrát zasáhnout. Jenže takhle?
Sevřela jsem meč pevně v obou rukách a jednu nohu dala pro větší stabilitu dozadu, jenže jakmile se naše zbraně střetly, poznala jsem, že to stejně nebude stačit. Než jsem se nadála, mé dosud citlivé pozadí se velice tvrdě seznámilo s udusanou hlínou kolem nás, ten náraz byl tak prudký, až mi do očí vyhrkly slzy. Aspoň že jsem měla dost duchapřítomnosti, abych neupustila meč, to už bych si připadala jako naprostý hlupák.
Chvilku jsem tam seděla na zemi a snažila se popadnout dech. Přes mlhavý závoj slz jsem zahlédla, jak mi Amras podává ruku. V jeho očích jsem spatřila lítost. Zaťala jsem zuby. Nebyla jsem si vlastně ani jistá, jestli jsou ty slzy způsobené bolestí a nebo jen mým ponížením, ale ať tak či onak, odmítala jsem se tomu poddat. Ignorovala jsem Amrasovu nabídku a vyškrábala se na nohy sama.
„Proč jsi nepřijal jeho pomoc, vojáku?!“ otázal se vzápětí Thranduil ostře dřív, než jsem se stačila pořádně vzpamatovat.
„Protože nepotřebuji žádné zvláštní zacházení, pane!“ odvětila jsem podobným tónem.
„Na jeho pomoci nebylo nic zvláštního, vojáku! Bylo to jen přátelské gesto mezi bojovníky! Jenže ty zřejmě na přátelská gesta moc nejsi, že?!“
„Jsem tu kvůli boji, pane, ne přátelským gestům!“
„Kvůli boji, povídáš? Nu, tos nám toho však moc nepředvedl, vojáku!“ zchladil mě princ ihned.
Nenávistně jsem po něm sekla pohledem. Povšiml si mého hněvu a pobaveně se pousmál. „Začínám chápat, co měl Annael na mysli, když o tobě hovořil.“
Raději jsem se zadívala do země, abych se ještě více nezesměšnila. Ale pochybovala jsem, že na mém postoji našel něco pokorného.
„Zdá se, že tvůj výcvik byl značně zanedbán, Riel! Ale neboj, však my už ti to vynahradíme!“ přislíbil mi a já na něho nejistě pohlédla.
„Pane?“ hlesla jsem lehce rozechvěle. Náznak hrozby, který se skrýval za jeho slovy, se mi ani trochu nelíbil.
„Amras se postará o tvůj trénink s mečem, potřebuješ mít aspoň nějaké základy. Ale podle toho, co jsem dosud viděl, si nemyslím, že bys s ním mohla někdy excelovat.“ Princ přejel pohledem své muže a jednoho z nich pak k sobě přivolal. „Tohle je Saeros. Bude tě mít na starosti, co se výcviku s dýkami týče. Už po první lekci ho budeš nenávidět, ale lepšího, než-li je on, bys jen stěží nalezla. Po měsíci s nimi si tě znovu prověřím, tak se snaž, ať učiníš nějaký pokrok. Protože pokud ne...“ A princ se významně odmlčel.
Zamračila jsem se na něho. Ovšem on můj pohled klidně opětoval. Musela jsem se přemáhat, abych po něm nehodila svým mečem. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by tenhle můj mimořádný trénink bylo něco jiného, než další způsob, jak mě dostat pryč z armády. Nenápadně jsem si prohlédla Saerose. Měl na náš druh neobvyklé černé vlasy, stejně jako Lindir, a stavbou těla se spíš podobal lučištníkovi. Očekávala jsem, že v jeho tváři spatřím zjevnou nechuť z úkolu, který mu byl přidělen, ale z jeho rysů se nedalo vyčíst vůbec nic. Když zachytil můj zkoumavý pohled, trochu se pousmál a pokývl mi na pozdrav.
Znovu jsem se s rostoucí panikou obrátila na prince, ale ten se už chystal k odchodu. Ovšem neodpustil si, aby na mě ještě přes rameno neutrousil poznámku. „Uč se, Riel. A dám ti dobrou radu. Až ti příště někdo nabídne ruku, přijmi ji.“
A pak mě tam prostě zanechal o samotě se svými muži.