Melien Edhel - XXX. kapitola - část 2/2

Nimloth hleděla do prázdné temnoty před sebou. Její tělo se chvělo potlačovaným pláčem, vlasy jí spadaly přes skloněnou hlavu a skrývaly tak její tvář. Neměla ponětí, jak dlouho už je tu zamčená. Jednou za čas se objevila služebná, která jí otvorem ve dveřích, kterého si předtím nevšimla, podala něco k jídlu a pití a čerstvou vodu. Na její prosby a výhružky však nijak nereagovala a brzy se zase vytratila, zanechávajíce jí napospas té hrozivé tmě. Zprvu se snažila být silná a odolávat, věřila, že ji tam bratr dlouho nenechá. Nyní jí připadalo, že na ni snad zapomněl. Už uplynula celá věčnost od chvíle, kdy se s ní naposledy spojil. Položil jí svou obvyklou otázku a Nimloth se tentokrát neubránila tomu, aby ho nezačala prosit o slitování. Glorfindel byl však neoblomný. A když z ní nedostal odpověď, kterou požadoval, opět se vzdálil. Nimlothin odpor pomalu slábnul. Marně se pokoušela spojit se s Thranduilem, vzdálenost mezi nimi byla příliš velká, než aby ji dokázala svou myslí překonat.
Možná je to tím, že mu na ní ve skutečnosti nezáleží. Glorfindel a Thranduil spolu běžně hovořili, zatímco dleli každý na svém panství, tak proč jí bylo toto odepřeno? Cožpak jí odtud nikdo nepomůže?
Další vzlyk otřásl jejím zesláblým tělem, žádné slzy ale nezvlhčily její tváře. Plakala tak dlouho, že už žádné neměla. Cítila se slabá, moc si přála, aby to vše konečně skončilo. Její láska k Thranduilovi neuhasla, plamen jejího života však skomíral a ona neměla dost sil odolávat. Nenáviděla sama sebe, že není schopna bojovat za svou lásku, opovrhovala sebou, že hodlá Thranduila zradit, neměla však na výběr.
Pokaždé, když s ní Glorfindel mluvil, rozpoznala smutek za jeho strohými slovy, vnímala bolest, kterou mu jeho kruté chování k ní způsobovalo. Věděla, že si myslí, že pro ni dělá to nejlepší, a nebylo způsobu, jak mu vysvětlit, že ji tím akorát ubíjí. Proč nedokáže pochopit, že s Thranduilem má pocit, že opravdu žije?
Avšak ten tu teď není, aby jí pomohl. Je odkázána sama na sebe a musí se rozhodnout... Znovu a znovu se jí vracela jedna myšlenka a pokaždé ji zavrhla… ale pozvolna se s ní smiřovala, jevilo se jí to jako jediná možnost. Sice se jí něco podobného příčilo, nicméně vzdát se Thranduila jí připadalo ještě nemožnější. Byla rozhodnutá udělat cokoli, aby o něho nepřišla, i kdyby to znamenalo, že kvůli tomu bude muset porušit dané slovo.

Legolas s Lidiannou mlčky prošli opuštěnými zasněženými zahradami a vstoupili do zlatého lesa. Třpytivé listy tiše šuměly v lehkém vánku, dlouhá zelená tráva měkce tlumila jejich kroky. A ačkoliv všude jinde bylo téměř šero, zde se slabé sluneční paprsky znásobovaly a díky tomu bylo toto místo prozářené sluncem jako v letním dni.
Lidianna se ohlédla, aby se podívala, kde je vlče, a ke své úlevě zjistila, že nedaleko nich okusuje stéblo trávy. Po chvilce ho to přestalo bavit a vydalo se k nim. Přitom stouplo na křivou větev ležící v trávě a ta se vymrštila, jako kdyby byla hadem a chystala se k útoku. Vlče vykviklo a uskočilo a větev opět klesla k zemi. Nicméně vlče už se nenechalo zmást. Nejdříve svého nepřítele z bezpečné vzdálenosti bedlivě sledovalo, pak se opatrně připlížilo a než se jeho protivník na něco zmohl, zakouslo se do něj. Sevřelo ho pevně do zubů a několikrát s ním zatřepalo, než mu připadalo, že už ho ztrestalo dost a opět ho pustilo.
Lidianna se tiše zasmála a Legolas, který se zastavil spolu s ní, aby tento urputný boj sledoval, se také neubránil úsměvu.
„Ro naa astalder (On udatný jest),“ poznamenal, potěšený, že i přes své zranění je vlče velice čilé.
Lidianna k němu vzhlédla, mírný úsměv stále ještě krášlil její tvář.
„Tak mu budu říkat! Astalder…“
Když vyslovila to jméno, vlče k ní otočilo hlavu a krátce zaštěkalo, jako kdyby ji chtělo pozdravit.
„Zdá se, že jména tohoto zamlouvá se mu.“
Ihned zvážněla. Upírala své oči do jeho a sbírala odvahu na to, co měla v plánu. Nejistě si olízla rty, než znovu promluvila.
„A co by se zamlouvalo tobě?“
Naklonila hlavu na stranu a pomalu k němu vztáhla volnou ruku. Stál bez hnutí a upřeně ji pozoroval, což ji příliš nepovzbudilo. Ale nehodlala se tak snadno vzdát. Zajela prsty pod hřívu jeho vlasů a položila je na horkou kůži jeho krku. Popošla ještě trochu blíž, až se její tělo zlehka dotklo jeho, a jemně si přitáhla jeho hlavu ke své. Nebránil se, a tak se natáhla a uchvátila jeho rty v něžném dlouhém polibku. Ani na tohle však nereagoval. Zklamaně se chystala odtáhnout, když ji jeho paže pevně sevřely kolem pasu a jeho ústa se bez dalších okolků téměř divoce zmocnila jejích. Přitiskla se k němu a rozevřela rty v tlumeném zavzdychnutí, čehož okamžitě využil a svůj polibek ještě prohloubil. Když se jejich jazyky střetly, Lidianna omámeně přivřela oči. Jeho polibek byl jako oheň, cítila, jak ji stravuje, a přesto ho potřebovala... Potřebovala víc… mnohem víc… potřebovala ho celého…
Mlhavě vnímala, jak ji opatrně pokládá na bujný lesní podrost a pokleká vedle ní. Znovu mu nabídla své rty, ale když se nic nedělo, otevřela oči a znepokojeně se na něj zadívala. Skláněl se nad ní a vypadal nerozhodně. Jednu ruku měl zabořenou v jejích vlasech, druhou poblíž šněrování jejího živůtku, setrvával však bez hnutí a tázavě si ji prohlížel.
„Mani naa raika, Legolas (Není něco v pořádku, Legolasi)?“ zeptala se nejistě rozechvělým hlasem. Bála se, že ji odmítne, a odejde pryč. A přitom ho tolik chtěla…
„Manka lye vora amin n´lavuva usin lle sina luume´(Pokud my pokračovati budeme, pak tebe tentokráte uniknouti nenechám).“ Jeho slova zněla varovně, ale nebyla v nich žádná hrozba. Jen konstatování.
Zlehka ho pohladila po tváři.
„Amin uuma irma usin, amin irma lle (Netoužím po útěku, toužím po tobě),“ ubezpečila ho.
Trochu se zamračil. „Uuma tyala yassen amin, Lidianna (Nezahrávej si se mnou, Lidianno)!“
Nemohla se divit jeho pochybnostem, jen to ukazovalo, jak moc mu ubližovalo její odmítání. Opět umístila svou ruku na jeho zátylek a stáhla ho k sobě dolů, aby mu mohla zašeptat do ucha.
„Amin merna lle tyal yassen amin, maltarenamin (Já chci, aby ty sis hrál se mnou, můj zlatý princi)…“
Jakmile dořekla tato slova, začala Legolasovi ústy jemně dráždit citlivou špičku jeho ucha.
„Lidianno…“
Jeho hlas byl zastřený, přesto rozpoznala náznak protestu. Položila mu prst na ústa a zamítavě zavrtěla hlavou. Aniž by čekala na jeho reakci, pomalu si rozšněrovala živůtek. S pohledem upřeným na něj se vyzývavě dotkla svého odhaleného hrudníku. Zdálo se jí, že jí studem musí hořet tváře, nikdy se takhle nechovala a nevěděla, co by měla dělat. Nicméně Legolas sledoval její pohyby jako hypnotizovaný, oči měl ztmavlé touhou.
„Amin merna lle, maltarenamin (Chci tě, můj zlatý princi),“ zašeptala naléhavě. „Amin merna tyav lle (Chci tě cítit)… amin anta lle… sii´ (Potřebuji tě…teď)…“
Její nestoudná slova ho vybízela… rozpalovala… sváděla… a on byl příliš vzrušený, než aby jí dokázal odolat. Pomalu, téměř nesměle, přejel dlaní po jejím ňadru, prsty zlehka dráždil její bradavku. Když se mu dostalo kladné odezvy, sklonil hlavu a vzal ji do úst. Nejdříve ji jen něžně sál, v okamžiku kdy po ní opatrně přejel zuby, Lidianna tiše zavzdychala a prohnula se k němu. Její ruce nepřítomně bloudily po jeho zádech, než sjely dopředu k jeho pasu a netrpělivě zaútočily na přezku jeho opasku. Legolas jí při tom byl ochotně nápomocen, a tak se Lidianně zanedlouho podařilo zbavit ho zbraní a tuniky. Okouzleně přejížděla po pevných svalech na jeho hrudi. To jak se pod jejím dotykem napínaly, v ní probouzelo ještě větší touhu. Představila si, jak se asi bude pod jejím dotykem napínat jiný sval a jaké to bude, až do ní konečně vstoupí, a v podbřišku pocítila slabounké šimrání lehké jako závan motýlích křídel. Když sjel Legolas svým jazykem níž, ten pocit zesílil. Na horké kůži jejího bříška kreslil mokré obrazce a ona se nemohla dočkat, až sklouzne ještě níž. Tolik si přála, aby zajel až na její nejintimnější místo… Legolas však nespěchal. Několikrát zabořil svůj jazyk do jejího pupíku a pak se věnoval její druhé dosud zanedbávané bradavce. Lidianna sebou nespokojeně zavrtěla, tolik ho potřebovala na sobě cítit, ale on klečel vedle ní a nevypadal, že hodlá změnit pozici. Frustrovaně zasténala.
„Mám přestat?“ zeptal se jí lehce zadýchaně. Zvedl hlavu a pozoroval ji.
„Děláš si legraci?!“ zaprotestovala podrážděně a snažila se přitáhnout si ho k sobě.
„Prosím?“ nechápal.
„Nemyslíš to vážně, že teď přestaneš, že ne?“ ubezpečovala se a naléhavě přejížděla rukou po jeho břichu. Když ji váhavě posunula o něco níž, mohla se přesvědčit o tom, že jejich laskání ho také nenechává chladným. Tvrdá boule v jeho rozkroku opravdu neponechávala místo pochybnostem. Chvíli ji jemně masírovala, než přesunula ruku na šněrování jeho nohavic a začala ho rozvazovat. Nebránil jí v tom. Brzy ho uvolnila natolik, že mohla zajet rukou dovnitř a laskat hedvábnou kůži jeho mužství. Legolas tlumeně zasténal a několikrát zahýbal svými boky, aby ten kontakt ještě zesílil.
Spokojeně se usmála. Hned se cítila o hodně sebevědoměji, když viděla, jak na něho působí. Ustala v hlazení a opět ruku vytáhla. S přimhouřenýma očima sledovala, jak se slabě zamračil, ale jen do chvíle, než promluvila.
„Proč se nesvlíkneš? Myslím, že ti bude o hodně pohodlněji, když se zbavíš těch těsných kalhot…“ navrhla mu s nevinným výrazem.
Pobaveně se pousmál. „Nemyslím si, že by natolik těsné byly, pokud ručka tvá v nich se zrovna nenachází…“
„Opravdu? Mně se ale zdálo, že moje ruka je v nich více než vítaná…“
Znovu ho pohladila tentokrát jen přes látku nohavic.
„Zajímalo by mě, jestli moje ústa by byla stejně tak vítaná…“
Legolasovi chvíli trvalo, než mu došel plný význam jejích slov. Oči se mu překvapením rozšířily.
„Naznačuješ snad, že…“ zarazil se, neboť nevěděl, jak by se měl vlastně zeptat.
Škádlivě se usmála. „Svlékni se a já ti ukážu, co tím naznačuju...“
Samotnou ji překvapilo, kde k tak opovážlivému návrhu vzala odvahu. Ale kupodivu nepociťovala stud ani obavy. Jenom touhu ho konečně spatřit nahého, dotknout se ho, ochutnat ho…
Její smělost ho přiváděla do rozpaků. Náhle mu připadalo, že jeho dosavadní zkušenosti byly pouze chabou přípravou na tento okamžik. Že se teprve teď chystá prožít si své poprvé, plný nejistoty, pochyb a očekávání. Z toho, co až dosud s Lidiannou okusil, bylo zřejmé, že tentokrát to bude jiné. Možná to bylo i tím, že k žádné ze svých předchozích partnerek necítil to, co k Lidianně. Ne, že by se nestaral také o jejich potěšení, avšak nedostatek jakékoli reakce z jejich strany v něm veškeré snahy zabíjel. Lidiannina horlivost a nedočkavost v něm naopak probouzely dosud nepoznanou vášeň. Nepochyboval o tom, že měla před ním již jiné muže, a obával se, jestli ji dokáže uspokojit tak jako oni. Jeho zkušenosti s lidskými ženami byly velice omezené, a tak mohl jen doufat, že mezi lidskou a elfskou rasou nejsou až tak zásadní rozdíly. Jak je to vůbec dlouho, co se s nějakou ženou sblížil? Možná už věčnost… Ale nepamatoval si, že by kdy pociťoval takové rozechvění jako nyní. Zdálo se mu, že se krev v jeho žilách proměnila v tekutý kov, který ho zevnitř spaluje, jeho vzrušení bylo tak silné, že by snad jediný její dotyk stačil k tomu, aby dosáhl vyvrcholení. V duchu zaklel. Pouhá představa toho, že by ho vzala do úst, způsobovala, že byl napjatý téměř k prasknutí. A Lidianna se na něho stále dívala a čekala na jeho reakci. Když se zahleděl na její krásně tvarované plné rty, jeho vzrušení ještě vzrostlo. Nedůvěřoval si natolik, aby se od ní teď mohl nechat takto laskat. Ačkoliv nikdy nic podobné neokusil, už jen ta myšlenka mu připadala nesmírně erotická…
Mírně se na Lidiannu pousmál. „Však ty jako žena bys přednosti míti měla. Proč nenecháš mne, bych tobě vysvléci se pomohl a tělo tvé něžnostmi svými zahrnul?“ navrhl, aby získal čas.
Souhlasně přikývla, ale než se s jeho pomocí zbavila šatů a bot, ještě jednou ho pohladila. Důkladně.
„Nevím, jestli bych něco takového nazývala zrovna něžným,“ prohodila rozpustile. „Myslím, že by to tvrdostí konkurovalo i elfské oceli…“
Legolas ztěžka polkl. „Neobáváš se tedy, že bych tebe probodnouti mohl?“ otázal se lehce chraplavě.
„Možná, kdybych byla tvým nepřítelem. Já jsem ale pouzdro, do kterého můžeš svůj meč zasunout…“
„Lidianno…“
Jak je možné, že ho dokáže rozpálit pouhými slovy? Ledabyle odhodil její oblečení na zem a prohlížel si ji, jako kdyby se toho pohledu nemohl nasytit. Ležela před ním na měkké zelené trávě opřená o lokty, zlaté vlasy jí halily holá ramena, její oči měly barvu jako hluboký les. Od onoho dne, kdy ji spatřil spát u řeky, si představoval, jak asi vypadá nahá… a teď měl konečně příležitost to zjistit.
Uchváceně přejížděl dlaní po vrcholcích jejích malých kulatých prsou, přes ploché bříško až k malé houštince medově zbarvených chloupků mezi jejími stehny. Nesměle mezi ně zajel a Lidianna je pro něho ihned bez váhání rozevřela.
„Saes (Prosím)…“
Položila se na záda a přivřela oči. Dech měla zrychlený, tváře zrůžovělé vzrušením, ústa mírně pootevřená. Připadala mu naprosto neodolatelná. Nejraději by se jí hned zmocnil, ale nechtěl to uspěchat, tak dlouho na tento okamžik čekali, že chtěl, aby to stálo za to. Chtěl, aby to pro ně oba bylo nezapomenutelné…
Rychle se vysvlékl ze zbylého oblečení a ladně se přesunul mezi Lidianniny nohy. Prsty něžně rozhrnul její záhyby, byly hebké a bledě růžové jako okvětní plátky růže a i její vůně ho podobným způsobem okouzlovala. Položil dlaně na vnitřní stranu jejích stehen a sklonil hlavu.
Lidianna pocítila hebké pohlazení Legolasových vlasů na své obnažené kůži a o chvilku později se neubránila tlumenému výkřiku. Rozevřela oči dokořán a trochu nevěřícně hleděla na Legolase, který se uvelebil mezi jejími stehny a svým jazykem ji přiváděl na samý vrchol blaha. Nejdříve špičkou opakovaně dráždil její pahrbek jemnými vlhkými dotyky, které ji téměř zbavovaly rozumu a způsobovaly, že sebou roztouženě vrtěla, aby ten kontakt prohloubila, a měkce vzdychala. Když pak jazykem zajel dovnitř, prudce se vzepjala a vzrušeně zasténala. Prsty zabořila do jeho vlasů a slabým tlakem si ho přitáhla ještě blíž. Omámeně vnímala, jak se v ní pohybuje sem a tam, a cítila, že to již příliš dlouho nevydrží. Tělo měla napjaté a slabě se chvěla v očekávání.
„Prosím… přestaň…“ zašeptala roztřeseným hlasem.
„Mankoi (Proč)?“
Ustal ve svém laskání jen na tak dlouho, aby se jí zeptal, a hned zas pokračoval v původní činnosti. Zakroužil svým jazykem a Lidianna byla tak omámená, že se už nezmohla na žádné protesty. Nechala ho, aby si s ní dělal, co chce. Připadalo jí, jako kdyby se vznášela někde nad svým tělem, každý jeho dotyk ji přiváděl blíž k orgasmu, až se to napětí stávalo téměř nesnesitelným.
„Prosím…“ vypravila ze sebe, ale ani ona sama nevěděla, jestli žadoní o to, aby toho nechal a nebo nepřestával.
On si každopádně její prosby nevšímal a ještě své úsilí znásobil. Spokojeně zaregistroval, jak Lidianna zalapala po dechu a celé její tělo strnulo a prohnulo se proti němu. Pak se s hlasitým zasténáním zhroutila zpět na trávu. Několikrát sebou křečovitě trhla, než zůstala bez hnutí ležet. Těžce oddychovala, oči měla zavřené, na čele se jí leskly drobné krůpěje, její tělo bylo pokryto slabou vrstvičkou potu. Legolas si sedl na paty a fascinovaně si ji prohlížel. V ústech ještě cítil její chuť, podivně trpkou a sladkou zároveň, opojnější než dorwinionské víno.
„Legolas…“ ozvala se zadýchaně. „Tula a´amin (Pojď ke mně)… Sana amin sii´ (Vem si mě teď)…“
Legolas se nenechal dlouho pobízet. Lehl si mezi její stehna, opřel se o předloktí a se zatajeným dechem do ní začal zvolna vstupovat. Měl v úmyslu postupovat pomalu, ale Lidianna ho objala kolem zad, přitiskla ho k sobě a zároveň se proti němu prudce vzepjala. Tlumeně zasténal, když se do ní ponořil až po kořen. Slastně přimhouřil oči a vychutnával si ten pocit. Vlhko a horko, které ho tak těsně obklopovaly, mu způsobovaly nevýslovnou rozkoš. Mlhavě zaznamenal, že se pod ním Lidianna nedočkavě zazmítala.
„Legolas… bela… saes (Legolasi... Pohni se… prosím)…“ zanaříkala zoufale.
Ustaraně se na ni zadíval. „Amin tyarien lle naik (Působím tobě bolest)?“
Zabořila prsty do svalů na jeho zádech. „N´uma (Ne)! Amin anta lle ri´ amin gurthuva (Potřebuji tě nebo umřu)! Bela (Hýbej se)…“
„A´maelamin (Milovaná má),“ zašeptal, než se zmocnil jejích úst, a zároveň se začal pohybovat.
Lidianna vítala každý z jeho přírazů, její jazyk se naléhavě třel o jeho, nehty mu zatínala do kůže na lopatkách. Pokud mu tím působila bolest, nedal to ani náznakem najevo. Možná si toho ani nebyl vědom. Jediné, co vnímal, bylo to, jak se jeho tělo dotýká jejího, jak do ní znovu a znovu vniká, kontrast chladného okolního vzduchu a její horkosti mu přinášel další slastné pocity, stejně jako její jazyk, který se v divokém tanci ovíjel kolem jeho. Když ho objala nohama kolem pasu a on do ní pronikl ještě hlouběji než předtím, neubránil se zasténání.
„Lidianna… mani naa lle umien a´amin (Lidianno... Čehož mi to činíš)?“ zamumlal sotva slyšitelně.
„Amin karnelien a´lle (Miluji se s tebou)…“ vypravila ze sebe s námahou. I ona měla problémy s dechem, hlava se jí točila a způsob, jakým se v ní pohyboval, ji téměř zbavovala vědomí. Nebyla schopna vnímat nic kolem sebe, soustředila se pouze na rozkoš, kterou jí způsoboval, připadalo jí, jako kdyby se řítila po nějaké spirále směrem vzhůru, stačilo už jen tak málo… Její prsty se zabořily ještě více do jeho zad, její boky se vlnily proti jeho v nějakém zběsilém rytmu, tělo se jí chvělo nenaplněnou touhou.
„Legolas… saes… (Legolasi... prosím...)“ zasténala zastřeným hlasem. „Ner (Víc)!“
Zachytil její naléhavý tón a potěšeně se pousmál. Moc by se mu líbilo ji ještě déle trápit, ale i on byl příliš blízko vyvrcholení. A tak uposlechl. Pevněji sevřel její boky a začal do ní pronikat krátkými prudkými přírazy. Byla tak horká a těsná a on se nemohl nabažit toho, jak se jeho mužství otírá o její sametové stěny. Její vzrušené vzdychání ještě umocňovalo jeho vzrušení. Nevědomky zrychlil své pohyby a Lidianna se ihned přizpůsobila jeho rytmu. Hleděla na něho rozšířenýma očima, ve kterých se odrážely jeho vlastní pocity…
Legolas se do ní ještě několikrát ponořil a pak strnul. Celé jeho tělo se napjalo, aby se o chvilku později roztřáslo intenzitou jeho orgasmu. Mlhavě vnímal, jak ho k sobě Lidianna přivinula a držela ho v náručí, dokud jeho chvění neustalo. Chtěl se z ní hned zvednout, ale nepustila ho.
„Uuma auta am´ (Nechoď ještě)…“
Nemusela ho dlouho přemlouvat, cítil se příliš spokojený tam, kde se zrovna nacházel. Přenesl váhu na lokty, aby Lidiannu nerozmačkal, a něžně ji políbil na rty. Jeho oči byly plné úžasu a okouzlení, až se neubránila úsměvu. Sama byla ale také bez dechu a uchvácená tím, co právě prožili. Nikdy předtím nezažila tak intenzivní syrovou rozkoš, nikdy předtím neměla pocit, že snad přijde o rozum slastí. Nikdy předtím nikoho takhle nemilovala…
Láskyplně pohladila Legolase po zádech a když se sehnul a zasypal její tvář drobnými polibky, nedokázala to již déle skrývat.
„Amin mela lle (Miluji tě),“ pronesla rozechvěle.
Srdce se jí sevřelo úzkostí, když se od ní odtáhl. Vstal a upřel svůj pohled kamsi do dáli. Jeho výraz byl najednou vážný a chladný jako zimní ráno.
„N´uma ta, Lidianna (Toho nečiň, Lidianno).“
Posadila se a ztěžka polkla. Něco jí říkalo, ať mlčí, ale chtěla si být jistá. Potřebovala si být jistá. Nejistě si olízla náhle suché rty.
„Mankoi naa lle nyarien sina (Proč to říkáš)?“
Krátce na ni pohlédl, než se zase odvrátil.
„Ten´amin uuma mela lle, Lidianna (Neb já tebe nemiluji, Lidianno). Amin malia ten´lle, nan´tanya naa ilya (Záleží mi na tobě, však to jest vše).“
Jeho slova zněla naprosto neosobně. Lidianna zdrceně sklonila hlavu. Cítila se tak poníženě a odstrčeně! Co od něj vlastně očekávala? Opravdu věřila, že její city opětuje? Skutečně si myslela, že o ni stojí?
„Amin hiraetha (Mrzí mě toho)…“
Jeho tichý hlas ji probral. Trhla sebou, jako kdyby ji uhodil, nestála o jeho soucit! Jeho omluva ji snad zranila ještě víc než jeho odmítání.
„Ta naa quel sint sina (Je dobré to vědět)!“ odvětila prudce.
Její vztek ji na chvíli zachránil, ale věděla, že nebude trvat dlouho a změní se v záplavu slz. Rázně se zvedla ze země a spěšně se oblékla. Po celou tu dobu stál Legolas bez hnutí a teprve když Lidianna odběhla pryč, pomalu se posadil na trávu. Byla ještě zválená od jejich milování a ten pohled ho hluboce zabolel. Nemohl ale Lidiannu nechat, aby ho milovala, nemohl si dovolit k ní něco takového cítit. Jakmile by zjistila, jak moc mu na ní záleží, jistě by se toho snažila využít ve svůj prospěch. Možná ne vědomě, ale o to krutější by byla její hra. A on neměl v úmyslu dát jí do rukou moc nad sebou.

Zarmouceně sledovala scénu před sebou, po tvářích jí kanuly stříbrné slzy. Dívala se, jak Lidianna utíká pryč od toho, komu dala své srdce, Astalder za ní kulhal tak rychle, jak jen na třech tlapkách mohl.
Nevěřícně zavrtěla hlavou. Ještě před chvilkou byli oba tak šťastní a spokojení… proč se Legolas stále bojí přijmout něčí lásku? Proč cítí potřebu od sebe odhánět ty, kterým na něm záleží? Opravdu věří, že by ho Lidianna zranila? Cožpak netuší, že on jí tu moc nad sebou už nevědomky dal? Už tehdy, když na ni poprvé pohlédl, byl ztracen. Proč nedokáže pochopit, že jeho láska k ní ho neučiní zranitelnějším, ale posílí ho? Teď ještě ale nenastala chvíle, kdy to pochopí. Potřeboval čas, aby se s tím vším vyrovnal, toho však bylo zoufale málo…
Bylo jí jasné, co musí udělat. Věděla, že si tím opět vyslouží bratrův hněv, avšak neviděla jiné východisko. Soustředěně přimhouřila své stříbřité oči.
Když je znovu otevřela, měly barvu letní oblohy. Pohodila svými dlouhými plavými vlasy a rozběhla se směrem, kam předtím zmizela Lidianna.