Srdce bojovnice - 28. díl

Obávala jsem se, že jakmile k nám bude princ otočený zády, zasypou mě vojáci posměšky a možná si dovolí i něco horšího, ale oni se kupodivu vrátili zpátky ke svému tréninku, jako kdyby se mezitím vůbec nic mimořádného neudálo. Tedy s výjimkou mých dvou nových učitelů, kteří teď stáli těsně u mě. Instinktivně jsem zesílila své sevření na jílci meče a Amras se tiše zasmál.
„Než si to budeš moci rozdat s námi oběma najednou, ještě hodně času uplyne, Riel.“
Podezíravě jsem si je střídavě prohlížela a snažila se odhadnout, co od nich můžu očekávat. A oni si zase pro změnu prohlíželi mě.
„Tak co, Saerosi? Vezmeš si ji do parády jako první?“ zeptal se posléze Amras a já ztěžka polkla. V žaludku jsem měla snad kámen, tlačil mě a tížil a já měla pocit, že nemůžu ani pořádně dýchat.
„Proč ne? Mám nyní beztak volno a s tebou už si užila víc než dost, že, Riel?“ obrátil se Saeros na mě a já pod jeho bedlivým zrakem ještě více znejistěla.
Raději jsem trochu couvla. „Nemyslím si, že by princ chtěl, abyste se mnou marnili svůj drahocenný volný čas...“ pronesla jsem a snažila se nepropadnout panice.
Saeros se pousmál. „Já ale čas s tebou nepovažuji za promarněný. Tedy aspoň pokud se budeš snažit. A nic jiného ti se mnou ostatně stejně nezbude.“
„Neříkej, že jsi bez sebe nadšením z toho, že máš učit nějakého nováčka?!“ uhodila jsem na něho, abych ho přinutila přiznat barvu. Nevěřila jsem, že by tenhle úkol nebral jako potupu a neplánoval se mi za to pomstít.
Jenže Saeros byl očividně plný překvapení. „Zapomínáš, že jsem tě viděl střílet. Nepovažuji tě za nováčka. Jenom potřebuješ doplnit mezery ve svém výcviku. Ale ta rána, kterou jsi skolila toho zpropadeného Orka, byla přímo mistrovská! Škoda, že jsi potom ještě trefila velitele.“ Saeros se zasmál, ale neznělo to nijak škodolibě.
Přesto jsem se neubránila tomu, abych trochu nezrudla a v rozpacích jsem raději neodvrátila zrak.
„Ale běž, Riel, Saeros to nemyslel zle. Nikdo ti to přece nevyčítá a velitel ze všech nejméně. Kdybys tam nebyla, mohl skončit s prostřelenou hlavou...“ utěšoval mě Amras.
„To mohl stejně, kdybych mířila jen o trochu výš...“ prohodila jsem sebekriticky.
„Moc si to bereš, Riel, to je tvůj problém,“ okomentoval to Saeros. „Mně je lhostejné, jestli jsi elleth a nebo ellon, jediné, na čem záleží, jsou tvé schopnosti. Rád tě budu trénovat, protože pak budu mít jistotu, že se během bitvy o sebe dokážeš jakžtakž postarat i při boji zblízka. A pokud tě tak znepokojuje to, že tak budu činit o svém volném čase, pak mě ty na oplátku můžeš trénovat v lukostřelbě.“
Amras se pobaveně zachechtal. „Nic mu neslibuj, Riel, jinak toho budeš trpce litovat! Jakkoli nebezpečný je Saeros s dýkami, když mu dáš do rukou luk, pak je nebezpečný především sám sobě! Už několik lučištníků nad ním zlámalo hůl. I svůj luk...“
Saeros se na Amrase zle zamračil. „Za tuhle urážku mi draze zaplatíš!“ procedil mezi zuby, ale v jeho očích bylo patrné, že svou zlobu jenom předstírá.
„Kdykoliv!“ odsekl Amras, zatímco potlačoval úsměv, a poodstoupil o krok dozadu. „Tak se předveď, ty nafoukanče!“
„Abys své drzosti ještě nelitoval!“ Saeros bleskurychle vytáhl dvojici dlouhých dýk s rukojeťmi z ebenového dřeva a bez dalšího otálení zaútočil na Amrase, který jeho nebezpečné výpady obratně odrážel svým mečem.
„A kdo by mě k tomu přiměl? Ty snad?!“ prohodil Amras s úšklebkem a začal svého druha zasypávat mocnými ranami, které ale ten pohotově blokoval zkříženým ostřím svých dýk a nebo před nimi mrštně uhýbal.
„Až se ti aspoň jednou podaří se trefit, pak teprve hovoř!“ zpražil ho Saeros a znovu přešel do útoku.
Ostří protínala vzduch a jejich řinčení o sebe se střídalo s urážkami a neuctivými poznámkami, kterými se mí dva učitelé častovali. Bylo zřejmé, že se takto nestřetli v souboji poprvé, a já si jejich přestavení užívala naplno. Obdivovala jsem jejich hbitost a pohotovost a v duchu snila o tom, že se ze mě pod jejich dohledem jednou třeba také stane zručná bojovnice.
„Saerosi?“ zavolala jsem znenadání a tmavovlasý voják ke mně na okamžik zalétl zvědavým pohledem. „Tak platí, budu tě učit!“ oznámila jsem mu a na jeho tváři se objevil potěšený úsměv. Vzápětí se však vytratil, neboť Amras využil jeho chvilkové nepozornosti a podrazil mu nohy a než se Saeros stihl zvednout, přitiskl mu hrot svého meče na hruď.
„Příteli, příteli... Nějak stárneš...“ dobíral si ho, ale i jeho brzy smích přešel, když ho Saeros bez varování udeřil rukojetí jedné dýky do kotníku a tou druhou za koleno. S tichým zaúpěním se sesunul k zemi a jeho druh měl akorát tak dost času na to, aby se mu odkulil z cesty.
Se zájmem jsem sledovala jejich kamarádské zápolení a musela se usmát. Něco mi říkalo, že nyní jsem konečně mezi svými.