Forsaken - 59. díl

Na chodbě jsem si pro jistotu pospíšila, abych Riela dohnala dřív, než se mi stačil úplně ztratit z dohledu. Sice v tomhle úseku nebyla ještě úplná tma díky světlu, který sem pronikalo z pokoje, ale dál to tak růžový nebylo. Rozhodně jsem nechtěla riskovat, že tu někde zabloudím.
„A zavírat bude kdo?“ uvítal mě, aniž by aspoň trochu nezpomalil.
„No jo.“
Neochotně jsem doběhla zpátky, zasunula obě desky a okamžitě se ocitla v naprosté temnotě. Po paměti jsem se vydala zase směrem k Rielovi, teda aspoň jsem v to doufala. Držela jsem se raději při zdi, i když jsem se jí rukou dotýkala jenom lehce, protože jsem se nechtěla zamazat. Na rozdíl od Riela jsem neměla tak praktický oblečení. Světlý džíny a žlutá mikina byly možná fajn někam do města ale ne na prolejzání starejch baráků. Přesto jsem statečně pokračovala dál, odhodlaná nesnížit se k tomu, abych požádala o pomoc. Když se však moje prsty znenadání místo chladný tvrdý zdi dotkly něčeho teplýho a relativně měkkýho, neubránila jsem se polekanýmu vyjeknutí. V mý mysli se samozřejmě ihned vynořilo několik možností, co to tak může bejt, ale ani jedna z nich nebyla zrovna moc uklidňující.
„Taky tě rád vidím,“ okomentoval moji reakci Riel, protože to byl samozřejmě on, kdo se tam opíral, a pevně sevřel mou dlaň ve svý. „Tady to zahejbá.“
„Dík,“ hlesla jsem skoro pokorně.
Rozhodně jsem se s ním nehodlala začít tady hádat, protože jsem tušila, že by se dvakrát nerozpakoval, nechat mě tu někde trčet. Nechala jsem se bezpečně odvést až k venkovním dveřím, které Riel opět za mohutného skřípění otevřel. „Tak běž.“
„Chceš říct, že už teďka?“ ozvala jsem se žalostně. Nic proti ranní rozcvičce, jestli to někomu vyhovuje, ale mý tělo na to zvyklý nebylo. Pokud už jsem ho někdy nutila k nějakým výkonům, pak to bylo zásadně navečer.
„Ne, stačí jenom, když vylezeš ven,“ pousmál se na mě Riel a moje nálada se hned o něco zlepšila.
Pozorovala jsem ho, jak zamyká a pak kráčí k místu, kam den předtím schoval svou motorku. Opatrně odstranil větve a sroloval igelit, kterým byla zakrytá, a pak ji odtlačil před přístřešek. Ještě na ní chvilku něco kontroloval, než mě vybídl, abych naskočila.
„Škoda, že nejedem jenom na nějakej vejlet…“ povzdechla jsem si, když jsem si sedala za něj.
Ohlédl se na mě. „Když zbyde čas, tak bychom mohli. Co by sis tak představovala?“
„Někam do přírody…“ odpověděla jsem neurčitě.
„To by neměl bejt problém. Spíš jsem čekal, že budeš chtít navštívit nějaký pamětihodnosti.“
„Ne, to není nic pro mě. Jsem radši někde dál od lidí, přeplněný letoviska a metropole mi naháněj husí kůži.“
„Dobrá. Vezmu tě na jedno zajímavý místo, co by se ti, hádám, mohlo líbit.“
„Jo? A co potom na kuře vindalu?“ navrhla jsem stydlivě.
„Může bejt. Něco beztak jíst musíme a u mě toho moc nenajdem.“
Jeho slova mi něco připomněla. „Kdy budem zas muset… no… dát si další lahvičku?“ zeptala jsem se nesouvisle. Nechtělo se mi vyslovit skutečnost, že pijem něčí krev.
„Pozítří. Teda aspoň já. Ty si můžeš buď dát se mnou a nebo zas riskovat, že se ti udělá blbě. Výběr je na tobě. Ale tím, že si dáš, rozhodně nic nezkazíš.“
„Třeba se naučím tu nevolnost nějak snášet…“ prohodila jsem nejistě. „A nebo jsou na to nějaký léky…“
„Léky žádný nejsou, po těch jsem se sháněl hned na začátku. A abych ti řekl pravdu, pak ta nevolnost je na tom všem ještě to nejmenší.“
Z něčeho v jeho hlase mi přejel mráz po zádech. „Vyzkoušel sis to?“
„Jo. Až skoro do konce. Říkal jsem si, že je to jenom něco jako absťák a že když vydržím, bude to zas dobrý. Nebylo.“
„Co se stalo?“ otázala jsem se tiše, i když z jeho výrazu se mě zmocnily pochybnosti, jestli to vůbec chci slyšet.
„Proč se ptáš?“
„Protože tě možná chci poznat blíž…“ zopakovala jsem jeho vlastní slova.
„Tak až si budeš jistá, zeptej se mě znovu. Až ti povím svůj příběh, určitě změníš názor!“ zareagoval Riel prudce a než jsem se stačila zeptat, jak to myslel, nastartoval a vyrazili jsme zpátky do města.