Srdce bojovnice - 29. díl

Chytila jsem se nabízené Saerosovy paže a s povděkem se nechala vytáhnout na nohy.
„Děláš pokroky, Riel,“ pochválil mě, zatímco já si šla posbírat dýky, které mi krátce předtím vyrazil z rukou.
„Ne dost velké,“ povzdechla jsem si ustaraně.
Bylo to už téměř čtrnáct dní, co jsem začala trénovat pod dohledem Amrase a Saerose, ale zatím mi připadalo, že jen neustále sbírám sebe a své zbraně ze země. Většinou jsem měla jeden den dopoledne výcvik s mečem a odpoledne s dýkami a následující den tomu bylo naopak. Už jsem docela přestala sledovat, z kterého tréninku jsem zmoženější, z těžkého meče mi umdlévaly paže a z tance s dýkami mě zase bolely nohy. Ale nestěžovala jsem si, ani když jsem musela sebrat poslední zbytky sil, abych se ještě vůbec dokázala zvednout, stejně jsem je nikdy nepožádala o to, aby svou hodinu ukončili dřív. Zdálo se, že svou houževnatostí a nezdolností jsem si posléze získala jejich náklonnost. Nevím, jestli to byl jejich nápad nebo příkaz prince, kterého jsem ke svému zklamání od té doby zahlédla jen dvakrát, ale oba si v ubytovně přestěhovali své matrace ke mně, a tak jsem se už nemusela budit hrůzou z toho, že si nějaký dotěrný voják zamane poctít mě svou návštěvou.
Jeden se o to zřejmě na začátku pokusil, neboť mě někdy vprostřed noci probral podivný hluk, ale když jsem se tiše otázala, co se děje, Saeros odvětil, že naprosto nic a ať klidně spím dál. Jelikož jsem nic podezřelého neviděla, uposlechla jsem. Když jsem si však ráno stlala, spatřila jsem na podlaze několik kapek krve. Nicméně jsem tušila, že nemá cenu se znovu vyptávat, a tak jsem byla akorát vděčná Valar za to, že mi tyhle dva ellyn poslal.
Skryla jsem své dýky do pouzder a opatrně se protáhla. Celé tělo jsem měla jako zpřelámané, ale byla to příjemná bolest. Všechna zranění způsobená Belegem už se mi dávno zahojila, tedy s výjimkou těch na mé duši. Stále jsem se nedokázala vyrovnat s tím, že jsem něčemu takovému nedovedla zabránit. Jako kdybych opravdu nebyla vojákem ale jenom obyčejným děvčetem. Možná proto jsem trénovala tak tvrdě. Abych sama sebe přesvědčila o tom, že tomu tak není.
„Zkusíme to ještě jednou?“ zeptala jsem se dychtivě Saerose, i když jsem spíš toužila po tom si konečně na chvilku sednout.
Můj učitel se zasmál. „Ty nikdy nemáš dost, co? Ale pro dnešní den už tě nechám na pokoji. Ovšem jestli máš ještě dost energie, tak bychom mohli zkusit tu lukostřelbu.“
Potěšeně jsem přikývla. „Určitě, čekala jsem, kdy se o tom zmíníš. Dej mi jenom chvilku, abych si skočila pro luk. Ty máš nějaký svůj?“
Saeros se ušklíbl. „Ne, obávám se, že jsem si na tom posledním vybil svou frustraci...“
„Tak to ti ten svůj rozhodně půjčovat nebudu!“ zareagovala jsem se s předstíraným pobouřením. „Proč tedy nezajdeš do zbrojnice a po nějakém se nepoohlédneš? Hned se tam k tobě připojím.“
Saeros nic nenamítal a poslušně zamířil do skladu zbraní a já se co nejrychleji přesunula do ubytovny. Jakmile jsem ale vytáhla svůj luk, pochopila jsem, že na mě bude muset počkat o něco déle. Znaveně jsem se posadila na matraci a začala napínat novou tětivu namísto té, kterou někdo pro své pobavení zničil. Obvykle mi tahle činnost nezabrala příliš času, ale to se mi také paže nechvěly vyčerpáním natolik, že se mi to správně podařilo až napočtvrté. S námahou jsem se postavila a chystala se vyrazit za Saerosem, ovšem dřív, než jsem se vůbec dostala ke dveřím, on už vešel dovnitř.
„Riel? Je všechno v pořádku?“ zeptal se a očima prozkoumával prostor noclehárny, jestli se tam náhodou neskrývá nějaké nebezpečí.
„Ovšem. Jenom jsem se trochu zdržela...“ vymluvila jsem se a přinutila se k úsměvu. „Tak můžeme.“
Chtěla jsem kolem něho projít, ale on mě uchopil za předloktí. „Určitě se nic nepřihodilo?“ Tentokrát si jeho oči důkladně prohlížely mě, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že mi skutečně nic není.
„Jistě. Vždyť ti to říkám. Proč se tak zajímáš?“ podezíravě jsem se na něho zadívala.
„Jen tak, měl jsem starost, když ses dlouho neobjevovala,“ snažil se mě Saeros odbýt, ale mně neuniklo, že přede mnou něco tají.
Zamračila jsem se. „Tohle zkoušej na někoho jiného. O co tu jde?“ naléhala jsem, i když jsem si ani nebyla jistá, jestli opravdu chci znát odpověď.