Temnota-nové vedení (č.38)

Vždy jsem si myslela, že Beroan je upír, ale byla jsem na omylu. Beron byl vlkodlak. Poznala jsem to hned, jakmile jsem vstoupila do poradní síně, která ještě před pár hodinami patřila mágům. Nyní v ní však seděli samí upíří, vlkodlaci a dokonce i pár malých slizkých skřetů. Žádný mág široko daleko, tedy… alespoň ne živí. Mrtvých tu bylo hodně. Napočítala jsem jich deset, jen v této místnosti. Místnost měla obdélníkoví tvar a uprostřed stál obrovský stůl v jehož středu byl model světa v němž se Temnota nacházela. Nebyl to nijak velký svět a byl velice chudý, samé hory, nebo holé pláně.
Jelikož jsem s Gearem nepoužili dveře a ani jsme se neobtěžovali zaklepat nikdo si nás nevšiml, kromě toho párku skřetů, kteří na nás upřeli svá zlostná žlutá očíčka a vycenili své zuby podobných jehlám stejně žlutých jako jejich oči. Jejich varovné zasyčení upozornilo všechny ostatní na nevítanou návštěvu, kterou jsme netvořili jen já s Gearem, neboť dorazili i další z řady démonů, kteří právě pobývali v Temnotě.
Nikdy jsem neviděla tolik démonů pohromadě. Měli různé podoby a barvy, fascinovaně i s obavami jsem pozorovala jak se místnost naplňuje k prasknutí. K nám se však nikdo neodvážil přiblížit víc než na dva metry a to jen ti největší a nejsilnější z nich. Nejvíc mě však zaujal dost znuděně a nevrle vypadající vlk s šedou srstí, kterému po boku stála starší žena se stejně šedými vlasy a světle modrýma očima.
Stařena si všimla mého zkoumavého pohledu a přívětivě se na mě usmála. Nejistě jsem jí úsměv oplatila a hlavou naznačila úklonu, kterou mi oplatila. I kolem nich se vytvořil kroužek prázdného prostoru, i když si ostatní démoni div nelezli po zádech a tak netrvalo dlouho a hromada těl nám zatarasila výhled a jediné na co jsem teď viděla, byl stůl v jehož čele seděl malý, obtloustlí a nesympaticky vyhlížející mužík s knírem a srostlým obočím.
Seskočil ze židle, která byla pro něj příliš vysoká a postavil se. Stůl mu dosahoval téměř k ramenům. Nejraději bych se tomu skrčkovi vysmála, ale něco v jeho pohledu a držení těla, mě upozorňovalo, že by to nebyl nejlepší nápad. Jeho oči prozrazovali vztek který zaplňoval jeho duši právě pro ten posměch ne svou výšku jenž nejspíš musel často snášet, ale nyní se vedle něj zračil i triumf.
„Vítejte!“ zvolal s špatně hranou srdečností. Poklonil se nejprve šedému vlkovy. „Fonre.“ oslovil ho a pak se poklonil i směrem k mému mistru. „Geare. Čemu vděčím za vaší přítomnost?“ zeptal se a na rtech se mu objevil podlézaví úsměv.
„To je snad jasné, skrčku.“ ozval se více než podrážděný Fonren. Jeho služebnice mu položila ruku na hlavu a láskyplným hlazením se ho snažila uklidnit. Ten si odfrknul a Beronovi už nevěnoval pozornost. Zato Beron zrudl vztekem jak rak a malinké prstíčky sevřeli okraj stolu.
„Samozřejmě, vás nejspíš zajímá jaké pro vás bude mít změna vlády následky, že?“ snažil se potlačit vztek a udržet zdvořilý tón. Nikdo mu neodpověděl. Fonren se věnoval mazlení se svou služebnou, která ho nyní drbala za uchem a Gear Berona klidně pozoroval a vyčkával.
„No…“ odkašlal si. „Jelikož jste nám nebránili v převzetí vlády navrhuji, aby vám zůstali stejná práva jako doposud.“ podíval se po svých stoupencích, kteří souhlasně přikyvovali, až na skřety. „Dobrá, většina z nás souhlasí a proto nebudeme dělat žádné změny ve vašem dominantním postavení, nebo si snad přejete vy, aby se něco změnilo?“ zeptal se a nervózně těkal očima od Fonrena ke Gearovi.
„Ne, takhle nám to všem vyhovuje.“ odpověděl Gear a démoni začali odcházet, toto byla jediná věc která je zajímala a Temnota ať si jde třeba do pekel.
„Výborně, máte ještě něco na srdci?“ zeptal se když viděl, že se mistr nemá k odchodu.
„Ne, ale jak se dívám hodláte zasednout k poradě a my démoni máme odnepaměti právo zúčastniv se takových shromáždění, takže…“ vyskočil si na lehátko připravené přímo proti Beronovi a stejně vysoké jako stůl, aby ležící měl dobrý výhled na mapu. „když vám to nebude vadit tak se k vám připojím.“ spokojeně švihl ocasem stejně jako to dělávají kočky a čumákem mi naznačil, že si mám vyskočit k němu. Vyskočila jsem si k němu a opřela se mu o břicho. Mezitím nás všichni pozorovali. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.
„Jistě, jak si přejete, ale čekal jsem spíš Moerna. Myslela jsem, že on se účastní zasedání, jakožto váš král a kde se vůbec nachází? Neměl by tu být?“ byl evidentně zcela zmaten.
„Náš král měl malou neshodu s mou služebnou a jaksi to nepřežil…“ škodolibě se usmál při vzpomínce, jak pomalu mizí. Překvapeně jsem sebou trhla, když jsem tu vzpomínku viděla společně s ním, jako by byla moje, ale při tom jsem se dívala Gearovýma očima. Doslova před očima jsem viděla jak do Moerna zabodávám dýky.
Tázavě jsem se podívala na Geara, ale ten si mě pátravě prohlížel. Pravděpodobně to bylo pro něj stejně nové jako pro mě. Pouto mezi námi se ještě prohloubilo a to už jsem si myslela, že to není možné.
„Nepřežil?“ Beronův přiškrcený hlas nás vytrhl ze zamyšlení.
„Ano. Tady Sew se podařilo vypůjčit si od vás jisté dýky, kterýma jste mě nedávno chtěli zabít.“ říkal to tak klidně, jako by to bylo úplně normální. Cítila jsem Beronův strach a viděla jsem i krůpěje potu, jenž se mu třpytili na čele.
„Zabít? Já? To musí být nějaký omyl.“ hlas ho však zrazoval.
„Nedělejte si starosti, hříšníky jsem už potrestal. Raději bych se vrátil k vaší poradě, zajímalo by mě co máte v plánu.“ přerušil ho dřív než se stačil obhajovat.
„Ehm.“ odkašlal si, aby získal zpátky svůj ztracený hlas. „Tak tedy, rozhodl jsem se inspirovat politikou Země. Každý krok, který učiním musí být odsouhlasen více jak polovičkou přítomných. Nebude už žádná absolutistická vláda.“ čekal souhlasnou reakci od Geara, ale ten na sobě nedal nic znát a tak Beron pokračoval. „Všechny rasy si budou rovny a každý si bude moci lovit podle svého, už nebudou žádná omezení.“ polekaně jsem sebou trhla. To snad nemyslí vážně! On se snad zbláznil! Podívala jsem se na Geara a doufala, že něco namítne. Ten se však jen mračil, ale neřekl ani slovo. Měl stejné pochybnosti o správnosti tohoto rozhodnutí, stejně jako já, ale nehodlal nic dělat. Je mu srdečně jedno, že celá má planeta bude vyjedena. Chtěl vidět jak si namelou. Všichni za nedlouho budeme hladovět.
Gear zachytil mé zoufalé myšlenky a chlácholil mě. Oni budou hladovět, ale my ne. My jíst nepotřebujeme. Necháme je, ať si dělají co chtěj. Musejí se poučit z vlastních chyb a nakonec tento svět bude velice silný, nebo zanikne. Tak už to prostě chodí. Zamračila jsem se na něj. Jak jen může být tak krutý? Až na světě budeš tak dlouho jako já a zažiješ to co já, tak už ti to ani nepřijde. Nijak jsem jeho slova v mé mysli nekomentovala a snažila se jí před ním uzavřít. Moc se mi to nevedlo a především moje snaha neunikla Gearově pozornosti. Jemně do mě drcnul čumákem. Nech toho. Stejně je to marný. Cítím tě ve své mysli. Jakmile jsi viděla mou vzpomínku, uvědomil jsem si, že naše mysl se propojuje. Teď nepronikám do tvé mysli, jak už jsem to několikrát udělal. To ty jsi v mé hlavě! Zaraženě jsem na něj hleděla a jakmile mě na to upozornil, uvědomila jsem si, že má pravdu. Vnímala jsem jeho myšlenky. Nebyli to Gearovi pocity na které jsem si tak zvykla, že jsem je vnímala jako slova. Ne, tohle byli celé věty a obrazy toho co si představoval.
Viděla jsem ulice plné skoro hlady šílených bytostí, pak rvačky o místa vyhrazené upírům do kterých se nyní hrnou zástupy vlkodlaků a všelijakých bytostí. To vše Gear předvídal a představoval si to a já jsem si byla jista, že má pravdu. Tohle nedopadne dobře.