Melien Edhel - XXXI. kapitola - část 1/2

XXXI. KAPITOLA
Přiblížil se k ní tak tiše, že jeho přítomnost ani nezaznamenala. Jen Astalder k němu zvedl svou šedou hlavu a nasál jeho pach, poté se uklidněn opět odvrátil.
Dotkl se jejího ramena a ona k němu s trhnutím vzhlédla, její oči byly zalité slzami.
„Lidianno…“

Legolas neměl potíže ji nalézt. Její stopy ve sněhu ho bezpečně zavedly až na malou mýtinu. Protékal tudy malý potůček lemovaný kapradím, sem a tam skrz vrstvu sněhu temně vystupovaly počasím ohlazené kameny. Na jednom z nich seděla, kolena přitažená k bradě, hlavu opřenou o ně. Bez zaváhání k ní přistoupil. Když jí jemně položil ruku na rameno, vyplašeně se na něho podívala.
„Uuma nalla, aier (Neplač, malá)…“
Posadil se vedle ní, objal ji a přitiskl k sobě. Zprvu se bránila a snažila se hned zase odtáhnout, ale nakonec povolila a s nešťastným povzdechem ho nechala, aby ji držel. Tentokrát ji v jeho pažích nečekalo žádné konejšivé teplo a ani jeho specifická vůně, která ji vždy omamovala, ji tentokrát neuvítala. Strnule přesto zůstala v jeho objetí a jen s obtížemi polykala slzy. Všechno by bylo tak jednoduché, kdyby se dokázala spokojit s tím, co jí nabízel. Ona však chtěla víc…
„Mani uma lle merna, Legolas (Co chceš, Legolasi)?“
Její tón byl ledový a on si v duchu povzdechl. Zdálo se, že jeho předchozí slova ji opravdu hluboce ranila.
„Lle (Tebe),“ pronesl neochvějně.
Potřásla hlavou. „Nehodlám ti jen zahřívat postel! Nebudu spát s někým, kdo ke mně vůbec nic necítí!“ zareagovala prudce a chystala se zvednout. Legolasovy paže ji v tom zabránily.
„Lava amin auta (Nech mě jít)!“ vykřikla pobouřeně a znovu sebou marně zazmítala.
„N´uma (Ne).“
V tom jediném slovu se mísilo tolik emocí, že sebou přestala házet a mlčky se zadívala Legolasovi do očí. Zdálo se jí, že jejich barva je jiskřivější než jindy, nicméně byly stále stejně nečitelné.
„Nepohrávej si se mnou takhle….“
Měla to být výčitka, z jejích úst to však vyznělo spíš jako prosba. Opět se odvrátila.
„Toho jsem přec nikdy nečinil, Lidianno.“
Povolil své objetí a vtiskl jí drobný polibek do vlasů. Něžnost toho činu jí znovu vehnala slzy do očí.
„Lidianno…“ Jeho hlas byl jako lehké pohlazení větru. „Nikdy předtím jsem někoho, jakos ty, nestřetnul. Někoho, ke komu bych citů hlubších chovati mohl… Cos takého pro mne zcela novým jest… a já času potřebuji, bych si na myšlenku tuto přivykl …“
Jemně jí přejel hřbetem ruky po tváři, ale ona opět zavrtěla hlavou.
„Proč je to pro tebe tak těžké? Vadí mi, když mě takhle odstrkuješ…“ vyčetla mu.
„Vím,“ přikývl, i když si nebyl docela jistý, co přesně tím myslela. „Však nech mne, bych toho tobě vynahradil.“
Dlouze si ho prohlížela, než pomalu přikývla. Věděla, jak těžké měl dětství, a ani jako dospělému mu skoro nikdo kromě Glorfindela nevěnoval pozornost a lásku, které potřeboval. Tolik si přála, aby mu to mohla vynahradit, vzít ho do náruče a zahrnout ho něžnostmi, avšak jeho chladné chování ji od toho odrazovalo. Jako kdyby se stále držel zpátky, hlídal každý svůj pohyb, výraz tváře… jako kdyby ji u sebe ani nechtěl. I nyní ji jen krátce pohladil a už se zvedal k odchodu. Bez jediného slova se vydal zpět do mallornového lesa a ona ho pomalu následovala.
Nebyla si jistá, jestli uvítá její přítomnost, rozhodně tu však nemínila zůstat sama. Potřebovala být s ním. Potřebovala, aby jí dal aspoň trochu najevo, že mu na ní záleží. Potřebovala, aby ji zase vzal do náruče. Věděla už, že nemůže očekávat žádná slova lásky, zdálo se, že takové silné city mu nahání strach. Netušila, jestli jsou tak zdrženliví všichni Eldar, nicméně se rozhodla ho do ničeho nenutit. Řekl, že potřebuje čas, a pokud má jen malou naději, že se jí časem naučí věřit a nebude se obávat jí dat najevo své city, ona mu ho dopřeje. Viděla dost z jeho minulosti, aby poznala, že je schopen milovat a zcela se obětovat pro to, čemu věří. A pro toho, na kom mu záleží. A nebylo to snad to, co pro ni už několikrát udělal? Zachránil ji před Gobliny i Thranduilovým trestem a ačkoliv ho k tomu nejspíš vedly i jiné pohnutky, jistě by něco podobného neudělal, kdyby ji neměl aspoň trochu rád, ne?
Povzdechla si. Možná by nebyla tak náročná, kdyby věděla, jak o ní smýšlí. Ale co se dá vyčíst z jeho neproniknutelné tváře? Jak si může být jistá, že o ni za měsíc neztratí zájem? Nechtěla být jen panenkou, se kterou si pohraje, když bude mít náladu, a pak ji zase uloží do krabice. Chtěla s ním svůj život prožít, ne celou dobu plnit akorát jeho přání. Chtěla, aby si byli ve vztahu rovní.
Hořce se ušklíbla. Nepochybovala o tom, že jen tato myšlenka by vytočila Thranduila natolik, že by mu hněvem zkyslo víno v poháru. Jak jen o něm může mít Nimloth tak dobré mínění? Jí připadalo, že nikdy předtím nepotkala nikoho tak panovačného a surového. Thranduil byl pro ni despota a nedokázala si představit, že by ji mohlo něco přesvědčit o opaku.
Zamyšleně kráčela mezi mallorny po Legolasových stopách, až dorazila na klidnou mýtinu, kde rostla měkká zelená tráva a zlatavé světlo tomu místu dodávalo téměř nadpozemský nádech. Těžce polkla. Byla to ta jejich mýtina…
A on stál téměř na stejném místě, kde ho zanechala. Sledoval její příchod a jeho výraz se nedal vyložit jinak než překvapený. Znejistěla. Zřejmě neočekával, že vyhledá jeho společnost, nejspíš po tom ani netoužil. Kousla se do rtu a přes své přemáhání cítila, jak se jí zalévají oči slzami. Už zase. V duchu zanadávala. Proč se nedokáže ovládnout? Copak se před ním musí pokaždé projevit jako hlupák? Není divu, že se k ní pak chová tak odtažitě.
Přistoupila až k němu a slabě se pousmála. Zdálo se jí, že svaly v obličeji má ztuhlé a i tohle malé gesto ji stálo nesmírné úsilí.
„Já…“ nejistě se odmlčela.
Pravou rukou si nepřítomně uhladila neexistující záhyb na své tmavomodré sukni a zkusila to znovu.
„Potřebovala bych…“ zajíkla se.
Úplně cítila, jak se jí tváře zalévají nachem, nejraději by opět utekla, cokoliv, než být vystavena té zevrubné prohlídce jeho pátravých očí. Ale on jí nedal šanci. Pevně ji uchopil za levou paži a druhou rukou pozvedl její hlavu, aby jí lépe viděl do tváře.
„Ano? A čehožpak, Lidianno?“
Zhluboka se nadechla. „Já… jen potřebuju…“
Koutkem oka zahlédla na okraji mýtiny Astaldera. Ležel na zemi, čumák schovaný pod packami, jako kdyby se už na to nemohl ani dívat. Jeho uši však byly nastražené, skoro se mohlo zdát, že na ni dává pozor.
„Já…“ znovu se zarazila.
V Legolasově bezprostřední blízkosti ji veškerá její těžce nabytá odvaha rychle opustila. Vytrhla se z jeho sevření a odevzdaně svěsila hlavu.
„Já jen… jestli mi nepomůžeš odnést Astaldera zpátky do talanu,“ zamumlala sotva slyšitelně.
Nenáviděla se za svou zbabělost, ale nedokázala se přimět k tomu, aby vyslovila své skutečné přání. Nejspíš by se jí Legolas stejně jen vysmál…
„Toho si vskutku myslíš, Lidianno?“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že se ho její názor dotkl. „Přinejmenším bys mi příležitosti dáti mohla, bych já tobě dokázal, kterak mýlíš se.“
Tentokrát se ani nepozastavila nad tím, že zas nahlíží do jejích myšlenek. Proč by jí měl něco dokazovat? pomyslela si místo toho hořce. Dal jí přece více než jasně najevo, že je mu zcela lhostejná!
„Ničeho takého jsem neučinil, Lidianno. Nevím, jakých zvyklostí muži tam u vás mají… kterak náklonností svých projevují… však dle soudu mého jsem já tobě již několikráte přízeň svou znáti dal. Čehož více ode mne žádáš?“
Odpověděla bez dlouhého přemýšlení. „Tak proč mi tedy nikdy nic neřekneš?“ vyčetla mu dotčeně.
„Není snad skutků nad slova?“ opáčil.
„Možná jo, ale já z nich nedokážu nic vyčíst, když neznám vaše zvyky,“ namítla chabě.
„Vskutku nedokážeš?“
Zlehka ji pohladil po tváři.
*Pověz přec, pročpak jsi za mnou přišla? Čehožpak se obáváš, že vyjeviti mi toho váháš?* Jeho myšlenky byly jako dotyky motýlích křídel.
*Odmítnutí.*
*Však pokud toho nezkusíš, kterak něčeho získati můžeš?*
Pokrčila rameny a on se smutně pousmál. Úplně z ní čišelo, jak moc potřebuje něčí pozornost, vypadala tak ztraceně a bezradně… Dobře věděl, jaké to je, kdysi byl na tom úplně stejně.
„Aier (Malá)…“
Pozvedla k němu hlavu a než se nadála, ocitla se v pevném sevření jeho paží. Spokojeně si povzdechla a objala ho kolem pasu, tvář zabořila do jeho měkké tuniky. Mlhavě vnímala, jak ji hladí po zádech a vtiskává jí drobné polibky do vlasů. V tu chvíli byla šťastná.

Nimloth klečela u jezírka a jemně se probírala prsty ve vodě. Připadala jí tak křišťálově čistá… Tiše vzlykla. Ona sama se cítila zneužitá a poskvrněná.
Uplynuly dva dny od chvíle, kdy ji Glorfindel propustil z jejího domácího vězení, a celou tu dobu strávila venku. Nechtělo se jí vstoupit do paláce, který, ačkoliv pro ni byl dříve domovem, během těch pár dní, co zůstala uvězněná v naprosté tmě, jí začal téměř nahánět hrůzu. Od okamžiku, kdy získala zpět svou svobodu, se snažila vymyslet, co si počne, avšak dosud nenalezla uspokojivou odpověď. Moc se obávala, že Glorfindel pozná, že ho nehodlá uposlechnout a že se chystá i přes dané slovo setkat s Thranduilem. Naštěstí se však zdálo, že v jejím tónu ani výrazu nenašel nic, co by v něm vzbudilo nějaké podezření. Ale co se stane, až odhalí, že ho obelhala, toho radši nechtěla zatím ani domýšlet. Nějak mlhavě doufala, že s Thranduilem tuto překážku společně nějak překonají.
Thranduil…
Jen pomyšlení na něho ji skoro zbavovalo dechu. Když zavřela oči, téměř ještě mohla cítit jeho rty na svých… jeho ruce na svém těle… Tolik si přála, aby si tyto věci nemusela jen představovat… tolik potřebovala být zas s ním…
S povzdechem si hřbetem ruky setřela slzy, které se jí vydraly z očí. Spěšně se zbavila šatů a vstoupila do jezera. Ponořila se pod hladinu a nechala ledovou vodu, aby ochladila a omyla její rozpálené a slzami zbrocené tváře. Zanedlouho se zas objevila, odhrnula si z obličeje dlouhé prameny vodou ztěžklých vlasů a vydala se k protějšímu břehu. Její tempa byla elegantní a sebejistá a rychle ji nesla k jejímu cíli. Tam vystoupila ven, lehla si na záda do vysoké trávy a skrytá před celým světem si ještě aspoň na chvíli dopřála ten luxus snít o Thranduilovi. Vzpomínala, jak ji tehdy tiskl ke svému urostlému tělu, tak odlišnému od jejího… tolik si přála, aby se jí dotýkal ještě víc… tolik zas toužila cítit pod prsty jeho horkou hebkou kůži…
Nimloth jen s obtížemi potlačila měkké zavzdychání. Zlehka si přejela dlaní po ňadrech. Okolní chladný vzduch způsobil, že její bradavky ztvrdly a téměř žadonily po něčím dotyku. Thranduilově dotyku… Jemně mnula jednu z nich mezi prsty a představovala si, že je to Thranduilova ruka, která ji laská. Ztěžka polkla. Tolik ho potřebovala…
Váhavě zajela druhou rukou do svého klína a začala se hladit. Její pohyby přitom byly nezkušené a spíše neobratné. Nebylo to sice poprvé, co se sama oddávala rozkoši, ale obvykle mívala potřeby svého těla zcela pod kontrolou, a tak nebyla nucena k takovémuto pro ni zahanbujícímu činu přistoupit často. Dnes však to byl jeden z těch mála případů, kdy už nedokázala svou touhu ovládnout. Její prsty zrychlily a ona v očekávání zatajila dech.
Doufala, že pokud mezi ní a Thranduilem nakonec k něčemu přece jen dojde, že s ní bude mít trpělivost a nebude se starat jen o své vlastní potěšení. Tušila, že má v této oblasti dost zkušeností, a trochu se obávala, že ho zklame.
Nimloth pokrčila nohy a trochu je roztáhla a v její představě si Thranduil lehl mezi její stehna a jistými dotyky ji přivedl k vyvrcholení…
Náhle se rozechvěla a její ruka strnula. Zalapala po dechu a vzepjala se, než klesla zpět k zemi, kde zůstala skoro bezvládně ležet. Její bledé tělo bylo pokryté tenoučkou vrstvou potu, vlasy měla rozprostřené kolem sebe jako saténový šál. A ani v nejmenším netušila, jak erotický pohled právě poskytuje…
Naneštěstí pro ni Glorfindel, který ji od jejího propuštění hlídal jako ostříž, si toho byl vědom až příliš. Hleděl na svou sestru a ke svému znechucení se neubránil vzrušení. Zamračil se. Nimloth byla jako zralé ovoce… sladká a šťavnatá… jen utrhnout a uhasit s ní žízeň…
Věděl už, že udělal chybu, když na ní tak lpěl, odradil tím od ní leda veškeré nápadníky a odsoudil ji k samotě. Avšak on to tak nenechá, ještě není přece pozdě, aby vše napravil. Elrond se na Legolasovu svatbu jistě dostaví s početnou družinou a pokud mezi nimi bude někdo, kdo o Nimloth projeví zájem, a ta bude tuto náklonnost opětovat, nebude jim stát v cestě. Kdokoli pro ni bude lepší než Thranduil, který by ji akorát využil a pak odhodil. A i když mu Nimloth dala své slovo, že se bude králi Eryn Lasgalen vyhýbat, jak jen to bude možné, a nezůstane s ním nikdy sama, nebyl si zcela jistý, jestli se jí dá věřit. Rozhodl se proto, že na to raději dohlédne osobně. Již jednou polevil ve své ostražitosti a mělo to skoro nedozírné následky. Tentokrát už nehodlal nic ponechat náhodě…