Srdce bojovnice - 30. díl

Saeros na mě vrhnul skoro prosebný pohled. „Nechtěj to vědět, Riel.“
Svým vyhýbavým chováním samozřejmě ještě podnítil mou zvědavost. A také zlost. Prudce jsem se mu vytrhla a plná znechucení jsem od něho poodstoupila. „Takže ty mi stále nevěříš! Takových řečí o tom, jak si mezi sebou musí bojovníci důvěřovat, když jejich životy závisí i na těch druzích! Ale všechno to zřejmě byla jen prázdná slova, že?!“ vyjela jsem na něho bojovně. Hluboce se mě dotklo, že přede mnou něco skrývá, něco, co se očividně týká mě.
„Dobrá tedy... povím ti to... Ale nejdřív mi slib, že neuděláš nějakou hloupost...“ vymáhal si na mně Saeros. A tvářil se přitom dost nešťastně.
„Hloupost?! Já?“ udělala jsem na něho nechápavý obličej.
„Ale no tak, Riel,“ nenechal se oklamat Saeros. „Koneckonců se nic tak hrozného nestalo. Není důvod, abys byla rozladěná.“
„Dobře, slibuji, že neudělám žádnou hloupost. Tak. Spokojený? A teď mi to pověz!“
Saeros ještě chvilku váhal, ale posléze přikývl. „Princ nám dal za úkol nejen tě trénovat ale i... nu, řekněme, že dohlédnout na tebe i mimo cvičiště.“
Zakabonila jsem se. „Já bych spíš řekla chránit mě, či se snad mýlím?“ vyštěkla jsem na něho.
Saeros pokrčil rameny. „Velitel jednoduše nechtěl, abys zase přišla k nějaké úhoně.“
„Takže si stále nemyslí, že jsem schopná se o sebe postarat sama jako každý jiný voják!“ konstatovala jsem trpce.
„Nezlob se, Riel, ale sama nejlépe víš, že dosud nejsi. Co je na tom špatného, když na tebe s Amrasem trochu dohlédneme? Nám to přece nevadí.“ Úmyslně použil stejný výraz jako prve. Jako kdyby ten na celé té skutečnosti mohl něco změnit!
„Ale mně ano!“ vykřikla jsem dotčeně. Nechápala jsem, jak mi princ mohl něco takového udělat. Takové ponížení! To už mě rovnou mohl poslat do kuchyně, abych tam pomáhala drhnout hrnce!
Aniž bych nad tím přemýšlela, bez dalšího slova jsem vyrazila ven. A namířila si to rovnou do velitelské budovy! Naštvaná, s lukem křečovitě sevřeným v hrsti a se Searosem v patách, který se mě marně pokoušel zastavit.
„Riel, počkej! Co chceš dělat?“ volal za mnou a tím se připravil o několik cenných metrů. Brzy to ovšem pochopil, a tak zmlknul, a místo toho raději zrychlil. Sotva jsem se stihla dostat za dveře a už mě nevybíravě popadl a přimáčkl ke zdi.
„Tak dost! Ztratila jsi zcela rozum, Riel?“ vyjel na mě a já na něho rozzuřeně zírala. Kdyby mi nedržel ruce u těla, s radostí bych mu zaťala nehty do tváře. Bylo to sice dosti neválečnické, ale nepochybovala jsem o tom, že by mě to aspoň trochu uspokojilo.
„Okamžitě mě pusť!“ snažila jsem se mu vysmýknout, ale svíral mě příliš pevně.
„Až se uklidníš!“ trval na svém a nesmlouvavě si mě přeměřoval.
„Tak dost už! Oba dva!“ ozval se důrazně princův hlas a on sám na nás ještě přísněji hleděl od prahu své pracovny.
Saeros se okamžitě postavil do pozoru a já s ulehčením vydechla, že jsem konečně volná. Vzápětí mě ale nepříliš jemně dloubnul mezi žebra, aby mě upozornil, že já jsem tak dosud neučinila. Neochotně jsem se napřímila, ale pohled, kterým jsem svého velitele probodávala, jistě nebyl podle předpisů. Princ se ovšem rozhodl mi to prozatím prominout a nebo to ani nezaznamenal.
„Tak co se to tu děje? A nebo vám přijde obvyklé dohadovat se přede dveřmi svého velitele?!“ udeřil na nás ostře a já ještě vzpurněji vystrčila bradu.
„Chtěla jsem s Vámi hovořit, pane!“ odvětila jsem rozhodně.
Princ pokývl hlavou a pak se obrátil na Saerose. „A ty? Proč jsi sem přišel, vojáku?“
„Pane, ona neví, co hovoří!“ snažil se mě zachránit Saeros, ale vysloužil si za to ode mne akorát nevraživý pohled. „Dovolte mi, abych ji odvedl.“
Thranduil udiveně nadzvedl obočí. „Vskutku? A podle čeho tak soudíš? Pár nešvarů sice má, avšak vždy se dovedla vyjadřovat více než jasně!“
„No právě, pane!“ hlesl Saeros a zatvářil se dost útrpně.
Zdálo se, že prince jeho výraz téměř pobavil. „Pokud se mnou nepotřebuješ též něco probrat, pak můžeš jít, vojáku,“ propustil ho vzápětí.
Saeros mu krátce pokynul hlavou a pak neochotně opustil budovu. Předtím, než za sebou docela zavřel dveře, se na mě ještě starostlivě zadíval. Okázale jsem předstírala, že jsem jeho zájem nezaznamenala.
„Nuže, Riel... Copak tě za mnou přivádí tentokrát?“ zeptal se mě princ, jakmile jsme osaměli, a rukou mi naznačil, abych vešla do jeho pracovny.
Když za námi zavřel dveře, moje bojovnost se poněkud vytratila. A také moje sebejistota. Téměř bez dechu jsem na něho hleděla a začínala tušit, že jsem právě udělala obrovskou chybu.