Druhá říše - 1. kapitola: Na slavnosti

Odevšad se ozývá prapodivná hudba. Slovy nejde popsat její zvláštnost. Chvílemi z ní až usedá srdce, jak je teskná. Takové tóny dokáže vydávat jen vílí harfa. A skutečně-skalní víly mají právě slavnost. Všechny tančí, zpívají a smějí se. Na sobě mají šaty z té nejjemnější látky, ve vlasech květy i čelenky a sponky z drobných barevných kaménků. Pár jich sedí na skalní vyvýšenině s harfami na kolenou a hrají ostatním vílám k tanci. Mezi nimi poskakují veselí skřítci.
Najednou všechno ztichlo. Víly zapomněly tančit. Ze skal vystupuje vílí královna. Je téměř průsvitná, světlé vlasy jí zdobí čelenka z růžových kamínků. Její šaty jsou také růžové. S úsměvem se dívá svýma temnýma očima na ostatní víly.
„Zdravím vás!,“ kyne jim. Víly sklápějí hlavy na znamení hluboké úcty. Skřítci jí přinášejí dary. Jsou to vesměs ozdoby z kamínků, které víly vyrobily. Královna si je prohlíží a pronáší pár děkovných slov.
„Ygrenen, chtěla bys být také jednou královnou?“
„Nevíš, co to obnáší, Saroniel. Není to jen krása a třpyt-to vše je pomíjivé. Ale jsou to i velké starosti.“
„Tak kým bys chtěla být?“
Ygrenen se usmála, ale neodpověděla. Jen si poupravila své kadeřavé světlé vlasy. Byla to jedna z nejkrásnějších víl. Dnes jí to obzvlášť slušelo. Její modré šaty ještě zdůrazňovaly její hluboké modré oči rámované vějíři dlouhých řas. O rok mladší Saroniel ještě nedospěla, a tak musela zatím nosit jen bílé šaty. Její křídla, jimiž neustále rozrušeně třepotala, stále zůstávala černá. Zato křídla Ygrenen hrála všemi barvami.
Víly právě zahajovaly kruhový tanec, a tak se obě zapojily. Jedna z víl se vždy postavila do kruhu, jež vytvořily ostatní. Královna je zpovzdálí sledovala. Když tanec skončil, vyletěla na výstupek skály a párkrát tleskla. Všechny víly se k ní otočily.
„Musím vám oznámit,“začala, „že zítra přijede elfí princ Atryan se svou družinou. Prosím o to, abyste ho hezky uvítaly a byly k němu milé. Děkuji.“
Zpráva vyvolala nenadálé vzrušení. Víly tiše ševelily a jejich křídla se jemně chvěla. Jen Ygrenen zůstávala klidná a překvapeně se dívala na ostatní.
„Proč jsou všichni tak rozrušení?,“zeptala se své přítelkyně Saroniel. Ta na ni upřela své velké zelené oči.
„Nikdy jsi neslyšela o princi Atryanovi?,“ divila se. „Povídá se o něm, že je velmi krásný a okouzlující. Všechny víly se jistě těší, až si ho prohlédnou zblízka.“
„Jen jestli je to pravda.“
„Určitě je. Některé už Atryana viděly a neustále o něm vykládají. Už se na něj také těším!“
„Jen jestli on se těší na tebe,“ zasmála se Ygrenen, popadla Saroniel za ruku a odtančila s ní malému jezírku. Tam si obě zchladily utancované nohy. Ale nezůstaly moc dlouho samy. Došla k nim jedna z nedospělých víl.
„Ygrenen, královna žádá, abys za ní okamžitě přišla,“ řekla příchozí.
Ygrenen se zvedla a omluvně pohlédla na Saroniel. Pak odešla na mýtinu, kde na ni již čekala královna. Uklonila se jí a čekala, co řekne.
„Mám na tebe malou prosbu, má drahá Ygrenen.“
„Poslouchám…“
„Až přijede princ Atryan, svěřím ho do tvé péče. Trochu ho provedeš po naší říši a budeš mu dělat společnost. Doufám, že nejsi proti.“
„Ne,“ odpověděla Ygrenen, i když dvakrát nadšená nebyla.
„Děkuji. Věděla jsem, že nezklameš,“ usmála se královna.
Ygrenen se úklonou rozloučila a vrátila se k Saroniel.
Ta se jí hned zeptala na to, co královna chtěla.
„Aaaale,“ protáhla Ygrenen roztrpčeně. „Budu dělat společnost princi Atryanovi.“
Saroniel se chytla drobnou ručkou za pusu. „A ty to říkáš jen tak?“
„Věř mi, že nejsem vůbec nadšená. Tohle není nic pro mě.“
Její přítelkyně jen nechápavě zakroutila hlavou. Neměly už čas prince Atryana dál rozebírat, protože se slavnost chýlila ke konci a ony se musely zapojit do závěrečného tance. Přišly právě včas. Drobné vílí prstíky už rozezvučely harfy, a ty vydaly první tóny. Víly se roztančily a jako vánek tancovaly kolem i na skalách. Skřítci nadšeně tleskali. Královna uznale pokyvovala hlavou. Když skončily, přidala se i ona k zaslouženému potlesku. Pak se všechny vypařily, jako by se po nich zem slehla. Zůstala jen lehká mlha. Víly se vrátily do skal.