Druhá říše - 2. kapitola: Princ Atryan

Teplé ranní slunce už vysušilo poslední kapičky rosy, ptáci odzpívali své rozcvičovací písně a květiny rozevřely své květy. Všechno se probouzelo a těšilo na nový letní den.
Na skalním výběžku se vyhřívali dva hadi. Jejich šupinkovitá kůže měla však velmi neobvyklou barvu. Jeden byl bíločerný a druhý pestrobarevný. Najednou nadzvedli hlavy a napnuli je směrem k lesu. Neklidně se zavlnili a pak vystřelili jako blesk do štěrbiny ve skále. Chvíli se proplétali pískem uvnitř a poté se v kruhové místnosti proměnili ve dvě přenádherné víly-Ygrenen a Saroniel. Ty se uklonily právě přicházející královně a Saroniel vyhrkla: „Už jede!“
Královna se ani nemusela ptát kdo. Od samého rána všechny víly vyhlížely váženou návštěvu-prince Atryana. Za chvíli už byl slyšet zvuk kopyt jednorožců a hlasy elfí družiny.
Do kruhové přijímací místnosti se vybrané víly seřadily do dvojstupu v čele s královnou. Ta mávla rukou ke skále, která se v ten okamžik pomalu rozestoupila. Dovnitř vstoupil princ Atryan. Vílám, které měly být zticha, neunikl obdivný povzdech. Princ si je přeměřil s lehce ironickým úsměvem a v očích mu poskočily jiskřičky pobavení. Pak podal královně ruku a pronesl:
„Uctivě se před tebou skláním, vílí vládkyně jeskyní Runo, ženo vládce podzemí Kovlada.“
Načež královna odpověděla stejným tónem: „Vítám tě zde, princi Atryane, vládce elfí říše.“
Uvítací ceremoniál skončil, a tak se předem poučené víly o krok rozestoupily, aby mohl princ projít. U dveří za dvojstupem stála Ygrenen. Uklonila se princi a tiše řekla: „Vítejte, princi Atryane, vládce elfí říše. Pokud dovolíte, budu vám zde sloužit jako průvodkyně.“ Princ kývnul na souhlas, a tak pokračovala: „Teď je mým úkolem odvést vás do vašich pokojů. Kdykoli pak budete chtít, stačí mě zavolat.“ Uklonila se a vyšla z místnosti. Princ za ní.
Ygrenen ho provedla přes několik skaních chodeb, které se Atryanovi zdály jako bludiště. Konečně byli na místě. Postavili se před zdánlivě obyčejnou skalní stěnu, která se před nimi však rozestoupila a oni se ocitli v poměrně malé místnosti s velkou postelí plnou podušek. Atryan si se zájmem svůj pokoj prohlížel. Líbil se mu pramínek vody vytékající do velké mísy vytesané z ozdobného kamene a sloužící k mytí rukou. Zaujal ho stolek s barevnými kamínky, se kterými se zřejmě hrála nějaká hra i prazvláštní mozaiky na stěnách.
Ygrenen se už chtěla tiše vzdálit, ale nevěděla, jestli to není příliš netaktní.
Atryan, jako by její myšlenky vycítil, se k ní otočil: „Děkuji. Už můžeš jít.“
Když se však vydala pryč, zavolal na ni: „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Ygrenen, princi.“
„Ygrenen, Ygrenen,“ opakoval zamyšleně. „Hezké jméno.“
Víla se děkovně pousmála a odcupitala.
Atryan zůstal sám. Sednul si na postel a zamyslel se. Zamyslel se tak, že usnul.

Když se probudil, jako by zaslechl za skalním vstupem do jeho pokoje šepot a tiché chichotání. Zmocnil se ho divný pocit, že snad víly mohou vidět skrz skálu až na něj. Musí se na to zeptat Ygrenen. A to hned! Prošel skálou, která se před ním ani nestačila dost rychle rozevřít a hodil rozčileným pohledem po vílách stojících opodál. Ty se na sebe jen šťastně usmály.
„Hej, ty!,“ zavolal na tu stojící nejblíže. „Pojď sem.“
Víla se zarazila a sklopila oči, ale když ji ostatní jemně postrčily, nedala se pobízet dvakrát a trochu nejistě vykročila k princi.
„Co si přeješ, můj princi?“
„Zavolej mi Ygrenen. A mimochodem-nejsem žádný tvůj princ.“
Víla zbledla, ale uposlechla jeho rozkazu. Soustředěně se podívala před sebe a párkrát lehce tleskla. Na zjevivší se Ygrenen vrhla nasupený pohled.
„Chci se projít,“ vyštěkl Atryan.
„Ano?,“ zeptala se pobaveně Ygrenen a pomyslela si něco o hulvátském chování.
Princ neodpověděl, jen pokynul rukou před sebe a vyzval tímto Ygrenen aby šla napřed. Ta jen tiše zaskřípěla zuby a vyšla.
Na čerstvém vzduchu se párkrát nadechl a protáhnul a pak zavolal svého jednorožce Kasteu, pasoucího se opodál.
„Nerad chodím pěšky tam, kde to neznám,“prohodil směrem k Ygrenen.
To už ji ale dopálilo. „A já mám běžet před vámi, abych vám ukazovala cestu?“
Atryan se na ni zaraženě podíval a jako by to bylo samo sebou, řekl: „Ty pojedeš samozřejmě se mnou.“
„Nepřichází v úvahu,“ zavrtěla hlavou Ygrenen, „co by tomu řekli ostatní?“
„Co by? Nejspíš by záviděli.“
Ygrenen radši nic neříkala, protože by to prince jistě nepotěšilo.
„Vezmeš si tedy jiného jednorožce,“ rozhodl Atryan a hned jednoho přivolal.
Ygrenen jen rezignovaně pokrčila rameny a pohladila zvíře po krku. Překvapilo ji, jak je jeho sněhobílá srst hebká a jemná.
„Nikdy jsem ale na jednorožci nejela, princi.“
„Nevadí. Neboj se a nasedni. Je to klidné zvíře. Ovládej ho myslí. Sám bude vědět, kam jet.“
Ygrenen se tedy odrazila a nasedla na jednorožcův hřbet. Zvíře po ní stočilo klidné oči a jemně odfrklo. Víla se jej chytla za hřívu a po vzoru Atryana jej lehce pobídla. Za chviličku už s princem srovnala krok a jela po jeho boku.
Dlouho jeli beze slova, ale pak Ygrenen napadlo, že bude prince zajímat jejich říše a proto začala povídat.
„Tady u té skály, které se říká severní, pořádáme slavnosti. Zrovna včera jsme jednu takovou měli.“
„Jak často je pořádáte?“
„Každých sedm dní.“
„Takže ještě nějakou stihnu.“
„Asi ano,“ usmála se Ygrenen.
Náhle se cesta zúžila a rozšířila až u široké pláně plné lilií.
„Nádherné, že?,“řekla pyšně Ygrenen. „Každé víle tu patří určitá část, kde si pěstuje lilie. Ty nejkrásnější se pak používají na výzdobu královniných komnat,“ povídala, ale když si všimla, že ji Atryan nevnímá, dodala: „Asi vás to nezajímá.“
Princ sebou trochu trhnul a zavrtěl se v sedle. „Zajímá ale,…co je to támhle za temný les? Chci se tam podívat.“ V jeho hlase tentokrát nezazněl rozkaz, spíš prosba.
„To bych nedoporučovala, princi,“ ošila se Ygrenen.
„Proč ne?“
„Pobývá tam černá víla Bernen. Není bezpečné tam jezdit, zejména ne v noci. Málokdo se odtamtud vrátil živý.“
„Myslíš, že se o sebe nedokážu postarat?,“zavrčel Atryan uraženě, ale od nápadu navštívit les zřejmě upustil, protože otočil svého jednorožce a rychle se rozjel zpět k vílí skále. Ygrenen mu sotva stačila.
Když dojeli, už se stmívalo.
„Budete si ještě něco přát princi?,“ zeptala se Ygrenen.
„Ne. Jen se tě chci na něco zeptat.“
„Ano?“
„Mají víly tu schopnost, aby viděly a slyšely skrz skálu?“
„Jistě máte na mysli víly ochomýtající se kolem vašeho pokoje. Ne, můžete být klidný. Tuto schopnost má snad jen královna.“