Forsaken - 60. díl

Když jsme se ocitli u výdejovýho pultíku, dumala jsem, proč Riel vlastně mluvil o nákupech. Pokud jste si představovali, že mě vzal někam do nákupního centra nebo obchodu se sportovním oblečením, pak byste byli stejně zklamaní jako já. Místo, kde jsme se právě nacházeli, bylo ve vojenským prostoru a my byli v budově, kde se fasovala výstroj a podobný věci.
„Velikost?!“ vybafl na mě chlapík oblečený celý do maskáče hned poté, co se přivítal s Rielem, a zaskočil mě svým dotazem natolik, že mi chvilku trvalo, než jsem si příslušný číslo vybavila.
„Třicetšest...“ hlesla jsem.
„Hm!“ Zalezl dozadu a nějakou dobu tam prolízal všechny možný krabice. Nakonec si to přirázoval zase zpátky a s úlevou na ten pult hodil několik kusů oblečení, všechny samozřejmě v okouzlujícím khaki odstínu.
„Dobrá volba, co? Půjdou ti k pleti!“ pousmál se na mě Riel a očividně si užíval můj nevěřícný výraz.
„Jo...“ Jasně, jen ať si mě dobírá, nebyl by první ani poslední. Podle toho, že mám tmavý vlasy, by se dalo předpokládat, že jsem spíš snědý typ a s opalováním nemám sebemenší problémy. Jenže to byste se parádně sekli. Kůži mám bledou, jak kdybych vylezla z hrobu, jak s oblibou říkával Petr, a pokud jsem zůstala dýl na slunci, tak jsem se maximálně tak spálila. Takže jsem se radši držela ve stínu a na módní opálenou pokožku zvysoka kašlala. Za tu námahu mi to prostě nestálo.
„Snad sis nemyslela, že s tebou půjdu nakupovat značkový růžový tepláky, který se ti po jednom nošení roztrhají?“ dobíral si mě dál Riel.
„Růžovou nenosím!“ odsekla jsem popuzeně.
„A co ty roztomilý tanga?“
Sekla jsem po něm pohledem. „To sis při tom svým šmírování nejspíš spletl okno! Možná s mým sousedem!“
Riel se zasmál. Chlápek za pultem na nás jenom nevěřícně zíral. Jo, pobytem v armádě zřejmě jeden ztrácí nejen svobodnou vůli ale i smysl pro humor.
„Velikost bot?“ otázal se mě, i když tentokrát už o poznání mírněji. Zřejmě mě nechtěl opět vylekat.
„Třicetosm.“
„Neděláte mi to zrovna jednoduchý, že jo, slečinko?“ zamračil se na mě a zase se odebral do skladu. Jasně, mě to tady s tebou taky strašně baví... pomyslela jsem si nazlobeně.
„Hoď nám sem taky nějakej armádní batoh, jo, Tome?“ houkl za ním Riel.
„Nechceš pro svý děvče rovnou plnou polní?“ zahalekal chlapík zpátky.
„Až snad později! Nejdřív chci zjistit, jestli se osvědčí!“
„Jasná věc! Takže tank taky až příště?“
„Zatím mi stačí ta moje kráska...“ odvětil Riel a mně bylo okamžitě jasný, že hovoří o svý motorce. No jo, co taky čekat od chlapa. Pro toho by byla pořád větší kráska, i kdybych se kolem něho promenádovala v roztomilých růžových tangách!
„Jo, koukal jsem, na čem ses to sem přihnal. Slušnej kousek.“ Tom vystrčil hlavu zpoza závěsu. „Oba dva, pokud slečna dovolí!“
Nevěděla jsem, jestli být polichocená a nebo spíš dotčená takovou lacinou poznámkou, a tak jsem se pro jistotu nakonec přinutila k pousmání. „Díky.“
Tom na mě vycenil svý zuby, který nápadně připomínaly chrup rotvajlera. „Tak tady to máme! Osmatřicítka, jak si paninka přála!“ A s hlasitým prásknutím umístil boty vedle kopky oblečení.
Riel pohledem zkoumavě přelétl věci na pultu a očividně byl spokojený. „Paráda.“
„Jo, ještě ten báglík...“ Tom se zase vydal dozadu, ale tentokrát byl za okamžik zpátky, a hned do toho velkýho batohu, který bych ani náhodou neoznačila jako báglík, začal cpát všechny mý nový věci. Teda aspoň jsem doufala, že jsou nový. Jakmile byl hotov, Riel bágl popadl a než jsem se nadála, přistál mi důrazně na hrudi. Jen taktak jsem ho stihla zachytit.
„Někdy by mi stačilo, kdybys mi ho jenom podal!“ zaprotestovala jsem dotčeně, jakmile jsem nabrala do plic dostatek vzduchu k tomu, abych promluvila.
„To bych si ale nemohl užít tu chvilku ticha, když se snažíš popadnout dech!“ odsekl Riel. Bez dalších okolků mě popadl za loket a vystrkal před sebou z toho baráku ven. Jo... tak to bychom měli nákupy za sebou... S úzkostí jsem čekala, s čím na mě vyrukuje dál.