Srdce bojovnice - 31. díl

„Pročpak mlčíš? Zapomněla jsi snad, cos mi chtěla?“ prohodil Thranduil s nádechem sarkasmu a posadil se na židli, odkud mě upřeně sledoval.
„Ne, pane, nezapomněla! Pouze se snažím své myšlenky poskládat do vhodných vět!“ odvětila jsem prudce a plamen vzdoru se ve mně opět rozhořel.
Zasmál se. „Tak proč to neřekneš přímo, Riel?“ Pohodlně se opřel a položil si nohy na stůl, jak zřejmě s oblibou dělával.
„Neboť jste velitel, a tak si něco takového nemohu dovolit! Pane!“ vyhrkla jsem a jen taktak se držela, abych mu opravdu naplno nesdělila, co si o něm myslím.
„Skutečně? A když ti to přikáži? Nu, pověz!“ vybídl mě a čekal na moji reakci.
Jako správný voják znalý rozkazů jsem ho nenechala čekat dlouho. „Dobrá, jak si přejete! Neměl jste žádné právo nechat mě hlídat jako kdybych nebyla nic víc než nějaké bezbranné děvče! Jak teď vypadám před ostatními?!“ vybuchla jsem rozhořčeně.
„A to tě tolik trápí, Riel? To, co si o tobě myslí druzí? Raději by ses nechala znovu zbít a znásilnit, než abys přiznala, že na to sama nestačíš?“ Thranduil hlas byl kupodivu klidný.
„Všechno bylo v pořádku, než jste přijel Vy!“ odsekla jsem, abych se vyhnula odpovědi. Nemusel mi připomínat, že jsem si sama nedokázala poradit, mé noční můry mi to beztak nenechaly zapomenout.
„Takže je to moje vina?“ Thranduil se pousmál. „Když jsi sloužila Daeronovi, tak jsi byla spokojená?“
Zrudla jsem až po špičky uší. „Byl mým velitelem, neměla jsem na výběr!“ zaprotestovala jsem, nicméně i mně to znělo jako hodně chabá výmluva.
„Na výběr jsi měla. A chtěl bych věřit tomu, že ses rozhodla tak, jak pro tebe bylo v dané situaci nejlepší.“
Sklonila jsem hlavu v rozpacích. „Možná. Ale rozhodně to nebyla volba bojovníka.“
„Riel, Riel... Ne proti všemu se dá bojovat. A já tě za to přece neodsuzuji.“
Jakkoli konejšivá byla jeho slova, mě příliš neuklidnila. „Možná mě neodsuzujete, ale stejně si o mně myslíte, že jsem slaboch! Proč jste mě tedy přijal do své jednotky, když pochybujete o mých schopnostech?!“ vyslovila jsem otázku, která mě od rozmluvy s Lindirem trápila.
„Protože jsi zdatný lučištník. Nechtěl jsem sledoval, jak takový talent přijde vniveč pod Daeronovým velením. Ale v boji nablízko máš ještě velké mezery. A na tom musíš zapracovat.“
Vzdorovitě jsem se na něho zadívala. „Takže než usoudíte, že jsou mé schopnosti dostačující, tak budu pod dohledem?!“ otázala jsem se ostře.
„A necítíš se tak snad bezpečněji?“ Princ si mě stále zamyšleně prohlížel.
„Možná. Ovšem bylo to jen zdání... Kdyby mi chtěl někdo opravdu ublížit, tak se mu to podaří, i kdyby mě hlídala celá Vaše armáda!“ řekla jsem mu a znovu jsem si vybavila svůj zničený luk.
„To máš nejspíš pravdu,“ připustil Thranduil. „Co tedy navrhuješ?“
„Ptáte se mě na můj názor?“ Překvapilo mě to.
„Jistě.“
„Pak odvolejte své hlídací psy. Nepotřebuji jejich péči. Zvládnu to nějak i bez nich.“
„Ovšem. Nezdolná a nezávislá.“ Z jeho tónu nebylo patrné, jestli mě za to kárá.
„Co jiného mi zbývá?“ opáčila jsem trpce.
„To já nevím. Pověz mi... proč jsi se vůbec přidala k armádě? Měla jsi v sobě tolik vzteku, že jsi ho potřebovala vybít i nějak jinak než na sobě? A nebo jsi doufala, že mezi vojáky lépe zakryješ své choutky? A nebo se tím za něco trestáš?“
Thranduil ze mě nespouštěl své safírové oči a mně připadalo, že mi snad vidí až na dno duše.
„Nevím, o čem to hovoříte, pane,“ prohlásila jsem rezolutně.
„Ale Riel... Tyhle hry si hrej s někým jiným, ne se mnou. Vím naprosto přesně, od čeho jsou ty jizvy na tvých pažích. A neptám se tě proč. Ptám se tě pouze, proč ses přidala k armádě. To mi snad říct můžeš.“
Díval se na mě a já se cítila skoro lapená jeho pohledem. Jenže odpověď jsem mu stejně dát nemohla. Ne bez toho, abych na sebe neprozradila i ten zbytek. Celou tu strašlivou pravdu, kvůli které jsem musela odejít ze své rodné země.