Druhá říše - 3. kapitola: Záhadné zmizení

„Povězte mi, princi Atryane, o vaší zemi.“
Královna Runa seděla u prostřeného stolu spolu s Atryanem. Tato slavnostní večeře byla uspořádána na jeho počest, ale Atryan se zrovna nadšeně netvářil. Vílí strava opravdu nebyla nic pro něj. Královnino vybídnutí ale přijal rád.
„Mé zemi se teď naštěstí daří velmi dobře. Nikdo u mého dvora už nestrádá, jako to bylo za vlády mého otce. Ten mi však ještě před smrtí zajistil manželku, aby elfí říše vzkvétala ještě více.“
„Ano, byla jsem srozuměna s tím, že vaše nastávající zítra přijede. Jistě se už velmi těšíte.“
Atryan neodpověděl, jen okázale vzdychnul.
Královně to neušlo, a tak radši stočila řeč jinam.
„A Ygrenen? Jste s ní spokojen?“
„Velice, královno. Již znám vaši říši dokonale. Nejsem si ale jist, zda je ona spokojena se mnou.“
„Je k vám snad nezdvořilá? Jen mi to povězte. Vyřídím si to s ní.“
„Ne, to ne,“ vyhrknul rychle Atryan. „Jen…jen jí asi není svěřená úloha příliš milá. Vím, že někdy dokážu být nesnesitelný.“
„Snad to nebude tak zlé,“ usmála se královna. „Nechcete si se mnou zahrát v kameny?“
„Velmi rád, jestli mě vážená královna zasvětí do tajů této hry.“
„Není to nic těžkého,“začala královna, zatímco na stolek rozkládala barevné kamínky. „Při každém tahu se musíte vyhnout mým kamenům, ale zároveň se dostat na mou polovinu. Až je tam dostanete, jsou vaše.“
Princ pochopil hned a snadno, ale na královnu neměl. Obehrála ho v každé hře. Brzy ho to omrzelo. Omluvil se tedy a šel se projít ven. Nejprve zašel do stáje. Kastea opíral hlavu o kamenný žlab a ocasem odháněl mouchy. Atryan se vyhoupl k němu a hladil ho po jemné hřívě. Jednorožec potěšeně frkal a neustále prince vybízel k aktivitě tím, že ho šťouchal do ramene. Neužíval si jeho přítomnosti ale dlouho. Jeho pán si našel jiný objekt zájmu-Ygrenen. Když uslyšel její hlas, vyšel rychle ven a ani se s Kasteou nerozloučil.
„Ygrenen, nemáš chuť se projít?,“ zavolal na vílu, která právě usedla do proutěného lehátka a chystala se vyrábět šperky z kamínků.
„Když poroučíte,“ zvedla se Ygrenen, ale jinak nejevila žádné nadšení.
Atryan přišel blíž. „Ametyst?,“ prohlížel si nafialovělé kamínky.
Ygrenen překvapeně vzhlédla. Nečekala, že se Atryan vyzná. „Ano.“
„Mohl bych si něco koupit? Třeba tohle…“
Tohle už ji naprosto zmátlo. Na co mu to asi bude?

Když se vraceli za tmy z procházky, uvítal je podivný rozruch. Skřítci drželi drobné lucerničky a pobíhali kolem, víly se tvářily znepokojeně a tiše vzdychaly. Ygrenen pojalo neblahé tušení, že se něco stalo.
„Ygrenen! Konečně!,“ ozvalo se jim za zády.
Otočili se na přibíhající vílu.
„Sa…Saroniel se ztratila,“ zadrhla se.
„Jak se mohla ztratit?“
„Nikdo ji neviděl odcházet. Stěžovala si, že jí není dobře a šla do svého pokoje, a když jsme se na ni šly podívat, nenašly jsme ji tam. Jenom na podlaze byly divné stopy.“
„Jaké stopy?,“ vmísil se do rozhovoru Atryan.
„Nevím. Nepoznali jsme, od koho pocházejí. Jsou ale určitě zvířecí.“
„Ukažte mi její pokoj. Pokusím se odhadnout původce těch stop.“
Dovedly jej do potemnělé, ale útulné místnosti. Víla zažehla tři svíce a ty mu ozářily místo, na kterém se jasně vyjímaly ony stopy. Atryan si je chvíli prohlížel.
„Jsem si jistý, že jsou vlčí,“ prohlásil nakonec.
„Vlk? Tady?“
Pokrčil rameny. „Co já vím, kde se tu vzal. Možná vlk, možná lykan-vlkodlak.“
V obou vílách hrklo. Lykan?? Tohle bylo nepochopitelné. Všichni členové Druhé říše měli mezi sebou harmonické vztahy, až na malé vyjímky, ale vlkodlak by se nikdy neodvážil napadnout vílu. Žili hluboko v lesích a byli na pokraji vymření.
Ygrenen se rozplakala. Její nejlepší přítelkyně…bůhví, jestli ještě žije.
Atryan k ní vykročil a chystal se jí položit ruku na rameno, pak ji ale raději stáhnul zpět.
„Najdu ji!,“ vykřikl rozhodně a už už vybíhal z místnosti, zastavil jej však Ygrenenin hlas.
„Nedělejte to. Nevrátíte se ani vy.“
„Vrátím se. Slibuju.“
Jejich pohledy se na okamžik setkaly. Byl to však jen zlomek vteřiny. Když se Ygrenen nadechla k odpovědi, princ už tam nebyl.
Zvenčí k nim dolehnul hlas královny. Svolávala víly. Když už byly všechny, královna se rozhlédla a zvolala: „Kde je princ Atryan?“
Víly se otáčely, dívaly jedna na druhou a pak stáčely pohled na Ygrenen. Ta se ujala slova:
„Šel hledat Saroniel.“
„A tys mu povolila…Neřeklas mu, že je to nebezpečné?,“ královna zbledla zlostí.
„Řekla, ale…“
„Mlč! Nechci nic slyšet.“
Ygrenen sklopila oči a začala nervózně trhat lem svých šatů. Královna se ještě poptala na Saroniel, ale nikdo o ní nevěděl nic víc.
Tu noc žádná z víl nespala. Všechny vyhlížely prince Atryana a Saroniel, ale ani jeden z nich ne a ne přijít. Ráno panovala ve skalách smutná nálada. Odněkud se ozýval dokonce i pláč nad ztrátou oblíbené a vždy veselé Saroniel. Nejtěžší to ale bylo pro Ygrenen. Přišla o nejlepší přítelkyni, navíc jí všichni vytýkali, že nechala odejít Atryana. Proto seděla ve svém pokoji a skládala z kamínků obrázky, které později stejně zase rozmetla rychlým pohybem ruky. Sem tam jí ukápla slza, ale doufala, že se vrátí…Že se vrátí oba…
Už to nemohla vydržet. Chtěla jít pryč. Utéct před těmi zžíravými pohledy a před šeptem pronášenými pomluvami. Proměnila se v hada a nenápadně proklouzla ven. Tam si zase vrátila svou původní podobu a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Vyšla ke svému oblíbenému jezírku. Bodlo ji u srdce, když si vzpomněla, že právě tady se Saroniel často sedávaly, nerušené nikým jiným než ptáky a drobnou zvěří. Sedla si na kámen, nabrala do dlaní vodu a omyla si s ní obličej. Najednou však zbystřila. Zdálo se jí, že slyší koňské ržání. Ne, tohle se jí nezdálo. Zvuk byl stále blíž a blíž. Už začínala rozeznávat obrysy koňského těla s jezdcem. Málem vykřikla radostí. Směrem k ní klusal Atryan. A přes hřbet jednorožce visela Saroniel.
„Neříkal jsem, že ji přivedu?,“ zahlaholil.
Ygrenen nebyla schopná odpovědět. Se slzami štěstí v očích jim běžela naproti a pomohla Atryanovi dostat Saroniel dolů. Byla malátná, sotva stála na nohách a oba měli co dělat aby ji udrželi při vědomí.
„Tohle ji probere,“ kývnul Atryan směrem k jezírku.
Ygrenen namočila cíp svých šatů do ledové vody a přikládala jej Saroniel na obličej. Ta se zvolna probírala, a když si konečně uvědomila kde je, padla své přítelkyni kolem krku. Atryan se pousmál.
„Děkuju,“ řekla skoro neslyšně Ygrenen. Jen na to mávnul rukou.
Konečně si jich všimly ostatní víly. Většina jich přibíhala až k jezírku a chtěly jí za každou cenu pomoct. Ygrenen ji tedy spolu s další vílou podepřela a dotáhla až do jejího pokoje ve skalách. Nechaly je o samotě. Saroniel upadla do hlubokého spánku, ale Ygrenen se od ní po celou dobu ani nehnula. Když se probrala, chabě se pousmála a řekla: „Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím.“
Ygrenen se chvíli odhodlávala, než položila otázku, kterou stejně dříve nebo později položit musela.
„Kam si zmizela? A s kým?“
V Saronieliných očích se mihnul záblesk hrůzy. Naprázdno polkla a pomalu začala: „Chodil za mnou každou noc. Říkal, že si mě jednou odvede.“
„Ale kdo?“
„Já nevím. Nevím!,“ rozplakala se Saroniel, pak ale pokračovala: „Zjevoval se mi ve snech. Napůl vlk, napůl člověk.“
„Takže přece jen lykan,“ blesklo Ygrenen hlavou.
„Včera se najednou zhmotnil a říkal, že nadešel čas. Celý den mi nebylo dobře, tak jsem si šla lehnout. Zase se mi zjevil ve snu, ale bylo to jasnější než obvykle. Pak jsem se probudila a on stál vedle mé postele. Chtěla jsem vykřiknout, zavolat někoho, ale nešlo to. Byla jsem jako přimražená. Čas jako by se zastavil. Dlouho mi hleděl do očí. A pak nevím. Asi jsem šla za ním…Když jsem se však probrala, ležela jsem v lese. Nemohla jsem se ani pohnout. Myslela jsem, že zemřu a bála se, že se vrátí. Najednou se ozval šramot a mně se málem zastavilo srdce, ale byl to Atryan. A dál už je to snad jasné…“
Ygrenen se zmocňoval stále větší a větší zmatek. Skoro nic nechápala. Potřebovala teď být na chvíli sama a v klidu o všem popřemýšlet. Opustila tedy Saronielin pokoj a zavolala jinou vílu, aby k ní šla.
Pak se vydala do své komnaty. Stále ale nenacházela klid. Bála se vlastních myšlenek. Ani nevěděla, co ji to popadlo. Vydala se k Atryanovi. Těsně před skalní stěnou, kde se skrýval jeho pokoj, se však zarazila a rozhodla se, že se vrátí, když za zády uslyšela jeho hlas.
„Hledáš mě?“
Nevěděla co říct. Nakonec se ale rozhodla pro kladnou odpověď.
„Tak pojď dál,“ pokynul jí.
Už chtěla vykročit, ale uvědomila si, že to není správné. Kdyby se to někdo dozvěděl, nedejbože pak královna…Radši ani nechtěla domyslet.
„No tak pojď,“ pobídnul ji znova, když viděl, že se k ničemu nemá. „Nikdo tě neuvidí, jestli ti jde o tohle.“
Tak tedy šla. Bylo jí to vlastně jedno. Sedla si na židli, kterou jí Atryan nabídnul.
„Lykan,“ řekla jen.
„Věděl jsem to,“ odvětil lehce samolibým tónem.
„Je to ale celé zmatené. Ptala jsem se Saroniel, jak se to odehrálo.“ Pověděla mu vše, co jí Saroniel řekla.
„Ty sny, to že ji pak nechal být…nic nechápu.“
„Přiznám se, že já taky ne. Ale snad je zbytečné po tom pátrat. Doufejme, že se to nebude opakovat.“
„Já…nechci přivolávat neštěstí, ale myslím, že to neskončilo.“
Podívala se na něj, co na to říká, ale on mlčel a zamyšleně si ji prohlížel. Teprve teď si všimla, že má na tváři šrám.
„Co se vám stalo?“
Zmateně se na ni podíval, ale pak si uvědomil, o čem mluví.
„Větev. Potřeboval bych ošetřit,“ ušklíbnul se a přitáhnul se blíž. Zahleděl se Ygrenen do očí a pak pomalu sklonil hlavu k té její. Nebránila se, když se jeho rty dotkly jejích, ani když jí položil ruku kolem krku. Opětovala jeho polibky, ale náhle se jí v hlavě ozval varovný hlas, že toho musí nechat. Odtrhla se od něj a odvrátila hlavu. „Co jsem to…co jsme to provedli?,“ zašeptala.
„To, co jsme měli už dávno.“
„To ale nemůžeme.“
„Proč? Nevidím na tom nic zlého.“
„Ale já ano.“
„Ygrenen, od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl…No, to je jedno. Víš, co myslím, protože to cítíš tak stejně jako já.“
Jen kývla. Měl pravdu. To bylo na tom to nejhorší.