Melien Edhel - XXXI. kapitola - část 2/2

Glorfindel váhavě přistoupil ke své sestře. Její výraz byl neproniknutelný, ale on bez větších obtíží vycítil, že ji něco trápí. Rmoutilo ho pomyšlení, že by příčinou jejího zármutku mohl být on, avšak nepochyboval o tom, že tentokrát se opravdu rozhodl správně. Gildor se zdál být pro ni ve všech ohledech dokonalý, když je viděl spolu, připadalo mu, že se k sobě výborně hodí. Tolik se mu ulevilo, že se s ním šla Nimloth projít, původně ji podezíral, jestli se nepokouší promluvit si někde o samotě s Thranduilem. Pokud se Nimloth uvolila dělat Gildorovi průvodce, jistě jí není zcela lhostejný. Nedokázal to sice nezaujatě posoudit, avšak podle něho musel Gildor bez problémů splňovat veškeré její tajné představy. Pocházel ze starého rodu, o jeho schopnostech v boji se nedalo hovořit jinak než v superlativech a přesto se choval uhlazeně a pozorně. Glorfindel se pousmál. Byl si jistý, že Nimloth určitě ocení i jeho příjemný vzhled a velké sídlo v Amanu, o kterém mu Elrond téměř uchváceně vyprávěl. A pokud tohoto starého Eldu něco uchvátilo, tak to muselo být opravdu cosi jedinečného.
*Nimloth… O čempak tu rozjímáš?*
Pokrčila rameny. *O všem… a o ničem… Však proč se mnou se zde zdržuješ, když jinde bys pozorností dívek užívati mohl?*
Nimloth se na Glorfindela usmála. Byla zvyklá, že její bratr vždy u žen vzbuzoval velký zájem, i když se jí zdálo, že si toho buď není vědom a nebo je mu to lhostejné. Za celý svůj život ho aspoň nikdy s žádnou ženou neviděla a to mu dívky dávaly svou náklonnost najevo více než důrazně. Když se ho na to jednou zeptala, odvětil jí, že jedinou ženou v jeho životě je nyní ona a jediné, co mu leží na srdci, je její štěstí. Byla to krásná slova, ale ona se od té doby nemohla zbavit dojmu, že kdyby nebylo jí, Glorfindel by se již dávno usadil a založil si vlastní rodinu. Nu, však se již brzy rozhodne o jejím dalším osudu…
*Nač dívkám jiným pozornosti své bych věnovati měl, když ty nejkrásnější z nich jsi a srdci mému nejbližší.*
Mile se na něho pousmála, avšak mlčela. Stále se zcela nevzpamatovala ze šoku, který jí svým jednáním způsobil. A ačkoliv ho do určité míry chápala, ještě mu nedokázala úplně odpustit. Jak jí mohl něco takového udělat? A odkdy vlastně vzal její život do svých rukou, aniž by na ni bral alespoň nějaké ohledy?
„Krásného rána jest, není-liž pravda?“
Mlčky přikývla, její oči se opět upřely na krvavý východ slunce.
„Myslím, že dnů jako tento jest bychom zpěvem a tancem uvítati měli. A jelikož zpěv stránkou silnou mou není, aspoň s tebou rád bych si zatančil.“
„Vskutku?“
Bylo všeobecně známo, že bývalý lord Zlatého květu příliš tanci neholduje. Pokud to ovšem nebylo s mečem v ruce. Pak se z jejího bratra stal vskutku vynikající tanečník.
„Tak jest, Nimloth. Všichni oslavují, tak proč v ústraní tu sedíš v myšlenkách chmurných zahloubána?“
„Pouze rozhodnouti se pokouším…“ zašeptala s posmutnělým úsměvem.
„Kterak rozhodnouti se chceš, když zde osamělá sedíš? Měla bys mezi ostatní jíti… S lordem Gildorem času nějakého stráviti, bys lépe ho poznati mohla…“
Glorfindel se na ni povzbudivě usmál a nabídl jí ruku. „Tula, ai´seler´amin (Pojď, sestřičko má)…“
Nimloth přikývla a nechala se odvést zpět na taneční plochu. Hned začali tančit a ona na chvíli zcela zapomněla na své starosti. Jenom se nechala unášet, zcela pohlcena tklivou hudbou. To se však v mžiku změnilo, když píseň skončila a Glorfindel ji přenechal na další tanec jinému partnerovi.
Gildorovy šedé oči si ji pátravě přeměřovaly, naštěstí se ale zdržel jakéhokoli dalšího komentáře. A jakkoli se Nimloth snažila na něm najít nějakou vadu, tanec s ním byl velice příjemný a on byl pozorným společníkem. V duchu si povzdechla. Kdyby jí to aspoň trochu ulehčil! Avšak kromě jeho ne zcela nevinných poznámek prve v knihovně nemohla zatím najít jediný důvod ke stížnostem. Navíc nemohla popřít, že ji přitahuje. I když jí to připadalo jako neomluvitelná zrada vůči Thranduilovi, nemohla si pomoct. Nicméně přestože se Gildor jevil jako naprosto dokonalý partner, stále se nechtěla vzdát svých snů o Thranduilovi. Král Eryn Lasgalen měl něco, co Elrondův velitel postrádal. Nedokázala to pojmenovat. Zdálo se jí, že na válečníka je Gildor až příliš pozorný a uhlazený. Strávila dost času mezi vojáky, aby věděla, jaké je jejich obvyklé chování. Podobné měl i Thranduil. Rozhodný až panovačný, jako hladový lev číhající na svou kořist. Jeho občasné výbuchy hněvu ji nikterak neznepokojovaly, něco takového se dalo očekávat, a tudíž na ně byla připravená. Gildor však vypadal, že ho nic nevyvede z míry. Jeho tvář byla téměř jako maska smrti skrývající jakékoli jiné emoce než ty, které se rozhodl vyjevit. Nemohla se zbavit dojmu, jako kdyby s ní hrál nějakou hru a podle jeho výrazu byl s vývojem událostí nadmíru spokojen. Jako kdyby už jeho nabídku přijala. Ale proč? Zvláště pokud ví o Thranduilovi… Jak si může být tak jistý, že mu řekne ano?
Najednou měla nepříjemný pocit, že ji někdo upřeně sleduje, a tak se při další otočce nenápadně rozhlédla kolem sebe. Srdce se jí téměř zastavilo, když její oči spočinuly na Thranduilově zachmuřené tváři. Na okamžik se zarazila a ta chvilková nepozornost stačila k tomu, aby se o krok opozdila a nechtěně šlápla Gildorovi na nohu.
„Velmi se omlouvám, lorde Gildore,“ pronesla rozpačitě.
K jejímu překvapení se pouze krátce zasmál. „Změnou příjemnou to jest poté, co jsem Vám již několikráte střevíčků pošlapal.“
Hned ho po pravdě ujistila, že nic takového se nestalo. Pousmál se.
„Budiž tedy, však vy jistě ke mně pouze shovívavá jste. Já spíše tance s mečem ovládám, ačkoliv přiznati musím, že Vás v rukou svírati mnohem příjemnější jest.“
„I já se sebejistěji se zbraní v ruce než v kole tanečním cítím,“ prohodila, aby zakryla rozpaky, které jí jeho kompliment způsobil.
Přisvědčil. „Již cos takého jsem od lorda Glorfindela zaslechl. Velmi se těším, až Vás při klání s dýkami a s lukem spatřím.“
„Kdepak, s lukem mne spatřiti nemůžete, neb se zbraní touto zkušeností jen pramálo mám,“ snažila se Nimloth uvést věci na pravou míru, ale Gildor trval na svém.
„Vy vskutku i na turnaji lukostřeleckém zapsána jste. Já schválně jsem se díval, kdy na řadu přijdete, bych toho nezmeškal.“
Potřásla hlavou, teď už trochu znepokojená. „Tedy k chybě dojíti muselo. Já vždy pouze soubojů s dýkami se účastním. Nejspíš mne někdo omylem do seznamů jiných zapsal. Nevíte náhodou, kdo do soutěže této mne přihlásil?“
Gildor se na ni přátelsky pousmál. „Lord Glorfindel toho učinil. Však já jist si jsem, že nepřihlásil by Vás, kdyby schopnosti Vaše k tomuto vyhovující nebyly.“
Zamračila se. Bylo jí zcela jasné, že Glorfindelovi je naprosto lhostejné, že její výkon s lukem je dosti podprůměrný. Jediné, na čem mu zřejmě záleželo, bylo, aby ji co nejvíce zaměstnal a tudíž ji nemusel neustále hlídat. Nejhorší na tom bylo, že s tím nemohla nic dělat. Přihláška do soutěže byla závazná a zrušení účasti se povolovalo jen z výjimečných důvodů, mezi které nejspíš počínající šílenství jejího bratra zahrnuto nebylo.
„Omluvte mme, prosím…“
Nimloth se jemně vymanila z Gildorova objetí a aniž by čekala na jeho reakci, vydala se pryč od tančících párů.
„Opět mi utíkáš?“
Gildorův hlas se ozval těsně za ní a ona se neubránila polekanému trhnutí. Jeho dech ji polaskal na krku jako něžné rty milence a zanechal ji rozechvělou a zmatenou.
Proč nedokáže ovládnout své pocity? Vždyť se jí jen posmívá… navíc mu ani trochu nedůvěřuje… a je tu Thranduil… její vysněný zlatovlasý král… A přesto si na okamžik představila, jaké by to asi bylo, kdyby ji Gildor vzal do náruče… políbil…
Zachmuřila se ještě víc. Jak jen ji mohou napadat takovéhle myšlenky?!
„Promiňte, však já raději nyní cvičiti půjdu. Pokud vůbec šíp z tětivy vypustiti zvládnu, budu toho za úspěch svůj považovati.“
Tlumeně se zasmál. „Nepochybuji o tom, že přeháníte… Ruce jako Vaše jistě věcí mnohých zvládnou…“
Při těchto slovech je jemně uchopil do svých dlaní. „Tys jako laň… bázlivá a přesto nezkrotná… Však já lovcem nejsem, Nimloth…“
Ztěžka polkla. Proti její vůli jí nebyl jeho dotyk nepříjemný.
„Opravdu? A kdo tedy jste? Čehož ode mne vlastně chcete?“
Chtěla vysvobodit své ruce, ale on ji mezitím pustil.
„Pro začátek bych Vám pomoci chtěl. Ačkoliv lučištníkem nejsem, troufám si říci, že zbraň tato mi cizí není. Pokud dovolíte, rád Vám při tréninku nápomocen budu.“
Jeho nabídka zněla tak nevinně, tak přátelsky, že nevěděla, jak ji odmítnout, aniž by ho urazila. A tak přijala. Zavěšená do něj se nechala doprovodit na cvičiště, kde nebylo jediné živé duše, všichni se účastnili oslav. Gildor se na chvíli vzdálil, aby si někde vypůjčil luk, a ačkoliv byla Nimloth spíše skeptická, brzy se vrátil i se svým úlovkem. S drobnou úklonou jí ho podával a ona nemohla neobdivovat krásu té zbraně. Světlé dřevo, ze které byla zhotovena, působilo téměř jako bílé, a její černé omotávky a rytina vybarvená stejnou barvou z ní činily vskutku jedinečný kousek. K tomu patřil ještě černý toulec plný šípů zakončených havraním peřím.
„Toť nejlepší luk jest, jenž jsem v tak krátké době sehnati mohl. Pokud však Vám vyhovovati nebude, já vynasnažím se jiného do zahájení turnaje získati.“
Věnovala mu pohled plný vděčnosti.
„Děkuji. Já věřím, že tento více než vyhovující bude.“
Byla ráda, že díky Gildorovi nemusí jít za Glorfindelem či za některým z jeho vojáků, aby si luk vypůjčila. Stačí, jak se zesměšní, až předvede svůj výkon. Nervózně sevřela luk v ruce a snažila se vybavit si něco ze svých někdejších hodin lukostřelby. Nebylo toho zrovna mnoho. Přesto odhodlaně vytáhla z toulce šíp, napnula tětivu a vyslala ho vpřed. Ladně proletěl kolem terče, který Gildor mezitím upevnil na strom, a zapíchl se do země několik stop za ním.
„Příliš vysoko.“
Gildor přistoupil blíž a zezadu ji objal, aby jí upravil držení luku. Musela se přemáhat, aby se k němu nepřitiskla.
„Zkuste toho nyní…“
Zadívala se na terč a vystřelila znovu. Jen kvůli tomu, že se jí lehce chvěly ruce, skončil i tento šíp mimo svůj cíl. Odrazil se od povrchu terče a neškodně po něm sklouzl dolů. Povzdechla si, nicméně Gildor nevypadal nijak zklamaně.
„Pravil jsem, že rukou nadaných máte…“
Pro její dušení klid stál stále nebezpečně blízko ní a ona se musela přemáhat, aby od něj o krok neustoupila.
„Vždyť minula jsem…“ podotkla stručně, aby rozbila tu podivně intimní atmosféru, která mezi nimi zavládla.
„Toho změní se brzy,“ ubezpečil ji.
Jeho jistota ji kupodivu tentokrát uklidnila. Jako kdyby aspoň jeden z nich věděl, co dělá. Přisvědčila a na jeho pobídnutí nasadila další šíp.
Jelikož k němu byla otočená zády, nemohla vidět spokojený úsměv, který se mu objevil na rtech.

Astalder se protáhl a tiše zakňučel. Ale dvojice na lůžku byla příliš zabraná do sebe, než aby si ho vůbec povšimla. A tak vyskočil na pohovku a nabídl si z talířů na stole. Jeho paní by jistě potěšilo, že se ti dvounožci konečně usmířili.
Blázniví tvorové! V jednu chvíli se objímají a ve druhou se nemohou dostatečně rychle dostat do toho jejich vysoko posazeného obydlí a ze šatů! Ještě že uskočil, jinak by mu i šlápli na ocas!
Uvelebil se na pohovce a znovu se na ně zadíval. Ona teď seděla obkročmo na něm a pohybovala se nahoru a dolů. Podle zvuků, co přitom oba vydávali, to nemohlo být moc příjemné, avšak zřejmě byli dost trpěliví, neboť to zkoušeli v různých polohách již po několikáté během krátké doby.
Astalder zívl a složil hlavu mezi packy. Nejraději by vyrazil ven, aby se trochu proběhl, avšak nechtělo se mu je nechávat o samotě. Nevypadali, že by byli schopní se nyní ubránit, kdyby na ně něco zaútočilo. A tak zůstal ležet na svém místě a hlídal je.

Lidianna se slastně protáhla a přitiskla se ještě blíž k Legolasovi, který zesílil své objetí a vtiskl jí letmý polibek do vlasů.
Kdyby takhle mohli zůstat déle! zapřála si v duchu. Ale vycházející slunce se nedalo zadržet a čas návratu do Eryn Lasgalen se kvapem blížil. Po odpoledni promilovaném s Legolasem a noci strávené v bezpečí jeho náruče se sice cítila pokojněji, avšak přesto nebyla připravená na další setkání s Thranduilem. Byla si jistá, že jakmile král zaznamená, jak je k ní jeho syn pozorný, určitě udělá něco, aby je od sebe odcizil.
„Však sem někdy opět zavítati můžeme,“ snažil se ji Legolas potěšit.
Něco nesrozumitelného zamumlala. Měla pocit, že jakmile odsud odjedou, všechno se změní.
„Pročpak si rána tohoto krásného chmurami kazíš? Pojďme raději cos posnídati a pak se ještě projíti můžeme.“
Lidianna se přitulila ještě těsněji. „A co radši ještě zůstat v posteli a pak se můžeme nasnídat?“
Potěšeně se zasmál. Nepřestávalo ho udivovat, s jakým nadšením Lidianna přijímá jeho pozornost. Přímo dychtila po milování s ním… Když si vzpomněl, jak ho včera večer přimáčkla na postel a pak se na něho prostě posadila a bez jakýchkoli zábran ho pomilovala, tak opět ztvrdl vzrušením. Ale v Lidianně dnes nebylo nic z její včerejší divokosti. Dívala se na něho svýma velkýma očima, ve kterých se mísil smutek a neurčitá prosba.
Jemně ji uchopil v pase a přitáhl si ji k sobě tak, aby se mohl něžně zmocnit jejích úst. Beze spěchu líbal její sladké rty a rukama zálibně přejížděl po jejích holých zádech a zadečku. Ani jeden z nich se už neobtěžoval den předtím oblékat, a tak, když ho Lidianna objala kolem krku a tiše mu zašeptala do ucha to prosté Miluj mě, pouze je přetočil, aby byl navrchu a jediným plynulým pohybem do ní vstoupil. Ovinula mu paže kolem zad a doširoka rozevřela stehna. To, jakým způsobem ho vítala, ho nepřestávalo uchvacovat. Bylo to vždy jako… návrat domů…
Legolas sklonil hlavu a začal ústy laskat Lidiannin krk a chvíli si jen užíval pocity, které se ho vždy zmocnily, když byl hluboko v ní. Pocit úplnosti… bezpečí… spokojenosti…
„Saes (Prosím)…“ zaprosila a nedočkavě se pod ním zavrtěla.
Potřebovala, aby ji pevně sevřel a vášnivě se s ní miloval… potřebovala cítit, že ji chce… že ji od sebe zase neodstrčí…
Veškeré starosti byly rázem zapomenuty, jakmile jí její přání vyplnil. Jeho nenucené pohyby ji skoro připravovaly o rozum, žádostivým vzdycháním ho popoháněla k větší rychlosti, nehty nevědomky zatínala do kůže jeho zad. Avšak Legolas se nenechal uspěchat, ne, když se rozhodl, že se s ní bude milovat dlouze a něžně. Teprve když se pod ním bezmocně chvěla, hlavu zvrácenou v němé extázi a tvář zmáčenou slzami, o kterých ani netušila, že jí kanou, se nad ní slitoval. Jeho pohyby nabraly na prudkosti a brzy je oba přivedly k vyvrcholení.
Lidianna vyčerpaně klesla na lůžko, ruce a nohy měla jako z olova, zdálo se jí, jako kdyby v těle neměla jedinou kost. Ležela a prudce oddychovala, stále příliš otřesená, než aby dělala něco víc. Legolas si lehl k ní a pouze lokty, o které se opíral, ji uchránily od toho, aby ji nerozmačkal svou vahou. Dech měl zrychlený a vlasy zvlhlé a rozcuchané. S námahou zvedla paže a objala ho, jeho kůže byla pokrytá tenkou vrstvou potu a už jen to, jak po ní přejížděla, ji vzrušovalo. Dlouho nikdo z nich nepromluvil, oba byli příliš spokojení, než aby ten okamžik kazili slovy. Když se pak Legolas přesunul vedle ní, zamručela na protest, cítila se najednou tak prázdná a opuštěná. Ale on ji hned přitáhl k sobě a pohladil po zadečku.
„Hmm… zdá se, že zklamána jsi… Zřejmě se příště více snažiti museti budu…“ komentoval to s náznakem úsměvu na tváři. Samotného ho překvapilo, že je schopen o něčem takovém žertovat, avšak její reakce mu nemálo zvedaly sebevědomí. A nejen to, pomyslel si pobaveně, když zaznamenal, že její blízkost na něho začíná opět působit.
„Snažit?“ zopakovala nevěřícně. „Ještě jedno takovéhle snažení a bude mě to stát život!“
Položila si hlavu na jeho rameno a bezmyšlenkovitě ho hladila po hrudi.
„Snad by se mi tebe opět vzkřísiti podařilo…“ navrhl lehce zastřeným hlasem.
„No nevím. A jak bys to chtěl udělat?“ zeptala se ho s nevinným výrazem, prsty zatím jemně dráždila jeho bradavku.
„Jist si jsem, že bych již způsobu nějakého našel…“ zašeptal téměř výhružně.
A o chvíli později mu Lidianna musela dát za pravdu.

Když za dvě hodiny balili věci na cestu, Lidianna neodolala a otevřela truhlu se svým novým lukem a zálibně po něm přejela prsty. Mrzelo ji, že kvůli její tvrdohlavosti už neměli příležitost k dalšímu tréninku, její ruce byly ještě příliš pohmožděné. A i když ji díky Legolasově masti, kterou na ně dvakrát denně nanášel, příliš nebolely, kůže na nich byla stále citlivá.
Legolas si všiml, co dělá, a rezignovaně se pousmál. „Než odjeli jsme, já tebe na účast v turnaji lukostřeleckém zapsal. Však toť myslel jsem, že více cvičiti budeme. A ruce tvé toho též nedovolují…“
Lidianna se trochu zastyděla, neboť se jí ulevilo, že si bude moct něco podobného nechat ujít. Netoužila po tom být středem pozornosti. Zvláště při něčem, s čím zatím neměla moc zkušeností.
„Obvykle účast tato velmi závaznou jest, však jist si jsem, že v případě tvém by výjimka povolena býti mohla. Jako žena a navíc Adan…“ odmlčel se, ale právě to, co neřekl, na Lidiannu zapůsobilo, jako kdyby ji uhodil.
„Aha.“ Pevně stiskla zuby.
V duchu probírala své možnosti. Byla pravda, že ještě mnoho cviku s lukem neměla, ale přece jen už se většinou dokázala trefit do terče. Navíc není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, ne?
„Já to zkusím,“ pronesla tiše.
Nechápavě se na ni podíval. „O tom řeči býti nemůže. Vždyť zraněna jsi.“
Pokrčila rameny. „Nějak už to zvládnu. My lidi jsme tužší, než si vy Eldar myslíte.“
Zamračil se. „A nebo pošetilejší! Nemožno jest, bys s rukama zavázanýma střílela!“
Pevně sevřela luk v prstech a ignorovala jehličky bolesti, které hned zaútočily na její poraněná místa i přesto, že je měla zakrytá bandážemi.
„Tak ty obvazy sundám. Já to zvládnu, uvidíš.“
Jemně jí vykroutil luk z rukou a uložil ho zpátky. „Toho já nedovolím. Nestačí tobě, kterak už sis ublížila?! Luk tento zde zůstane, by se zbytkem věcí vyzvednut byl.“
K jeho překvapení se s ním nepřela a šla místo toho zkontrolovat Astaldera. Potěšilo ho, že dokáže být občas i rozumná. Posbíral ještě pár věcí a pak se vydal k nedalekému prameni naplnit měchy. Když se vrátil, Lidianna už měla Elros osedlanou a byla připravená vyrazit. Astalder jí seděl u nohou a upřeně se na něho díval.
Legolas se na ni přívětivě usmál. Obával se, že se před odjezdem nevyhnou dalším scénám, a tak se mu ulevilo, že se mýlil. Možná, že se přece jen dokážou časem domluvit. Rozhodně by se do budoucna rád vyvaroval dalších neshod před svým otcem. Thranduil. Legolas zvážněl. Jak se asi zachová, až dnes prohraje v lukostřelbě? A prohrát on musí, vždyť dal své slovo. Vždycky se zdálo, že mu nezáleží na tom, jak jeho syn v turnaji dopadne, avšak on také prozatím vždy uspěl. Pohlédl na Lidiannu, která se právě bez větších nesnází vyhoupla do sedla. Ani na okamžik nelitoval své volby, ona za to beze sporu stála. Její náklonnost by mu aspoň trochu mohla vynahradit otcovu lhostejnost. Přinejmenším v to doufal…
Vzal přikrývku a uvázal ji s pomocí tenkých lan Celebrovi přes hřbet tak, že vytvářela jakousi kapsu. Pak zvedl Astaldera a bezpečně ho do ní zastrčil, než sám nasedl.
„Tedy vyjeti můžeme?“ otázal se Lidianny, která jen mlčky přikývla.
Když opouštěli Lórien, několikrát se otočila a nemohla nevzpomínat na chvíle, které zde prožili. Bylo jí přitom podivně úzko.
„Uuma naa nwalma (Nebuď smutnou).“
Legolas pozdržel Celebra a připojil se k ní.
„lluve nauva tereva (Vše v pořádku bude),“ ubezpečil jí a zlehka ji pohladil po tváři.
Ale i přes jeho ujišťování se nemohla zbavit pocitu, že je v Eryn Lasgalen nic dobrého nečeká.