Forsaken - 61. díl

Když jsem se na záchodech u pumpy převlíkla do svýho novýho oblečení a na nohy si natáhla těžký kožený boty, okamžitě jsem zadoufala, že mě v tomhle Riel nebude nutit běhat. Nechápala jsem, jak se v tom dokáže pohybovat přímo s kočičí lehkostí, já si připadala skoro jako Godzila. A to jsem ještě pominula fakt, že mi rukávy i nohavice končily tak asi o dvacet čísel dál, než by bylo vhodný. Ohrnula jsem si je a pak vyšla ven.
Riel postával u svý motorky a jakmile mě spatřil, neubránil se pousmání.
„Tak nástup, vojando!“ zavolal na mě, zatímco si sundával sluneční brýle, a tentokrát už jsem na něj ten jazyk opravdu vyplázla. Nicméně jsem k němu poslušně došla a nechala ho, aby si mě důkladně prohlídnul. Narovnal mi můj pracně vysoukaný rukáv a usmál se ještě víc.
„Seš prcek!“ prohlásil a z boty vytáhl kudlu.
„Dobrá, přiznávám! Nemusíš mě kvůli tomu hned zabíjet!“ ušklíbla jsem se na něho a nechala ho, aby mi zkušenými pohyby odřízl přebytečný kusy látky. Jeden zbytek rukávu jsem hned použila na to, abych si stáhla svoje dlouhý vlasy do ohonu.
„Máš to zubatý...“ zkritizovala jsem vzápětí jeho práci a nespokojeně zkoumala nerovný lem na triku.
„Buď ráda, že jsem to nevzal i s tvou kůží!“ odsekl Riel a nůž zase schoval.
„Hm... proč já nemám v botě taky takovej?“ ozvala jsem se dotčeně.
„Nebudu riskovat tvý a svý zdraví tím, že ti budu dávat zbraně. A pokud chceš nějakou kudlu, tak si tam dej Alexovu, pokud ji teda zpod tý pohovky dostaneš...“
„Tys mě špehoval!“ obvinila jsem ho ostře.
„Jo. Kdo se dívá, leccos se dozví.“
Zamračila jsem se. „Jo, o mně ses toho asi dozvěděl dost, co, když jsi mě šmíroval celý ty dny?!“
Povytáhl obočí. „Jestli si myslíš, že jsem seděl na tvým parapetu a hlídal tě, zatímco tys spala, tak tě musím zklamat! Dohlížel jsem na tebe jenom než ses dostala domů!“
Chtěla jsem podotknout, že doma jsem přece taky nebyla s Arielem v bezpečí, ale pak jsem si to rozmyslela. Nepotřebovala jsem další přednášku o tom, že Ariel je jenom normální nájemnej vrah.
„Hm!“ zamručela jsem naštvaně. Jak je možný, že jsem si nikdy nevšimla, že mě někdo sleduje? Jenže proč bych měla? Když člověk nemá podezření, tak se přece neustále nerozhlíží kolem sebe!
„Tak dost diskuze! Přejdeme k akci!“ sdělil mi Riel a tím mě zcela vytrhl z mých myšlenek.
„Teď hned? A co nejdřív... oběd?“
„Před chvílí jsi snídala!“ odbyl mě rázně.
„No jo, ale to už bylo před nějakou dobou. Co teda svačinu?“ dožadovala jsem se zarputile. Ne, že bych měla takovej hlad, ale byla jsem unavená a poslední, na co jsem měla zrovna náladu, byl nějakej tělocvik.
„Nic. Ještě sis ji nezasloužila!“
„Ty si teďka budeš hrát na diktátora?!“ vyjela jsem na něj.
„Ty si budeš zas hrát na rozmazlenou slečinku?!“ opáčil Riel.
„Upíre zatracenej, panovačnej!“ sekla jsem po něm, ale koutky se mi lehce cukaly potlačovaným smíchem.
„Jezabel umíněná, otravná!“ vrátil mi to bez váhání.
„Mám tě plný zuby!“
„Jo, taky tě mám děsně rád!“
Potřásla jsem nevěřícně hlavou. Nemohla jsem pochopit, proč se tam na parkovišti dohadujeme jako dvě malý děti. A nejhorší na tom bylo, že jsem se docela dobře bavila.
„No, dobře. Tak co po mně vlastně chceš?“ rozhodla jsem se pro tentokrát ustoupit. Něco mi totiž říkalo, že se tomu, co pro mě na dnešek Riel naplánoval, stejně nevyhnu a čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.
„Kdys naposled vlastně cvičila?“ otázal se místo odpovědi Riel. „A tím nemyslím to tvý vášnivý skotačení v posteli s Petříkem...“ podotkl vzápětí.
S naštvaným výkřikem jsem se něj vrhla.