Druhá říše - 6. kapitola: Loryanin zvěd

„Má paní…“
„Co chceš?“
Loryane si hověla ve své posteli plné podušek, usrkávala jablečný nektar a teď jen líně zamžourala na příchozí vílu.
„Princ Atryan se vážně poranil v boji s vlkodlakem.“
„Ale? Doufám, že v tom boji nevytratil klíč od jeho komnaty s rodinným jměním,“ zasmála se zle elfka. „Dobře tedy. Kdo je u něj?“
Víla na chvíli překvapením oněměla, pak ale vyhrkla: „Ygrenen, paní.“
„Neznám.“
„Jeho společnice, paní.“
„Řekla jsem to snad jasně. Neznám žádnou Ygrenen.“
„Je to ta víla, po které jste chtěla, aby pro vás tančila na slavnosti.“
„Ach, už si vzpomínám. Atryan se jí až podezřele zastával. Říkala si, že je jeho společnice?“
Víla přikývla. „Ale povídá se kde co,“ dodala.
To už Loryane zaujalo. Prudce se vymrštila. „Kde co? Co třeba?“
„Různé věci,“ odpověděla vyhýbavě víla.
Elfka se dopálila. „Pověz mi to, nebo uvidíš, s kým máš tu čest!“
„Prý u něj byla jednu noc. Také spolu tráví dost času,“ řekla honem vylekaná víla. „A teď se ho spolu s královnou Runou pokouší vyléčit.“
„Hm…poslyš…jak se jmenuješ?“
„Taronien.“
„Takže, Taronien, pokud nechceš, aby sis mě znepřátelila a abych ti neznepříjemnila ten tvůj vílí život, prokážeš mi malou službičku.“
Víla se vyděsila.
„Budeš sledovat, jak se k sobě Atryan a ta Ygrenen chovají,“ pokračovala elfka. „Chci vědět každičký detail. Nenechám si tou prostopášnicí odlákat snoubence.“ Zlobně udeřila pěstmi do polštářů.
„Ne, ne. To ne-nejde,“ zakoktala Taronien.
„Ale to víš, že jde,“ pronesla Loryane tichým hlasem, který však skrýval hrozbu.
Vstala a přejela víle svým nehtem, který připomínal spíš dráp, po tváři. Víla vyjekla, přitiskla si na to místo dlaň a s děsem v očích si prohlížela kapky krve, které jí na ní ulpěly.
„Jestli mě neposlechneš, budeš mít takových šrámů na té své tvářičce daleko víc,“ upozornila ji Loryane. „Takže?“
„Přijímám, má paní.“
„Tak se mi líbíš,“ usmála se elfka neupřímně. „Za dobře odvedenou práci tě odměna nemine.“
Taronien se se sevřeným srdcem uklonila a odcupitala pryč. Loryane se zase natáhla na postel a ještě dlouho tam apaticky ležela.
Pak jí ale došlo, že by bylo vhodné Atryana navštívit. Upravila si tedy účes, nasadila ztrápený výraz a vyšla. Cestou se setkala se třemi vílami, před každou okázala zavzlykla a osušila si své pomyslné slzy. V Atryanově komnatě zastihla Ygrenen, jak sedí na židli vedle lůžka zraněného. Když víla zaznamenala její příchod, prudce vstala a chystala se odejít, elfka ji ale dost surově chytla za ruku a odporným úlisným hlasem zašeptala: „Ruce pryč od Atryana! Jestli neposlechneš, uvidíš, čeho jsem schopná!“
„Nemusíte se strachovat. Jsem tu pouze na přání královny,“ odpověděla Ygrenen zdánlivě klidně, v hlavě jí však hučelo rozrušením.
„To doufám,“ řekla ještě Loryane a konečně ji pustila.
Když víla konečně zmizela, naklonila se nad Atryanovo nehybné tělo a s důrazem na každé slovo řekla: „Hleď se co nejrychleji probrat!“
Atryanovi se lehce zachvěly víčka, ztěžka rozevřel rty a něco zašeptal. Bylo to tak tiché, že to Loryane téměř nezaznamenala, naklonila se ale blíž a zaposlouchala se. Teď už slyšela jasněji. Atryan šeptal jméno Ygrenen. Loryane popadnul takový vztek, že měla v jednu chvíli stisknout své prsty kolem jeho krku a umlčet ho. Rozhodla se však převzít roli Ygrenen. „Ano?,“ zaševelila líbezně.
„Miluji tě. Odpusť mi…“ Zase skoro neslyšná slova.
Víc už slyšet nemusela. Vyběhla na chodbu před Atryanovu komnatu. Tam stála Ygrenen.
„Tvé výmluvy byly marné,“ zavrčela na vílu Loryane. „Tvůj milovaný tě právě volá a oznamuje ti, jak tě miluje. Tak si běž, ale pamatuj, že já se bez boje nevzdám. Víš, nejde mi o něj, ale o jeho majetek.“ Poslední věta zněla skoro přátelsky, Ygrenen se ale zvedal žaludek.
Když se přestaly ozývat kroky odcházející Loryane, víla se vrátila do princovy komnaty. Ztěžka dosedla na židli, dala hlavu do dlaní a rozplakala se.
Atryan už zase nehybně ležel, avšak rány se mu pozvolna zacelovaly. Dalo jim s královnou hodně práce, než vytvořily účinný hojivý přípravek. Nakonec však smíchaly nejvzácnější byliny s vílím prachem a tahle směs na zranění konečně zabrala. S tichou nadějí teď doufaly, že se princ dokáže vyléčit úplně. Horší to však bylo se Saroniel. Rány v její duši, které způsobil ten hrozivý zážitek, se nedaly tak snadno odstranit. Víla celé dny plakala, nic nejedla a nechtěla u sebe ani Ygrenen, která proto raději zůstávala u Atryana, což vyvolávalo nejednu pomluvu.
Z princova lůžka se ozvalo tiché povzdechnutí. Atryan se zase na chvíli probral, a tak mu Ygrenen smočila rty ve vílím vínu. Pootevřel oči a pokusil se posadit, víla mu však podepřela hlavu a pomohla mu napít se.
„Ygrenen,“ zašeptal, když vypil celou sklenici. „Řekni, že mě neopustíš…“
„Princi, víte, že nemohu…“
„Ne,“ přerušil ji Atryan. „Slib mi to…“
„Slibuju,“ hlesla víla.
Atryan se chabě pousmál a zavřel oči. V místnosti zase zavládlo hrobové ticho, které protínaly jen princova nezřetelná horečnatá slova.
Bylo už po půlnoci. Ygrenen se potichu vytratila z Atryanova pokoje a zamířila rovnou do toho svého. Na jejím lůžku ležel malý kousek pergamenu. Skoro by si jej nevšimla, ale slova napsaná jasně červeným inkoustem vydávala tlumenou záři. Víla se po jeho přečtení zachvěla. Stálo na něm:

Teď uvidíš, čeho jsem schopná...

Druhý den ráno se Ygrenen probudila celá rozlámaná. V noci se téměř nevyspala a ani teď neměla moc času, protože musela jít ošetřovat nemocného Atryana.
Pomalu se posadila, omyla si obličej vodou, která vyvěrala skalním otvorem a zase mizela neznámo kam. Vlasy si pročesala stříbrným hřebenem a sepnula sponou z červených kamínků. Rozhodla se, že půjde nejprve za Saroniel. Když vstoupila, její přítelkyně se nepatrně zachvěla, ale ani se na ni nepodívala. V místnosti byl těžký vzduch, skoro k zalknutí.
„Saroniel…,“řekla Ygrenen tiše.
Nic. Žádná odpověď, pohyb, prostě nic. Ygrenen si nebyla jistá, jestli ji bylo slyšet, a proto ji oslovila ještě jednou. Teď Saroniel pomalu otočila hlavu směrem k ní, ale její pohled byl prázdný. Naprosto bez života.
„Mám odejít?,“ zeptala se Ygrenen. Zase nic. „No tak alespoň kývni!“ Víla začínala být zoufalá. Saroniel však k jejímu velkému údivu zakroutila hlavou a tiše řekla Ygrenen, ať přistoupí blíž. Když se k ní Ygrenen posadila, pokusila se Saroniel o úsměv, hned nato se jí však ve tváři objevily slzy.
„Nedokážu se z toho vzpamatovat,“ zašeptala a úpěnlivě se na Ygrenen zadívala.
„Ale to víš, že se vzpamatuješ,“ objala ji její přítelkyně. „Vždyť tě přece dobře znám.“
Teď se Saronielin pokus o úsměv podařil. „A co Atryan?“
„Je na tom lépe než ty. Až se mu zahojí rány, ani si na ten hrozný večer nevzpomene.“
„Pečuješ o něj?“
„Ano. S královnou jsme po onom boji vynaložily velké úsilí, abychom zastavily krvácení. Teď má ale stále horečku.“
„A Loryane?“
Ygrenen si povzdechla. „Jde jí jen o jeho majetek. Sama mi to řekla.“
Tohle Saroniel zaujalo. „Ty jsi s ní mluvila?“
„Ano. A nebyl to příjemný rozhovor. Dokonce jsem od ní dostala i tento vzkaz.“ Ygrenen jí podala lístek. Po jeho přečtení vypadala Saroniel velmi zděšeně.
„Ygrenen, dej si prosím pozor. Víš, že elfové dokážou být velice zlí a zákeřní.“
„Já vím a mám strach,“ zachvěla se Ygrenen a dodala: „Atryana je mi líto.“
Saroniel přikývla a zavřela oči. Ygrenen to pochopila jako výzvu k tomu, aby ji nechala prospat se. Zvedla se tedy a vykročila ke stěně.
„Ygrenen,“ ozvala se ještě Saroniel, „nikomu neříkej, že je mi lépe. Nechci, aby mě někdo chodil navštěvovat. Jen ty. A Atryanovi poděkuj. Dobře?“
„Dobře,“ usmála se Ygrenen a zmizela za skalní stěnou.

Teď musela za Atryanem. Opravdu musela? To jí bylo v této chvíli jedno. Tiše vešla a pozdravila vílu sedící v síti u princova lože. Naneštěstí to byla právě Taronien, a tak ihned běžela o Ygrenenině přítomnosti v Atryanově komnatě povědět Loryane. Nechtěla Ygrenen nijak škodit, měla ji ráda, ale bála se elfčiny zloby.
Ygrenen se mezitím usadila místo ní na síť a pozorovala Atryana. Horečka ho už buď úplně opustila, nebo klesla, protože ležel klidně, na rozdíl od předešlých dnů, kdy sebou házel a neustále něco nezřetelného vykřikoval.
O to větší bylo Ygrenenino překvapení, když Atryan pootevřel jedno oko, pak to druhé, lehce nadzvednul hlavu a zašeptal: „Už je pryč?“
Víla nečekala, že by se jeho stav o tolik zlepšil. Princ měl nejspíš velmi tuhý kořínek.
„Je vám lépe?“
„Ano, jen se ještě nemohu pořádně hýbat a to mě ubíjí.“
„Saroniel vám děkuje, že jste ji zachránil.“
„A já bych měl poděkovat tobě, Ygrenen. Bez tvé odvahy bych dnes neležel tady, ale na márách.“
Víla se pousmála a nevěděla, co má říct. Usoudila, že nejlepší bude, když odejde. Když však seskočila ze sítě, Atryan ji zadržel.
„Posaď se ještě, prosím.“
Ygrenen se rozbušilo srdce, ale poslušně se usadila zpět.
„Víš, že jsi mi slíbila, že mě neopustíš.“
„Nooo….,“ Ygrenen se neklidně zavrtěla.
„Pozítří odjíždím.“
Ygrenen na to, že princ jednou odjede, naprosto zapomněla, a proto ji to teď velmi zasáhlo. Musela se kousnout do rtu, aby zahnala slzy a pohlédla na Atryana. Měl v očích takový nevýslovný smutek, že se až otřásla. Nastalo ticho, které prolomil princ.
„Nemohu se zdržet ani o den déle. Říše potřebuje svého vládce a navíc očekávám návštěvu královny lesních víl.“
Ygrenen mlčela. Nebyla schopna slova. Všechno v ní křičelo, aby Atryan zůstal, ale nahlas se to vyslovit neodvážila.
„Uteč se mnou!,“ vykřiknul náhle Atryan a prosebně se na ni zadíval.
Ta tři slova ji dočista ochromila. Dívala se na Atryana, srdce jí tlouklo jako zběsilé a v hlavě hučelo.
„Prosím,“ zašeptal. „Zítra za soumraku vyjedeme a do tmy budeme v elfí říši. Budeš pod mou ochranou. Nic se ti nemůže stát.“
„Budu o tom přemýšlet,“ odvětila a samotnou ji její odpověď překvapila. Měla mu říct ne, odmítnout ho a odejít. Znali se jen krátkou dobu, snad by dokázala zapomenout, ale hlas jejího srdce byl silnější, než hlas rozumu.
Vstala, aby mohla Atryana políbit. Když se však nad ním sklonila, vtrhla do místnosti Loryane. Ygrenen se prudce napřímila a střetla se s jejím zlobným pohledem.
„Odejdi, nebo zakusíš, co je bolest.“ Loryane švihla o zem dlouhým bičem.
„Loryane!,“ zařval Atryan a pokusil se posadit, prudká bolest jej však přirazila zpět na lůžko.
Elfka se posměšně zasmála. „Co uděláš, můj nastávající?“
Ygrenen nemeškala a rychle odešla. Pochopila, že tahle bytost se nezastaví před ničím.