Srdce bojovnice - 32. díl

„Upadl ti snad jazyk, Riel? Odpověz přece!“ vybídl mě Thranduil po chvilce mlčení.
Horečnatě jsem přemýšlela, co říct. Kolik toho můžu prozradit, aniž by se dovtípil celou pravdu. „Moji rodiče i sourozenci byli pobiti Orky...“ začala jsem váhavě, ale on mě mávnutím ruky přerušil.
„Jistě, četl jsem tvůj spis! Ty jsi byla jednou z mála, kteří masakr té osady přežili...“ pronesl Thranduil téměř chladně. „Jenže ani takovýto zážitek tě nepřiměje vstoupit do armády. Možná leda tak stát se osamělou mstitelkou.“
Zranilo mě, že tu hroznou událost považuje za pouhou položku na nějakém listu. Jako kdyby se to snad ani netýkalo živých bytostí! A navíc to odbude pár lhostejnými slovy! Vsadila bych se, že i hlášení o té vojenské operaci bylo popsáno podrobněji! Zážitek?! Také bych mu přála něco podobného prožít! Schválně kolik nocí by probděl on, protože by mu vzpomínky na všechno to utrpení a rudou krev všude kolem nedovolily usnout! Kolikrát by se z neklidného spánku vzbudil s křikem a celý zbrocený potem a příliš rozrušený, než aby se odvážil znovu ulehnout! Kolikrát by si zoufale zacpával uši, aby už nemusel poslouchat všechna ta marná volání o pomoc, odporný ryk Orků a sténání umírajících. Má snad tohle všechno napsáno v tom svém zatraceném spisu, že si dovoluje soudit, jestli mě to mohlo přimět vstoupit do armády?!
Jen s nejvyšším vypětím jsem se přinutila ke klidu. „Ani bych si nedovolila citovat tu Váš ctěný spis, pane!“ zareagovala jsem podobně odměřeně. „Zachránila nás tehdy jednotka vojáků. Od té doby mi to připadalo jako skutečně smysluplné povolání. Víte... pomáhat těm, kteří si nedokáží pomoct sami.“
Thranduil počkal, dokud jsem neskončila se svým vyprávěním a pak se pobaveně zasmál. „Skutečná krásná pohádka. Škoda, že nemáš děti, kterým bys ji mohla vyprávět.“
„Ptal jste se na důvod! Nevím, co víc po mně chcete!“ Ještě pevněji jsem sevřela svůj luk.
„To se brzy dozvíš...“ odvětil Thranduil takovým tónem, že jsem zapochybovala, jestli to vůbec zjistit chci. Mlčky jsem čekala, až mi oznámí, co si pro mě připravil.
„Annael tenkrát říkal, že již sloužíš pátým rokem. Řekl bych, že nadešel čas vyzkoušet si i něco jiného, nemyslíš?“
„Jak to myslíte, pane?“ zeptala jsem se a srdce se mi prudce rozbušilo. Snaží se mi tím říct, že mě propouští? Ale to by mi nepochybně sdělil přímo, natolik dobře už jsem ho znala.
„Myslím, že se ti to bude zamlouvat. Beztak sis stěžovala, že nemám důvěru ve tvé schopnosti, tak tohle můžeš brát jako příležitost ukázat mi i jiné své kvality než ty lučištnické...“
„Pane?“ hlesla jsem nešťastně, v ústech jsem najednou měla neuvěřitelně sucho. Tohle přece není možné! Na okamžik jsem zavřela oči, jako kdybych si mohla namluvit, že opravdu jenom sním. Copak jsem absolvovala všechny ty útrapy jenom proto, abych se ocitla tam kde předtím? Na kolenou před svým velitelem? A nebo dokonce něco horšího? V očích mě proti mé vůli zaštípaly slzy. Proč se vůbec namáhal předstírat, že jsem pro něho jenom jedním z jeho vojáků, když už od začátku musel něco takového plánovat? Kousla jsem se do rtu, silně, dokud jsem v ústech neucítila kovovou pachuť krve. Ta mě poněkud probrala.
„Nezdá se, že by tě ta vyhlídka nějak potěšila. To mě celkem překvapuje. Co by za to jiní dali, kdybych jim nabídl to, co tobě...“ prohodil Thranduil tónem, jako kdyby mi právě daroval půlku království.
Přistoupila jsem až ke stolu a nahnula se k němu. „Ovšem nabízíte to mně, že?! Jak velkorysé od Vás! To jste mě rovnou mohl nechat v Daeronových službách, vždyť v závěru na tom nesejde, komu mám vlastně dělat děvku!“ zaječela jsem na něho a hněvem se mi poněkud třásl hlas. Což mě dopálilo ještě víc.
Princ na mě chvilku zaraženě hleděl, ovšem pak se nevlídně zamračil. Plynulým pohybem se zvedl ze židle a naklonil se ke mně. Rukama se opíral o desku stolu a já si povšimla, že je má zaťaté v pěst. Trochu mě z toho zamrazilo. Byly to silné ruce, kdyby se mě rozhodl uhodit, jistě bych to ještě dlouho cítila, pokud by mi rovnou něco nezlomil.
„Jestli jsi takhle hovořila i s ním, pak se nedivím, že hledal způsob, jak ti zacpat ústa!“ procedil odměřeně, což bylo v ostrém kontrastu s jeho rozzlobeným výrazem.
„A na tohle jste přišel sám a nebo jste ho poprosil o radu?!“ optala jsem se ho posměšně.
„To jsem pochopil při rozhovoru s tebou, Riel! A mimochodem se mýlíš... Podle mě je lepší dělat děvku princi než pouhému kapitánovi! Ovšem ty na to samozřejmě můžeš mít svůj názor! Jenže ten mě právě teď pranic nezajímá!“