Forsaken - 62. díl

Chtěla jsem Riela pořádně praštit pěstí, ale vůbec jsem se k tomu nedostala. Sotva jsem se k němu přiblížila, pevně mě sevřel pažema a přitiskl k sobě tak, že jsem se nemohla vůbec pohnout. Vztekle jsem sebou zmítala na všechny strany, jenže osvobodit se mi stejně nepodařilo.
„Hned mě pusť, ty zmetku!“ zaječela jsem na něj a upoutala tak pozornost nějakýho chlápka, který právě kráčel ke svýmu autu. Jakmile mě zaslechl, změnil směr a namířil si to rovnou k nám.
„Nedělej problémy!“ syknul mi Riel naštvaně do ucha dřív, než k nám ten muž přistoupil. Mohlo mu být tak kolem čtyřicítky, uhlazený slušňák v kvádru. Docela mě zajímalo, co hodlá dělat.
„Pane, pusťte okamžitě tu slečnu!“
Riel na něj vrhnul zachmuřený pohled. „Nebo co?!“
„Nebo zavolám policii!“ dodal ten muž.
Riel se skoro pobaveně zasmál. „A Vy už jste někdy zažil, že by přijeli včas?!“
Muž se nejistě rozhlédl kolem sebe, jako kdyby odněkud očekával pomoc. Třeba zásahovýho komanda. Jenže samozřejmě marně. Bylo mi ho skoro líto, protože jsem se před nedávnem cítila úplně stejně.
Nuceně jsem se na něj pousmála. „O nic tu nejde, pane, jenom se tu trochu hádáme. Ale stejně Vám děkuju za Vaši pohotovost.“
Podezíravě si nás oba prohlédl. Bylo zřejmý, že svým vojenským ohozem jsem v jeho očích poněkud klesla. „Takže toho muže znáte?“ ujišťoval se přesto.
„Jo. Je to můj… přítel…“ Původně jsem chtěla říct bratr, ale pochybovala jsem, že by mi něco takovýho uvěřil. Podobnost mezi náma teda rozhodně nebyla. Teda kromě toho, že jsme byli oba dost naštvaný.
„Tak dobrá. Když myslíte, že je všechno v pořádku…“ Muž nás ještě jednou oba zkoumavě přejel pohledem, skoro jako kdyby se chtěl ubezpečit, že nás později bude schopný identifikovat jako pachatele nějakýho kriminálního činu, a pak se radši odebral ke svýmu vozu.
„Ty si prostě nedáš pokoj, co, Izabel?“ zeptal se mě Riel, ale v jeho hlase nebyla patrná žádná zloba. „Hmm… přítel… Vsadím se, že bych se ti věnoval víc než ten tvůj Petřík vepřík.“ Jeho oči se zavrtávaly do mých a já na oplátku nevrle zírala na něj.
„To má bejt jako nabídka?!“ sekla jsem po něm ostře, ale co mě štvalo nejvíc bylo to, že se mi ta představa vůbec nepříčila. Ba právě naopak.
Nejspíš to vycítil, protože se pousmál. „Samozřejmě že ne, něco takovýho bych si přece nedovolil! Vidím, že ses dosud z jeho ztráty nevzpamatovala!“
Nejradši bych ho kopla tou těžkou botou do kolena, ale na to mě držel příliš těsně. „A co je tobě do toho?!“ vyjela jsem na něho skoro nenávistně. „Kdys ty vůbec přišel o svou holku?!“
Jeho úsměv okamžitě pohasl. „Tak do tohohle zas není vůbec nic tobě!“ odvětil chladně.
To se mě samozřejmě dotklo. „Jasně, já ti mám o sobě říkat první poslední, ale ty zatím zůstáváš tajemnej jak hrad v Karpatech! Běž do háje, Rieli!“
„Tajemnej? Jenom nevidím důvod, proč některý věci říkat přímo. Kdybys chtěla, dokázala bys dost vyčíst i z náznaků. Ale ty je buď nevidíš a nebo je úmyslně přehlížíš.“
„Hm… Tohle je zřejmě jeden z těch úžasnejch náznaků, co?! Tak buď tak laskavej a řekni mi rovnou, co tak zásadního jsem přehlídla?!“
„A co si zahrát na pravdu? Ty mi prozradíš, co tě na Petříkovi tak zaujalo, a já ti pak řeknu, co vím.“
Trochu povolil svý objetí, ale já se už nesnažila vyprostit. Bezradně jsem na něho koukala. „Bude ti to připadat dost hloupý…“
„Zkus to.“
„Bylo to tím, že o mě jako první projevil nějakej zájem…“ hlesla jsem a s obavama čekala, že se mi Riel vysměje. Ale on trpělivě čekal, až to dokončím. „Máma měla svý malování, táta zas práci…“ pokračovala jsem tedy váhavě. „Střídavě jsem žila u nich obou. A zdálo se mi, že vůbec nikam nepatřím… Neměli na mě pořádně čas, ani když jsem si potřebovala o něčem důležitým promluvit. A pak se objevil Petr… Chtěl, abych mu o sobě vyprávěla… říkal mi, jak jsem úžasná… chtěl se mnou trávit svůj čas… Připadala jsem si najednou… já nevím… chtěná… potřebná… Přesvědčil mě, abych se k němu přestěhovala, a nedalo mu to ani moc práce… Jenže to všechno netrvalo dlouho…“
Odmlčela jsem se a raději sklonila hlavu, abych se nemusela Rielovi dívat do tváře. Proto když jsem znenadání ucítila, jak mě zlehka pohladil po vlasech, překvapilo mě to.
„To není vůbec hloupý. Něco takovýho přece potřebuje většina z nás. Jenže sis nevybrala toho správnýho.“
Vzhlédla jsem k němu. „Kdyby byl ještě naživu, pak bychom tu krizi jistě nějak překonali…“ přesvědčovala jsem sebe i jeho. Cokoli, jenom abych si nemusela přiznat, že jsem v tom vztahu pouze marnila svůj čas. „Víc bych se snažila...“
Dodělala bych si vejšku… přestala na něho ječet… byla bych tou oporou, kterou potřeboval… dodala jsem v duchu.
Riel se smutně pousmál. „A úplně zbytečně. Potíž není jenom v tom, že je mrtvej. Ale v tom, že tě už nějakou dobu podváděl. Opravdu sis ničeho nevšimla?“