snílci 25

Bylo těžké se dostat někam dál z města, když jsem neměl ani drobný na autobus a sedmnáctiletý kluk s šestiletou holčičkou, to by asi bylo hodně nápadný. Každý řidič by si pak hned vzpomněl, kde takovou dvojici vyložil. A určitě by nás nenechal vystoupit někde uprostřed lesa. Možná čekali, že se budu snažit ujet, co nejdál, jenže já měl v plánu pravej opak. Přece se říká, že pod svícnem je největší tma. Zůstaneme pěkně tady ve městě a až přijde noc, bude to náš čas.
Most, pod kterým jsem několik předešlých nocí přečkal, se zdál být dobrým úkrytem. Byl však dost daleko a já pomalu cítil, jak moje tělo slábne. Ruce se pořád víc a víc táhly k zemi, nohy se od ní naopak nemohly odlepit. V hlavě se mi rozléhal podivný hukot, jako by se mi tam vylilo celé moře. Stejně tak tam začínalo být i pusto, všude jen šedá voda a nic víc. Tyhle drogový dojezdy v posledních dnech ještě prohlubovaly mé deprese. Měl jsem teď hodně toho zatracenýho bílýho prášku. Mohl jsem si hned šlehnout znova a pak zase a zase, ale pak už bych nepřestal nikdy a já byl feťák jen proto, že jsem musel. Ale kdo z těch trosek, které občas vidíte po ulicích, jím je z vlastní vůle?
Jenže já si byl na rozdíl od nich jistý, že až tahle šílenost skončí, už drogu potřebovat nebudu. Nebudu po ní ani toužit, tak jsem přísahal sám sobě. A jestli tu přísahu poruším, kdo se to dozví. Dost! Pak už nikdy. Nepotřebuju tuhle zvrácenou sílu.
Už jsem vedle sebe neviděl Saju, za ruku mě držela malá holčička. A její pohled jako by se mě ptal na věci, na které jsem jí nedokázal odpovědět. Přesto jsem se k jejím hnědým očím stále vracel, snad jsem se chtěl ujistit, že pořád chápe, co to právě děláme. Byla tak bezbranná v tomhle světě, ale právě proto, že její duše byla čistá a pořád ještě svobodná, byla ve snech tak mocná. Možná, že jsem celou dobu mluvil nahlas. Sám jsem si na to nedokázal odpovědět. To by si pak určitě myslela, že jsem blázen. Ale je to Saja, ona přece ví, kdo jsem.

Chlápek, co nás právě míjel, se na mě zvláštně podíval. Tím pohledem jako by mi říkal, že jsem nějakej divnej a polovina mého já mu musela hned přitakat. Ta druhá se však drala skrz mou kůži ven a křičela, co si to ten dědek dovoluje. Nepotřeboval jsem ale ještě víc přitahovat pozornost.
„Mám hlad,“ ozvala se dívenka po mé levici a zaklonila se, aby na mě vůbec do té výšky viděla.
Jak rád bych jen zašel do nejbližšího občerstvení a koupil jí třeba hamburger, jenže v kapsách jsem měl jenom spousty pytlíčků s bílým práškem, který měl sice velkou cenu, ale v krámě s ním asi nezaplatím.
„Vydrž ještě chvíli,“ konejšil jsem ji. „Už tam budeme a pak se najíš tolik, že se budeš bát, abys nepraskla.“
„Jako balón?“ zeptala se.
„Jako balón,“ přitakal jsem. „Přesně jakou balón z pouti.“
„A co bude k jídlu?“
„Co bys chtěla?“ podíval jsem se na ni upřímně, protože kdyby to šlo, tak její přání splním.
„Cukrovou vatu,“ špitla.
„Tak bude cukrová vata, kolik jí jen sníš,“ zalhal jsem.

Ta vidina, že má tváře ulepené od růžové vaty, jí uklidnila natolik, že se její víčka pomalu zavírala a nohy se jí pletly jedna přes druhou.
„Vezmu tě,“ nabízel jsem, ale ona jen zamítavě kroutila hlavou.
Netrvalo však dlouho a usnula úplně. Sevřel jsem ji do náruče a její hlava se spokojeně pohupovala na mém rameni. Její slabý dech se rozléhal v mé hlavě. O čem se jí teď asi zdá, ptal jsem se sám sebe.
Ve výloze jsem zahlédl náš odraz. Byl to zvláštní pohled. Připadal jsem si jako tatínek, byla to roztomilá představa. Najednou jsem chápal ten ochranářský pud, který mají rodiče vůči svým dětem. Jestlipak i já budu jednou tatínkem? Dokážu najít nějakou maminku pro své děti, dokážu já ještě vůbec milovat, milovat z celého srdce, nebo si ho Simona navždy odtáhla s sebou někam do temnot a já už nikdy neucítím jeho jemné chvění? Pro tuto chvíli jsem znal jen strach a prázdno. Byla ve mě černá díra, tak hluboká, že ani neměla dno. Zpočátku malinkatá, rozrostla se do obřích rozměrů. Neviděl jsem budoucnost, jen jsem doufal, že třeba nějaká bude. Sám jsem si však nedovedl představit vůbec nic. Přál jsem si, aby pak zase bylo pro co žít, ale teď bych klidně zemřel. Naživu mě držela jen povinnost.
„Dost!“ zakřičel jsem sám na sebe a odtrhl hlavu od odrazu ve skle. Musel jsem utíkat. Nenáviděl jsem sám sebe, a kdybych se zastavil, mé černé myšlenky by mě sežraly. Měl jsem v hlavě červy, kteří sežerou úplně všechno, dokonce i ten nejmenší kousek štěstí a naděje. Líhli se tam v té černé díře a vylézali pořád noví.
Kdykoliv jsem jen na okamžik polevil v ostražitosti, volali k sobě všemožná stvoření. Nikdy se jim nepovedlo dostat až ke mně, ale vím, že o to přesně jim šlo. Když mě nemohli sežrat zevnitř, chtěli mě rozsekat zvenku a pak si jen pochutnat na mršině. Nevím, co byly ty ostatní příšery zač, ani odkud se vzaly. Možná měli ty prohnilí červy smlouvu s peklem a poslali na mě samotné čerty. Smyčka se utahovala a oni byli pořád blíž a blíž, ale mě pořád zbývala kapka naděje, že se z ní dostanu.
Byli všude kolem, cítil jsem jejich oči, které mě sledovaly. Nevím, co jim bránilo, aby se na mě vrhli. Možná čekali, až usnu. Bylo jasné, že dneska nemůžu povolit v ostražitosti ani na okamžik. Kdo ví, co by ta monstra provedla Saje. Podíval jsem se na její obličej, byl úplně klidný, zatím.
Nohy mě už bolely a k mostu, kde jsem přečkal několik posledních dní, to bylo ještě daleko. Kousek odtud však stál opuštěný dům. No, ve skutečnosti tak moc opuštěný nebyl. Spávalo tam dost bezdomovců. Popíjeli v zahradě krabicová vína a když jim začala být zima, stáhli se ti, co ještě dokázali stát na nohou, do domu.
Dům to byl velký, měl tři patra a spoustu velkých oken. U hlavního schodiště stály dva antické sloupy a nad nimi byl překlad. Byla to krásná vila, jenom se na ní podepsal čas. Omítka byla zašedlá a oprýskaná, sklo v oknech vymlácené. Vlastně jsem všechny tyhle barabizny nesnášel. Když mi bylo osm let, prolézaly jsme s kamarády jednu takovou. Každý jsme občas v oknech zahlédli nějakého ducha. Měli jsme zaručené informace, že na půdě jsou hlavy oběšenců, ale když jsme tam byli ve skupince, dokázali jsme strach kolektivně překonat.
Na půdu jsme se jednou přece jen odhodlali. Po skřípajících dřevených schodech jsme vylezli až k poklopu. Chvíli jsme se dohadovali, kdo ho otevře a vyškrábe se nahoru první. Už ani nevím, kdo to byl. Jen si pamatuju to zklamání, když jsme žádné hlavy visící na provazech ze stropu nenašli. Místo toho tu byla jen spousta pavučin, ve kterých se skrývali ohromní černí pavouci, ze kterých mi běhal mráz po zádech.
Netrvalo dlouho a začaly se trousit další zaručené informace o tom, co se skrývá dole ve sklepě. Měla tam přebývat příšera, tak hrozná, že se jí báli i všichni ti duchové a dole se nikdy neukazovali. Nemohla se hnout z místa a tak zůstávala v tom nejtemnějším koutě, její chapadla však v celém sklepě dosáhla kamkoliv. Požírala pavouky, stonožky a ostatní havěť, která se občas dole objevila.
Samozřejmě, že po zklamání z půdy jsem tomu nevěřil. Všichni ostatní ale asi ano, a tak mě vyhecovali, že když jsem tak chytrej, ať se tam teda jdu podívat. Sehnali mi dokonce baterku, která dělala na zdi oranžová kola. Když jsem tvrdil, že dlouho svítit nevydrží, hádali se, že jo, že takhle svítí už od výroby. Nezbylo mi tedy nic jiného, než otevřít poklop na chodbě a po chladných kamenných schodech sestoupit do temnot.
Povídačce o příšeře neodpovídalo už to, že tu bylo snad ještě víc pavučin jak na půdě. Ten pocit, že se mi každou chvíli může nějakej pavouk zpustit za krk, nebyl zrovna dvakrát příjemnej. Vrátil jsem se teda zase zpátky nahoru, jenže kluci se s mým konstatováním, že dole je spousta pavouků a teda žádná příšera, nespokojili a poslali mě zpátky.
Pomalu jsem teda udělal krok a pak další a další a mezitím jsem baterkou krájel tmu kolem. Srdce mi hlasitě bušilo a já hlídal, aby se ke mně žádný pavouk nepřiblížil. Ten nepříjemný pocit, že jsou všude kolem a jen čekají, až se otočím zády, mě neopouštěl.
Slyšel jsem, že se kluci nahoře začali bavit, ale ať jsem napínal uši sebevíc, nerozuměl jsem stejně ani slovu. Sem dolů se dostal jen nesrozumitelný slabý hukot. Jako by pavučiny většinu zvuku zastavily. „Jen jestli oni uslyší mě, když se něco stane,“ pomyslel jsem si. V tom jsem uslyšel, jak se zavřel poklop. Neměl jsem pochyb.
Baterka mi vypadla z ruky a odkutálela se někam ke zdi. Nechal jsem ji tam a poslepu jsem utíkal zpátky ke schodům. Obličej mi omotávaly lepkavé pavučiny. Snažil jsem se je strhnout rukou, ale pak jsem zakopl a tvrdě narazil hlavou o zeď. Vzpomínám si, že jsem tam pak nějakou chvíli jen tak seděl a dočista zapomněl na všechny ty pavouky kolem. Jen jsem se hladil po hlavě a v duchu nadával na kamarády nahoře.
Pak jsem se doplazil ke schodům a po nich nahoru. Poklop byl opravdu zavřený. Bušil jsem do něj, ale otevřít jsem ho odtud prostě nedokázal. Nahoře už asi nikdo nebyl, kluci, kdo ví proč, utekli. „Snad běželi pro pomoc,“ přál jsem si naivně.
Seděl jsem tam a brečel, nepřišel však nikdo. Nezbylo mi, než překonat svůj strach, vrátit se pro baterku a najít nějaký jiný východ. Uprostřed černé tmy leželo oranžové světýlko. Zvedl jsem ho a vyrazil vstříc dosud neprozkoumanému podsvětí. Bloudil jsem tam hodně dlouho, ale ten sklep byl jako labyrint, ze kterého nebylo úniku.
Až pak baterka párkrát zablikala na rozloučenou a definitivně zhasla. Mlátil jsem s ní o zem, ale světlo mě opustilo a nemělo v plánu se vrátit. Na tuhle chvíli všechna ta havěť čekala. Cítil jsem, jak pavouci opouštějí pavučiny a směřují ke mně, stonožky vylézají z děr a následují je. Museli cítit můj strach a užívat si ho. Možná se ti zdejší pavouci živili právě jím. Srdce mi bušilo a hlava se mi motala, přestože jsem neviděl nic krom nejčernější tmy. A pak už si nic nepamatuju. Nevím, kde jsem byl, ani jak dlouho. Možná mě už tenkrát nějaký snílek zachránil.
Vzbudil jsem se až v nemocnici. Máma mi právě hladila ruku.
„Ma ma mami,“ řekl jsem a ona ke mě zvedla své zelené oči. „Co co se sta stalo?“ vysoukal jsem ze sebe. Já začal koktat a ještě dlouho potom jsem se toho nemohl zbavit. A strachu z těchhle starých domů se už asi nezbavím nikdy.

Cestou po schodech nahoru jsme potkávali bezdomovce. Většina z nich si nás ani nevšimla nebo jsme je spíš vůbec nezajímali. Někteří nám nabízeli levnou pálenku, kterou přímo z flašky upíjeli, ale s díky jsem odmítal. Prostory, které za něco stály, byly všechny obsazené. Až nahoře ve třetím patře jsem konečně našel místnost, kde byla dokonce jedna postel. Matračky nebyly moc špinavé ani mokré, takže jsem na ně Saju uložil.
Byly tady dvě velká okna, ze kterých bylo vidět do zahrady. Ne, že by bylo, o co stát, ale jelikož jsem dneska měl v plánu zůstat vzhůru, uvítal jsem i tuto skutečnost. Opřel jsem se o jedno z nich a stále koukal na dívenku. Zdála se klidná, oči, zpola zakryté víčky, se hýbaly jen pomalu. Nedovedl jsem si představit, kde teď právě může být a co se ve snech právě děje.
Klid v její tváři mě ale paradoxně začínal děsit. Co když jí brejloun dokázal přetáhnout na svou stranu. Silný na to byl koneckonců dost. Uvědomoval si stejně jako já, že hrani
ce toho světa jsou až tam, kde končí naše fantazie. A stejně tak to, že kdo si tohle uvědomí, dokáže tam téměř všechno. Právě proto byla Saja tak mocná. Ne, že by si to zrovna uvědomovala, ale její dětská fantazie byla téměř nekonečná.
Noc se pomalu táhla a bezdomovců dole na zahradě ubylo. Vlastně tam už seděli jen tři a jeden něco vyprávěl. Musel o mě vědět, přesto ani jednou za celou dobu nezdvihl hlavu, aby se na mě podíval. Tady nahoře to vypadalo bezpečně a tak jsem se vydal podívat na zahradu. Zdejší bezdomovci nebyli agresivní a navíc už stejně skoro všichni spali. A když by se někdo snažil dostat nahoru, tak to přece uslyším.
Když jsem došel dolů, seděl už tam jen jeden posluchač a vypravěč. Přišel jsem blíž bez toho, abych je pozdravil nebo jakkoli jinak přerušil načatý příběh. Posluchač se na mě otočil, ale vypravěč mi nevěnoval jediný pohled, oči měl stále sklopeny k zemi, zřejmě snil nebo spíš vzpomínal.
„A pak jsem to spálil, úplně všechno,“ vzdychl muž. „Každý list.“
Býval by asi mluvil dál, ale jeho poslední posluchač se zvedl a bez rozloučení se odpotácel pryč. Až teď se na mě muž, který tu zřejmě převyprávěl svůj životní příběh, podíval. Jeho obličej byl zarostlý vousy a pod hustým obočím byly zapadlé dvě velké temné oči. Byla v nich zvláštní hloubka i teď, když skoro nebyly vidět. Nejspíš by i on odešel, kdybych mu jasně nedal najevo svůj záměr poslouchat jeho příběh dál, přestože jsem neznal začátek.
„Co jste spálil?“ řekl jsem, ale on nějakou chvíli neodpovídal a poměřoval si mě pohledem. „Dopisy od milenky?“
„Ha ha ha,“ propukl v hurónský smích. „Copak vypadám na to, že by mi ženy psaly milostná psaní?“
„Možná, když se oholíte…“ dodal jsem.
„Ne opravdu to nebyly dopisy,“ nepřestával se smát, pak však najednou jeho obličej pohasl a zvážněl. „Býval jsem spisovatel. Tedy možná ještě jsem, protože copak může někdo přestat být spisovatelem?“
„Myslím, že ne,“ usoudil jsem.
„Přesně tak, nemůže,“ pokýval hlavou. „Ty si možná myslíš, že je to dar, umět psát, ale já to bral jako prokletí. Už dlouho jsem nic nenapsal. Tak dlouho jsem po tom prahnul a teď si připadám prázdný.“
„Teď vás nechápu,“ vstoupil jsem do jeho monologu.
„Předtím jsem něco dokázal, ale teď jsem jen starej ožrala, co nemá nic jinýho na práci, než se opíjet. Kdybych o tom aspoň dokázal psát třeba jako Bukowski, ale já už dlouho nic nepsal.“
„Jo to už jste říkal,“ zase jsem ho přerušil. „Ale co jste teda spálil?“
„Já psal hlavně povídky, romány jsem nikdy nedokázal dotáhnout do konce. Jeden jsem ale přece jen dopsal. Chtěl jsem ho věnovat své přítelkyni, protože právě ona mě nejvíc inspirovala. Často jsem se kvůli ní trápil a v těch chvílích jsem nejvíc psal, nenáviděl jsem to. Přesto ta knížka nebyla nijak smutná, ba naopak. A pak jsem se s ní rozešel a všechno mi to najednou přišlo nesmyslné a zbytečné. Padla na mě zase ta úzkost a já nedokázal vidět budoucnost. Vzal jsem všechny ty listy a spálil je a pak jsem odjel.“
„Musel jste jí hodně milovat.“
„Tenkrát to bylo krásný, i když jsem se často trápil. Měl jsem sny, jenže budoucnost je jiná. Je to moje chyba. A teď už nemám ani ty sny, mám jen noční můry,“ litoval se muž a možná by pokračoval dál, jenže kdesi poblíž zastavilo auto a já zbystřil.
Než jsem však stačil vstát, už jsem viděl dvě postavy, jak běží na zahradu.
„Támhletudy,“ ukazoval mi muž, jako by věděl, kam se musím dostat.
Byl tam druhý vchod do domu. Mohutné dveře byly zavřené. Naskočil jsem do nich a ony se prolomili dovnitř. Octl jsem se na dlouhé chodbě. Dal jsem se napravo, intuice mi říkala, že to je ten správný směr.
A nelhala, doběhl jsem až k točitému schodišti, které se svíjelo nejspíš až na střechu. Dva muži mi však stále byli v patách. Nestihl jsem si je vůbec prohlédnout, ale policisté to nejspíš nebyli. Leda by to byli detektivové, co chodí v civilu jako benga v amerických seriálech, a to jsem si nemyslel.
„Stůj!“ řvali po mně, ale já svůj náskok po schodech ještě zvýšil. Ozvěna toho slova se ještě dlouho nesla celým domem.
Ve třetím patře jsem ze schodiště sběhl. Na konci té chodby, což bylo dobrých čtyřicet metrů, byly mohutné dveře a za nimi místnost, kde spala Saja.
Zabouchl jsem, ale nebyl tu klíč ani petlice, abych zamkl. Dokonce tu nebylo nic, čím bych je mohl zatarasit. Saja seděla v koutě na matraci a upřeně na mě hleděla. Neříkala však nic.
„Musíme jít, Sajo,“ řekl jsem a popadl jí do náruče.
Vrátit se zpět na chodbu to byl nesmysl. Oboje dvoje schody byly určitě obsazeny. Možná bych dokázal proběhnout, ale byl to příliš velký risk. Vyklonil jsem se z okna. Skok dolů neměl také moc velkou šanci na úspěch. Minimálně bych si zlomil nohy, kdyby se dívence přece jen nic nestalo. Rozhlédl jsem se do stran. Napravo se ze střechy až dolů táhnul hromosvod. To byla naše jediná šance. Přehodil jsem si holčičku na záda a vyskočil do okna.
„Drž se pevně,“ řekl jsem holčičce. „Ať se stane cokoli, nesmíš se pustit.“
„Bojím se,“ špitla mi do ucha.
Bál jsem se taky, ale strach byl zkrátka všude kolem. Natáhl jsem pravou ruku po hromosvodu. Ocelové lano bylo zrezivělé a řezalo mě do rukou už teď. Levá noha se mi na skobě sotva udržela, ale povedlo se. Teď už zbývalo jen dostat se dolů.