Forsaken - 63. díl

„Tak tohle sis vymyslel!“ vybuchla jsem rozčileně a snažila se okamžitě vymanit z Rielova sevření. „Dělá ti to hrozně dobře, že mě takhle tejráš?!“
Nechal mě jít a já od něho ihned poodstoupila, jako kdyby měl nějakou nakažlivou nemoc. „Seš normální hajzl! Tobě se ve vztazích nedaří, a proto to chceš kazit i jinejm?!“
Riel si založil ruce na prsou a skoro útrpně se na mě díval. „Izabel, uklidni se. Nerad ti to připomínám, ale pokud nejsi nekrofil, pak tvůj vztah už skončil. A tu pravdu jsem ti neřekl proto, že tě chci zranit, ale proto, aby sis přestala vyčítat, že tě Petrova smrt vlastně téměř nesebrala. Nebulíš celý hodiny, nesoužíš se, prostě už jsi to překonala. Kdybys ho opravdu milovala, tak ti to trvá mnohem dýl.“
„Fakt?! A jak dlouho?! Zřejmě to máš přesně stopnutý, co?! Tak pověz, jak dlouho ses trápil pro tu svou Eriku? No?“
Když se na mě vrhnul a silně se mnou zatřásl, zmohla jsem se jen na šokované vyjeknutí. Byl teda zatraceně rychlej!
„Nech už si těch narážek! Co sakra chceš?! Vidět mě krvácet?! Jo, miloval jsem ji! A jo, trápil jsem se pro ni! Pořád mi chybí! Ona byla…“ Kritickým pohledem mě sjel od hlavy až k patě. „… jiná.“ Způsob, jakým to vyslovil, mi právě nezalichotil.
„A zabil jsi ji?!“
„Jo…“ Riel poodešel pár kroků a svezl se na obrubník. Hlavu měl skloněnou, a tak jsem mu neviděla do tváře.
Chvilku jsem zůstala stát na místě, ale když se ani nepohnul, zamířila jsem s povzdechem k němu. Vzhlídl ke mně a já ke svému šoku spatřila, jak se mu v očích lesknou slzy.
„Promiň…“ hlesla jsem, protože jsem se prostě cítila provinile.
Ani jsem si už nedokázala pořádně vybavit, proč jsem na něho takhle zaútočila. Vždyť měl pravdu. Petra jsem měla ráda, ale spíš jenom proto, že mě chránil před absolutní samotou. Ale žádná vášnivá láska už mezi námi dávno nebyla. Jednoduše se vytratila. Že mě podváděl? Když jsem se nad tím zamyslela, tak mi to nepřipadalo tak neuvěřitelný. Spoustu času trávil mimo domov, vracel se unavený a na mě většinou už neměl náladu. A ten mail… Najednou mi to docvaklo. Jednou se zmínil o tom, že dostali novou šéfovou, komentoval to tehdy, že se na ni kouká sice příjemně, ale o programování bude zřejmě vědět úplný kulový. Tak buď se z oné dámy vyklubal machr na počítače a nebo Petra zaujaly jiné její kvality. Jak hrdě mi několikrát oznamoval, že on jako jediný je schopný stíhat její neskutečně těsné termíny, a jak si ho jako zaměstnance cení… A přitom stíhal leda tak…
Zakryla jsem si ústa rukou, ale stejně jsem cítila, jak se mi do nich nahrnuly kyselé žaludeční šťávy. Pomalu jsem si sedla vedle Riela. Riela, který mě od začátku chránil a ke kterýmu jsem se i přes občasné neshody naučila mít důvěru. Kupodivu větší, než jsem kdy pojala k Petrovi. A kterýmu jsem právě svýma stupidníma řečma evidentně dost ublížila.
„Je mi to fakt líto…“ řekla jsem tiše a lehce se dotkla jeho ramene. Čekala jsem, že mou ruku ihned setřese, ale on ji na sobě strpěl. Díval se na mě těma svýma stříbřitýma očima a pak pozvolna přikývl.
„Dobrý,“ pronesl, ale jeho hlas postrádal svou obvyklou ráznost. Přinutil se k úsměvu. „Tak abychom snad radši začali s tím tréninkem…“
„Jo.“
Postavil se jako první a pak mi podal ruku. Bez váhání jsem ji přijala a nechala se vytáhnout na nohy. Zašklebila jsem se do sluníčka a Riel se zasmál. „Na…“ Z kapsy kalhot vytáhl svý sluneční brýle a posadil mi je na nos. Milosrdně ihned ztlumily palčivý sluneční paprsky a já úlevou vydechla.
„Ale co ty?“ zajímala jsem se starostlivě, i když jsem se radši sama sebe neptala proč.
„Chvíli to vydržím,“ pokrčil rameny a zamířil k motorce. Vypadal tak… osaměle… Jako nějaký psanec…
„Rieli…“ zavolala jsem za ním. „Vím, že to tak nebylo. Nevěřím, že bys byl něčeho takovýho schopnej.“
Riel se ke mně obrátil a zvědavě si mě přeměřoval. „Jak to můžeš vědět?“
„Nevím… Prostě mi to říkají mý instinkty.“
Tlumeně se zasmál. Znělo to skoro výhružně. „Jenže jsou momenty, kdy instinkty zcela selžou…“