Srdce bojovnice - 34. díl

Neubránila jsem se tomu, abych na něj nezírala. „Ale, pane... Proč já?“ hlesla jsem šokovaně. Nemohla jsem jednoduše uvěřit tomu, co mi tu nabízel!
„Znamená to snad, že o to nemáš zájem?“
„Ne, jistě že ne. Tedy... samozřejmě, že mám zájem, pane!“ vymáčkla jsem ze sebe s obtížemi a tváře mi zahořely ještě víc než předtím.
Thranduila můj projev očividně pobavil. „Nu, doufám, že až budeš velet své jednotce, pak tvé příkazy budou srozumitelnější!“
„Vynasnažím se, pane! A... děkuji!“ vyhrkla jsem spontánně.
„Tedy přijímáš?“ ujišťoval se.
„Ano, pane!“
„Dobrá. Ale tím tvůj trénink s Amrasem a Saerosem nekončí. Je to jasné?“
„Jistě, pane. A... ten jejich dohled?“ zeptala jsem se nejistě.
„Amrasovi oznámím, že toho již není zapotřebí. Ale Saeros... nu, s tím to bude zřejmě těžší. Neboť on nic takového za úkol neměl...“ konstatoval princ a opět se posadil.
„Co tím míníte, pane?“ Znepokojeně jsem svraštila čelo.
„Že ho buď požádal Amras o pomoc a nebo se prostě rozhodl činit tak z vlastní vůle. Vyber si.“
Překvapeně jsem zamrkala. Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy v noci Saeros zachránil, a najednou jsem nevěděla, co si o jeho chování myslet. Nejspíš si s ním budu muset znovu promluvit, i když už nyní jsem pochybovala, že z něho nějakou kloudnou odpověď dostanu.
„Pokud mi můžeš věnovat ještě chvilku pozornosti, vojáku, pak bych ti chtěl předat nějaké papíry!“ vytrhl mě princův ostrý hlas z rozjímání a já sebou lehce trhla.
„Omlouvám se, pane,“ hlesla jsem provinile a raději jsem se opět plně soustředila na prince.
Z hromádky listin srovnaných na desce stolu jednu vytáhl a podal mi ji.
„Tvé jmenování dočasným velitelem,“ vysvětlil mi a já ji přijala, aniž bych se na ni podívala.
Vzápětí mi předal ještě jednu.
„Seznam vojáků, kteří budou pod tvým velením.“
Letmo jsem očima přejela řadu jmen na listině a jedno okamžitě upoutalo mou pozornost. Chvilku jsem na něj bez dechu zírala a doufala, že mě pouze šálí smysly. Tohle přece nemůže být pravda! Jenže ať jsem si to přála sebevíc, stejně se na mě ta černá písmenka dál výsměšně šklebila, tak jako nositel toho jména nedávno. Beleg!
„Pane…“ ozvala jsem lehce rozechvěle.
„Ano, vojáku?! Nějaký problém?“ opáčil Thranduil chladně.
„Ten seznam…“ vypravila jsem ze sebe a znepokojeně žmoulala ten kus papíru v prstech.
„Copak? Dvaadvacet vojáků se ti zdá příliš málo? Avšak úspěchy armády nezávisí pouze na počtu bojovníků, nýbrž i na strategii velitele, i s malou jednotkou se dají vyhrát velké bitvy…“ poučil mě téměř arogantně. „A to je právě schopnost, kterou doufám, že u některých z vás odhalím. Navíc s úplně stejným počtem mě otec vyslat za hranice říše, tak to jistě bude stačit i tobě. Koneckonců nikdo po tobě nechce, abys dobila pevnost Barad-dúr!“
„Já přece nenamítám nic proti počtu…“
„Tak to se mi skutečně ulevilo, vojáku! Už jsem se téměř začínal obávat, že bych se ti nějakým svým činem mohl znelíbit!“
Jeho sarkastická poznámka pálila jako políček do tváře. Přesto jsem se přiměla pokračovat. „Jenom jsem Vás chtěla požádat, pane, zda bych nemohla vést nějakou jinou jednotku…“
„Jinou?“ Thranduil se zatvářil nechápavě. „A copak se ti nezamlouvá na této?“
„Co se mi na ní nezamlouvá?“ zopakovala jsem pomalu. Najednou jsem nevěděla, co říct. Nemohla jsem zničehonic prozradit, že to byl Beleg, kdo mne tehdy napadl. Je možné, že si to princ dal nějak dohromady, a proto ho schválně zařadil do mé jednotky? Ale to byl přece čirý nesmysl… Proč by takovou krutou věc dělal, když dokonce pověřil Amrase tím, aby mě chránil?
„S pár z nich jsem měla… vážné neshody… Nemyslím si, že bychom spolu mohli pracovat, pane…“ odpověděla jsem nakonec vyhýbavě.
„Jsi nyní velitelem, Riel! Nějak se s tím už holt budeš muset poprat!“ smetl mou námitku princ a pokynul mi, že mám odejít.