Forsaken - 64. díl

„Jak to myslíš?“
Následovala jsem Riela k motorce, ale nespouštěla jsem z něho oči. Je možný, že bych se tak zmýlila i v něm? Jenže jsem si prostě nedokázala představit, jak zabíjí nějakou holku. Možná, že by ji uhodil… Jo, třeba ji praštil a ona upadla na nějakej ostrej roh a rozbila si hlavu… A nebo měli bouračku na motorce a ona to nepřežila? Byla to určitě nějaká nešťastná nehoda, za kterou on si dosud dává vinu. Kdyby to bylo jinak, pak by ho táta určitě nepověřil tím, aby na mě dohlídnul. Jenže proč by potom vedl ty divný řeči, než se začali rvát?
„Nech to plavat, Izabel,“ řekl mi Riel. „Radši se teď soustřeď na cvičení.“
„Jo,“ neprotestovala jsem radši, abych zas neplkla nějakou blbost. „Takže co mám dělat? Kliky nebo co?“
„Ne, běh.“
„Co mám chytat?“ zeptala jsem se automaticky.
Riel se pobaveně zasmál. „Dech.“
„Bezva, to fakt povzbudí. Můžu si na ten běh vzít jiný boty? Tyhle jsou fakt děsný!“ poznamenala jsem a nespokojeně jsem zavrtěla nohou v botě. Už jenom chodit v tom byla celkem makačka.
„Co máš proti Gore-texu? Jestli začne lejt, tak budeš ještě vděčná. A když v tom můžou běhat vojáci, pak můžeš určitě i ty.“
Bylo zřejmý, že si ten šílený nápad nedá vymluvit, a tak jsem rezignovaně přisvědčila. „A kam mám jako běžet?“
Ukázal na malou cestičku v lese. „Běž pořád rovně a neflákej to. Vezmu to po silnici a počkám na tebe.“
„A za jak dlouho to ústí k silnici?“ zeptala jsem se ho podezíravě.
„Asi tak za pět kilometrů. To je jen tak na zahřátí.“
Vykulila jsem na něj oči. „Chceš mě zabít?!“
„Zatím ne. Ale to už jsem ti přece řekl.“
„Jak dlouho tam budeš čekat, než mě půjdeš posbírat?“ zjišťovala jsem pro jistotu. Týjo, pět kiláků… Na běh jsem nikdy nebyla, naposledy mě přinutila běhat učitelka na základce. Od tý doby jsem dávala přednost kolu, když už jsem občas dostala tu zvrácenou potřebu dát si do těla.
„Počkám tam čtyřicet minut a pak pojedu na oběd. Až se najím, tak se tam stavím znovu, ale doufám, že to stihneš na to jídlo.“
„Jo, tak to jsme dva… A dá se to vůbec stihnout?“ pochybovala jsem.
„Samozřejmě že jo. Podezříváš mě snad z toho, že mám na tebe přehnaný nároky?“
Trochu jsem se ušklíbla, což mu samozřejmě neušlo. „Radši vyraž…“
Vrhla jsem na něj ublížený pohled, ale zavrtěl hlavou. „Ani to nezkoušej.“ Vyhrnul si rukáv a něco mačkal na svých hodinkách. Bezvadný… on si to vážně stopuje!
„Takže na startovní čáru… ke startu připravit… pozor… teď!“ odstartoval mi to a já neochotně vyběhla směrem, kterým mi ukázal.
Radši jsem se neohlížela, ale byla jsem si jistá, že mě pozoruje, protože jsem neslyšela, že by nastartoval. Jenom jsem doufala, že až se nakonec z toho lesa přece jen někdy vynořím, že tam bude fakt čekat. Ale jak jsem tak zapadla mezi stromy a za chvíli jsem kolem neviděla nic jinýho, začala jsem se cítit jak Mařenka… bez Jeníčka… Radši jsem zrychlila, abych tu rozcvičku měla co nejdřív za sebou.
Klusala jsem po cestě, občas vymetla nějakou pavučinu a sem tam zakopla i o nějakej kořen, ale vcelku to zatím docela šlo. Jenže pak ta rovinka zničehonic přešla do prudkýho stoupáku a mně za chvilku došel dech úplně. Snažila jsem se soustředit na to, abych dýchala pravidelně, ale stejně jsem se zmohla jen na zoufalé sípání. Toliko k mé kondici… A navíc se ze mě pot jenom řinul. Svlíkla jsem si triko s dlouhým rukávem, teď už teda díky Rielově zásahu s o něco kratším, a uvázala si ho kolem pasu. Nátělník, kterej jsem měla pod ním, mi bohatě stačil. Znovu jsem se rozběhla a snažila se přitom odhadnout, jakou vzdálenost už jsem asi urazila. Buď jsem měla dost blbej odhad a nebo kecal Riel a ta trasa byla o dost delší. Každopádně ani po hodině běhu jsem na žádnou odbočku k silnici nenarazila. A ani na žádnou perníkovou chaloupku.