Srdce bojovnice - 35. díl

Duchem nepřítomná jsem vyšla ven a horečnatě dumala, co si jen počnu. Nechtěla jsem mít Belega ve své jednotce, nejenom proto, že jsem netušila, jak by reagoval na mé příkazy, ale především proto, že jsem někomu takovému nemohla věřit. A pokud velitel nemá důvěru ke svým vojákům, pak jen stěží může uspět v boji. Tlumeně jsem zaklela.
„Riel...“
Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla své jméno. Saeros! Opíral se o zeď budovy a upřeně si mě prohlížel.
„Nemusel jsi tu na mě čekat!“ obořila jsem se na něj a hrdě jsem pozvedla hlavu. Jakkoli mizerně jsem se cítila uvnitř, nemínila jsem to na sobě dát znát.
„Chtěl jsem,“ řekl stručně a já se nedokázala přinutit k další ostré reakci, a tak jsem jenom přikývla.
„Takže... jak dopadl tvůj rozhovor s velitelem? Mám ti gratulovat?“
Trhla jsem sebou, jako kdyby mě uhodil. Podezírá mě snad z toho, že jsem tam s princem...? Zaťala jsem zuby. „A k čemu jako?!“
„Velitel se nedávno ptal Amrase, jestli si myslí, že bys byla schopná vést vlastní jednotku. Řekl mu, že ano.“
„Aha.“ Hlavou mi v ten okamžik probleskla spousta myšlenek... Proč se za mě Amras přimluvil? Jak o tom ví Saeros? A jak se ke mně bude chovat nyní, když jsem získala tuhle funkci?
„Takže?“
Pozvedl jsem k němu obě své listiny. „Přijala jsem to... Jenže...“ Potřásla jsem bezradně hlavou. „To je jedno.“
„Co se děje, Riel? Myslel jsem, že budeš mít radost?“ Saeros se na mě zmateně zadíval.
„Ale ano, měla jsem... Zprvu... Já... nejsem si jistá, že to zvládnu...“ přiznala jsem se a zahanbeně jsem se odvrátila.
„Ale no tak. Není to nic tak strašného.“
„Vážně? A jak to víš?“ pronesla jsem téměř kousavě.
„Já a Amras už jsme několikrát veleli částem princova vojska. Proto také nepochybujeme o tom, že na to máš.“
Hm, takže se aspoň nemusím obávat, že by mi ten titul záviděli a dělali mi proto naschvály. Oba jsou očividně již ostřílení velitelé. Jenom já nemám žádné zkušenosti a nepochybně se před nimi akorát tak zesměšním. To nebyla zrovna příjemná vyhlídka.
„A nyní tu funkci také zastáváte?“
„Jenom pokud je to zapotřebí. Když někam jedeme všichni, tak jsme samozřejmě pod velením prince. Ale když je nyní Daeron pryč, tak jsme já i Amras také dostali na starost svůj oddíl.“
„Aha.“ Na okamžik jsem se odmlčela. „Nejspíš by sis nevyměnil ten svůj se mnou, že?“ otázala jsem se váhavě.
Trochu se zamračil. „V čem je problém, Riel?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Žádný není.“ Pak mě ještě něco napadlo. „Pracuješ s Amrasem často na různých úkolech?“
„Občas. Proč?“
„A když jeden z vás dostane mimořádný úkol přímo od prince tak také?“ vyzvídala jsem dál.
Saeros se pousmál. „Vím na co narážíš, Riel. A abych pravdu řekl, pak v tomhle případě to bylo poněkud jinak. Dělal jsem to, protože jsem jednoduše chtěl, ne proto, že by mi to někdo dal za úkol.“
V ústech jsem měla najednou neuvěřitelné sucho a jen s obtížemi jsem vyřkla další otázku. „Jenže proč bys něco takového dělal? Pokud se o sebe nedokáži postarat sama, pak jsem přece pro armádu zcela bezcenná!“
Zlehka uchopil pramen vlasů, který mi vyklouzl z copu a nyní mi visel podél tváře, a neskutečně něžně mi ho zastrčil za ucho. „Tak to přece není. A nikdo by neměl být nucen čelit útoku z vlastních řad. To, že se něco takového přihodilo, je hanba padající na Daeronovu hlavu, neboť nebyl schopen učinit něčemu takovému přítrž.“
„Kdybych nebyla slabá, tak bych to dokázala zvládnout sama!“ trvala jsem na svém.
„Jsi na sebe příliš přísná, Riel. Ale máš silnou vůli a odvahu. Nejspíš to mě na tobě tak zaujalo, když jsi onoho rána dorazila na nádvoří. Celá zbitá a na pokraji svých sil, ale přesto se hrdě držící v sedle...“
Trpce jsem se zasmála. „Tos mě neviděl před bránou!“
„Možná... ale viděl jsem tě bojovat... a vidím tě nyní... A to mi stačí...“ Saerosova ruka se od mého ucha přesunula pod moji bradu a zlehka mi nadzvedla hlavu. Jeho tmavé oči se intenzivně vpíjely do mých.
„Smím?“ zeptal se prostě.