Srdce bojovnice - 36. díl

Bylo to snad poprvé v životě, co mě někdo požádal o svolení, a já na okamžik vůbec netušila, jak odpovědět. Chci to? A nebo radši ne? Co můžu získat a kolik toho můžu naopak ztratit? A jak o mně bude Saeros a ostatní smýšlet, pokud budu souhlasit?
„Moc přemýšlíš, Riel...“ prohodil Saeros a pak se prostě naklonil ke mně a jemně otřel svoje rty o moje. Nedržel mě nijak pevně, takže kdybych se chtěla osvobodit z jeho sevření, bez obtíží by se mi to podařilo. Ani jeho polibek nebyl nijak agresivní, spíš jako letmé pohlazení motýlích křídel. Jako léčivý balzám na moji bolavou duši...
Nechala jsem ho, aby mě líbal, nebránila jsem se tomu, ale ani jsem se nedokázala přimět k tomu, abych nějak zareagovala. Pořád jsem čekala, že ztratí trpělivost a bezohledně se zmocní mých úst, ale on to neudělal. Po chvíli polibek ukončil stejně něžně jako ho začal a pátravě se zadíval do mých očí.
„Urazil jsem tě?“ zeptal se starostlivě.
Zavrtěla jsem hlavou. Zničehonic jsem ucítila, jak mě v očích pálí slzy. Do Mordoru! Copak dokážu snést, když mi někdo ubližuje, ale když se ke mně někdo chová hezky, tak mě to rozpláče? Co jsem to za zvrácenou osobu?
„Riel... Já ti neublížím, to přece víš...“
Přikývla jsem, ale stejně jsem neovládla zachvění, které proběhlo mým tělem. Bylo to ze strachu? A nebo z jiného důvodu? Jak už je to vlastně dlouho, co jsem se s někým líbala i pro své vlastní potěšení? Uvědomila jsem si, že to už je strašlivě dávno... ještě v mém prvním domově... Než jsem ztratila všechny své iluze, než se mi všechny mé vysněné vzdušné zámky s příšerným řachotem zřítily na hlavu.
Od té doby má ústa strádala. Drcená pod hrubými rty ellyn, kteří si bez ptaní brali, na co měli podle svého názoru právo. Jako kdybych byla v armádě jenom kvůli jejich potřebám! Je možné, že se tak ke mně chovali proto, že věděli, jaké služby si nechává poskytovat jejich velitel? Žádný z vojáků, kteří sloužili pod princem, si za celou tu dobu ke mně nic nezdvořilého nedovolil. A pak se objeví Saeros a dokonce se strachuje, jestli mě tím svým sladkým polibkem nezranil. Jenže pravda byla, že zranil. Obrnila jsem se proti bolesti a hrubosti, ale vůči něžnému zacházení jsem imunní být nedovedla.
Trochu jsem si odkašlala, abych narušila tu důvěrnou atmosféru mezi námi. „Pokud mě paměť nešálí, pak jsme chtěli procvičovat tvou lukostřelbu, ne?“ Zastrčila jsem si obě listiny za opasek a tázavě jsem se na Saerose zadívala. „A nebo jsi ztratil odvahu?“ ušklíbla jsem se na něho vyzývavě.
„Spíš abys ji neztratila ty, Riel...“ odvětil Saeros, ale již se o nic nepokoušel.
Společně jsme pro něho ve zbrojnici vybrali vhodný luk a pak jsme i s dostatečnou zásobou šípů zamířili na cvičiště. Cestou jsem zahlédla Amrase, který v aréně trénoval několik nováčků, a když nás spatřil, přátelsky nám zamával svým mečem. Pozvedla jsem svůj luk v odpovědi a neubránila jsem se pousmání. Saeros si toho povšimnul.
„Jsi si jistá, že mě chceš nyní učit lukostřelbě? Pokud se chceš raději dívat na Amrasův výcvik, pak ti v tom nebudu bránit.“
„Nebuď hlupák, Saerosi. Přece si nenechám ujít takovou příležitost vrátit ti všechny ty rány na cvičišti!“ odvětila jsem bez zaváhání.
„Takže měl princ pravdu?“ otázal se mě a na okamžik se zastavil.
I já jsem tak učinila a zadívala se mu do očí. „A v čem?“
„Že mě budeš po první lekci nenávidět.“
Pousmála jsem se. „Tak to není. Jak bych mohla?“
„Tedy?“
„Tedy co?“
„Tedy tě mohu znovu políbit?“
„Tady?“ podivila jsem se.
„Kdekoli...“
„Neměli bychom... takhle na veřejnosti...“ bránila jsem se ostýchavě.
„Proč ne?“
„Není to vhodné. Ostatní by si mohli začít povídat...“
„Tak je nech, ať si povídají. Řeči ti přece neublíží... Tobě ne.“
Smutně jsem se na něho zadívala. „V tom máš nejspíš pravdu. Pochybuji, že zůstalo něco, co by o mně mohli ještě vymyslet.“
Zlehka se dotkl mé tváře. „Tak jsem to přece nemyslel.“
„Možná. Jenže takhle to prostě je.“
„Jenže mně na tom například vůbec nesejde,“ ubezpečil mě a aniž by se mě tentokrát zeptal, znovu přitiskl své rty na moje.