Až za hrob (2.)

Jakmile Gert odešel, nacpala jsem si zmuchlanou navlhlou mapu do kapsy a začala jsem se s rukama pevně složenýma přes hrudník procházet kolem kluzkých kmenů. Byla mi pekelná zima. Ze stromů na mě dopadaly tlustý kapky a pleskaly mi o hlavu i ramena. Znělo to, jako bych byla panenka z umělý hmoty.
V okamžiku, kdy jsem se otočila, abych se podívala, jestli už Gert nejde, se mi podlomily kolena.
„Opakuj po mně!“ rozkázal hlas někde v mojí hlavě a já jsem s námahou otevřela oči. Zřetelně jsem viděla jak se mi chvějou řasy. Ležela jsem v mazlavým blátě a zírala jsem do korun stromů. Na tvář mi dopadal déšť, ale já jsem jeho zvuk neslyšela. Všechny smysly zůstaly kde mají, jen sluch se ocitl jinde. Snažila jsem se zvednout na loktech, ale nešlo to, byla jsem svázaná tim podivným stavem. Nezbývalo než čekat a poslouchat.
„Můj pán, je jako můj otec,“ ozvalo se i s ozvěnou dalšího hlasu, chraplavýho, jako by někdo mluvil s plno u pusou a já jsem semkla víčka, abych se soustředila jen na to, co slyším. Rituál pokračoval.
„můj otec znamená život,
můj život je v tvých rukou,
tvé ruce ukazují mou cestu,
má cesta vede jen jedním směrem,
můj směr je dán tvým.“
Oba hlasy se na okamžik odmlčely, než se do naprostého ticha ozvalo: „Přísahám.“

Otevřela jsem oči. Zvuky lesa se pomalu vracely, stejně jako se mi vrátila kontrola nad svalstvem. Opatrně jsem si sedla. Pod lebeční kostí mě dost nepříjemně dloublo, ale ignorovala jsem to.
Co to mělo znamenat? Připadala jsem si jako schizofrenik. Tohle přece není normální! Zmateně jsem se rozhlížela kolem a snažila jsem se najít někoho, kdo si tady před chvílí sborově pronášel veselou básničku o pánovy a takových těch věcech, ale nikoho jsem neviděla. Znovu jsem zavřela oči ve snaze zachytit alespoň zlomek z dalšího hovoru, ale hlasy už se neozvaly. Chvíli jsem seděla ve změti lesní špíny a doufala jsem, že se probudím, ale nic se nedělo.
„Co tu vyvádíš?“ zeptal se nevěřícně Gert znenadání a pobaveně se uchechtnul, když jsem leknutím nadskočila.
„Neviděl jsi někoho?“ řekla jsem se místo odpovědi a začala jsem se znova rozhlížet. Gert se zatvářil ostražitě. „Děláš si srandu, nebo ti hráblo?“ zeptal se věcně a mě neušel podtón začínající paniky v jeho hlase.
„Nevim..“ zamumlala jsem a zamračila jsem se na svoje zablácený boty, „já…někoho jsem slyšela a….“
„A proto sis dřepla do toho bordelu?“ zeptal se rychle, ale jakmile jsem po něm šlehla pohledem, zatvářil se dostatečně kajícně, a tak jsem pokračovala.
„Bylo to…jako bych poslouchala nějakej…obřad, nebo rituál. Jako kdybych pořád byla tělem tady, ale v hlavě se mi promítaly ty hlasy, a pak prostě….zmizely a všechno zase bylo normální…teda až na to, že jsem ležela na zemi a bylo mi tak nějak…divně.“
Vážně jsem se na něj podívala. Jeho výraz byl jako z kamene, těžko jsem hledala skulinku, ve který bych našla náznak toho, co si myslí. Najednou jsem si něco uvědomila.
„Kde máš koně?“ zeptala jsem se hlasem, kterej se už mnohem víc tvářil jako můj vlastní. Gert jen zamrkal. „Proč se ptáš zrovna na tohle?“ podivil se.
„No, šel jsi pro koně a vracíš se bez nich, tak mi vrtá hlavou, kdes je nechal.“
Sklopil oči a mně bylo jasný, že se bude snažit zapírat, ať už měl na svědomí cokoli.
„Tak to vybal.“ Popohnala jsem ho. Trochu přidušeně se nadechl a zamumlal: „Já jsem k nim ani nedošel.“
„Tak proč ses vrátil?“ nakrčila jsem čelo, až jsem cítila jak se mi krabatí.
„Stál jsem kousek dál za stromem a…pozoroval jsem tě.“
„Cože?!“ vyhrkla jsem, aniž bych se snažila potlačit mírnou hysterii. „Proč si to sakra dělal?!“
Stál pořád se skloněnou hlavou, jako prvňák a já jsem najednou pocítila neodolatelnou touhu, začít se mu smát. Párkrát jsem zakašlala, abych trošku zakryla pokusy o vážnou tvář a probodla jsem ho pohledem, kterej zaručeně cítil.
„Chtěl jsem prostě vědět, jak se chováš, když….když seš sama.“ Zakňoural a konečně zvedl pohled.
„Aha..“ zaraženě jsem přemejšlela co říct, jen aby nebylo ticho. „A proč ses teda potom vracel, proč si prostě nedošel napřed pro ty herky?“ tahle otázka mi zrovna přišla nejlogičtější z tý spousty, která se mi drala na mysl.
„ Viděl jsem jak si spadla, a pak jsi něco odříkávala, bylo to hrozně nahlas, ale jediný, co jsem ti rozuměl bylo: ´přísahám.´ Měl jsem o tebe strach“ odmlčel se, jako by se snažil vybavit si ještě něco, ale mně bylo jasný, že skončil.
„Co se vlastně stalo?“ Zeptal se, když jsem nic neříkala.
„Přesně to, cos viděl.“ Odpověděla jsem a začala jsem se sbírat ze země, tělo mě bolelo, jako po křeči a myšlenky se plahočily mozkem už jen ze setrvačnosti. Narovnala jsem se moc rychle a trochu jsem zavrávorala. Gert se po mně podíval mírně vystrašeně, když jsem ho popadla za ruku, abych nespadla. Chvilku jsem stála a zhluboka dýchala, aby se mi srovnal tlak, ale zdálo se, že to nepomáhá. Když začal Gert nejistě přešlapovat, radši jsem ho pustila.
„Dojdeš pro ty koně, než se dám trochu dohromady?“ zeptala jsem se s úsměvem. Bylo mi jasný, že asi nevypadám zrovna vábně, ale zkroucení rtů do úsměvu už mi ublížit nemohlo.
Gert jen přikývl a odkráčel znova stejným směrem jako poprvý. Jako když dvakrát přehrajete stejnou pasáž filmu.
Sehnula jsem se pro batoh, kterej se povaloval v blátě, ale narovnat jsem se už nezvládla. Podruhý během chvilky jsem se zhroutila na zem, nehybná a hluchá ke světu, ve kterým zůstalo moje tělo. Tentokrát jsem se propadla tmou. Nic jsem necítila, nic jsem neviděla a na nic jsem nemyslela. A hlas se znovu ozval, aby řekl jedinou větu: „Nulla tenebrae longa est!“