Forsaken - 67. díl

Ve dveřích se objevil můj známej z auta, akorát úsměv, se kterým si nás dvě prohlížel, se už rozhodně nedal nazvat přátelským.
„Ale, ale… kdopak se nám to probudil?“ pronesl a z jeho tónu mě zamrazilo. Vím, že takhle to vypadá, jako že mě z něčeho mrazí v jednom kuse, ale tentokrát se mě opravdu zmocnila pořádná hrůza. Jako kdyby říkal ´Jsem smrt a jdu si pro tebe´…
A on si skutečně namířil k nám a poklekl u klece tý dívky, která se ihned přitiskla ještě víc ke stěně a začala tiše plakat.
„Neboj se, maličká. Zatím hlad nemám… Ale nevím, jak tvoje kamarádka vedle… Radši se k ním moc nepřibližuj…“ varoval ji skoro starostlivě.
Povšimla jsem si, jak ke mně vystřelila ustrašeným pohledem. Asi tak jako králíček zírá na hada. Neměla jsem z toho vůbec dobrej pocit.
„Nech si ty řeči a hned mě pusť!“ chtěla jsem na něho zakřičet, ale vyšel z toho spíš zoufalej šepot.
Ten magor se hned přesunul ke mně. „Pustit tě? Ale kdepak! Za tebe, holčičko, dostanu pořádnou odměnu… Víš, jak moc tě mí lidi hledají? Když si pomyslím, že tě Riel celou dobu chránil…!“ Tahle slova skoro zařval. „Už se těším, jak bude vysvětlovat, proč!“
„Co ty seš vlastně zač?!“ zasípala jsem.
„Ty nejseš zrovna bystrá, co?! Kolik dní jsi byla s Rielem? Jak jste se tam k sobě tiskli na tom parkovišti, tak to vypadalo, že jste si celkem blízký! Štěstí pro mě, že jsem jel zrovna kolem… a že byl tak hodnej a nechal tě v tom lese úplně samotnou… bezbrannou… Chceš mi zkoušet namluvit, že sis za celou tu dobu nevšimla, co je zač?! Že nemáš tušení, co ty jsi zač?!“
„Myslíš tím, že máme porfyrii? O tom mi řekl. Ale –“
Jeho bouřlivý smích mě přerušil. „Porfyrii?! Riel je fakt zábavnej týpek! Připadá ti tohle jako známka porfyrie?!“ A než jsem se vůbec stačila nadechnout, přiblížil svou tvář ke mřížím a vycenil na mě zuby.
Šokovaně jsem zírala na dva dlouhé špičáky, které se zablýskly ve světle žárovky, a moje reakce ho zřejmě uspokojila, protože ústa zase zavřel a opět se na mě jen potměšile usmíval přes svoje úzký rty.
„Už jsi změnila názor?“
„No… dobrá… tak možná seš upír…“ připustila jsem váhavě. „Ale Riel je jinej! Nemá takovýhle zuby a… nesaje lidi… Má jenom zlou nemoc…“
Ten týpek se znovu pobaveně zachechtal. „Jeho holka by s tebou asi nesouhlasila, děvče… Škoda jen, že už spolu nejsou… tolik jim to spolu slušelo… ovšem jí už pak o něco míň, když jí prokousl hrdlo!“
Zavrtěla jsem vehementně hlavou. „Kecáš!“
Znovu ten smích, ze kterýho skoro tuhla krev v žilách. „Proč bych to dělal?“
„Riel pije krev z nemocnice! Má ji v lednici v lahvičkách! Není to žádnej zatracenej upír!“
„Z nemocnice? Ty seš ale husa hloupá, co? Necháš si nakecat naprosto cokoli! Tu krev, co je v lahvičkách, si získáváme sami… Z nalovenejch lidí! Netvrdím, že si je Riel kvůli tomu loví sám, možná to od někoho dostává. Ovšem já jsem lovec… a mám rád teplou krev přímo z tepny…“ Vrhnul hladovej pohled na tu holku a téměř žádostivě si olízl rty. Bylo zřejmý, že ji ten zájem nepotěšil.
„Nevěřím ti!“ vyjekla jsem, i když můj tón poněkud postrádal tolik potřebný přesvědčení.
„To je mi úplně jedno.“
Postavil se a uvolnil nějaký páčky na stropě našeho vězení a pak jednoduše vytáhnul mříže, který až dosud dělily naše dvě klece. Ta dívka pozorovala jeho počínání s hrůzou jasně vepsanou ve tváři. Nechápala jsem, proč má ze mě takovej strach.
„Nevím, kdy si tě někdo vyzvedne, takže pokud dostaneš hlad, tak se neupejpej. Jenom ji nevysaj docela, nebudu si hledat novej zdroj potravy, rozumíš?!“
Nevěřícně jsem na něho vykulila oči. „Já jí přece nebudu sát krev!“ ohradila jsem se okamžitě.
„Ne? No… tvoje smůla, protože nic jinýho nedostaneš. Až vyhladovíš a přijdou první příznaky, pak si to možná rozmyslíš…“
„Jaký příznaky?!“
„Nech se překvapit… Ale rozhodně nic, co by se ti mohlo líbit…“ přislíbil mi a pak nás tam opět zanechal o samotě.