Druhá říše - 10. kapitola: Léčka

Táhlo už k poledni, ale Atryan stále nevycházel ze své komnaty. Na několikeré dotazy služebnictvo odpovídalo stále stejně záporně. Ygrenen začínala mít obavy, a proto se rozhodla, že za ním zade sama. Na zaklepání se jí nikdo neozval. Pomalu tedy otevřela dveře a vešla. Atryan ležel na zádech na posteli, ruce pod hlavou, tak, jak je včera večer opustil. Víla si nebyla jistá, jestli její příchod zaregistroval, a tak přišla ještě blíž. Všimla si, že má kruhy pod očima, jakoby celou noc nespal. Nespal ani teď, ale stále hleděl do stropu a na Ygrenen se ani nepodíval. Potichu si sedla vedle něj a položila mu svou ruku na jeho.
„Mám plán,“ řekl tiše, aniž odtrhnul oči od stropu.
„Jaký?“
„Půjdu za Loryane a řeknu jí, že si ji vezmu, ale ty zůstaneš mojí milenkou.“
Ygrenen poděšeně vyskočila. Zasáhlo ji to naprosto nečekaně a vůbec nedokázala pochopit, jak může Atryan, kterého vždy tolik obdivovala pro jeho čestnost, něco takového říct.
Na princově tváři se objevil lehký úsměv.
„Samozřejmě to bude lež. Alespoň ji to na chvíli uklidní a dá mi pokoj. Budeme mít více času.“
„Ani nevíš, jaký kámen mi spadl ze srdce!“
Atryan ji pohladil po tváři a pomalu se zvednul.
„Tak na co čekáš?,“ zeptala se Ygrenen.
„Máš pravdu,“ vyskočil Atryan. „Neměli bychom promařit drahocenný čas.“
Vyběhl z pokoje jako blesk a řítil se po schodech dolů. Ygrenen mu sotva stačila. Ve stájích si na obličej chrstnul vodu ze žlabu a nasednul na Kasteu.
„Dávej pozor!,“ zavolala za ním Ygrenen, ale zřejmě ji ani neslyšel, protože uháněl tryskem ze zámku.

Přehlédnout dům Loryanina otce Fartuna bylo téměř nemožné. Mezi všemi těmi domky a chaloupkami se tyčil do výše několika metrů. Atryana vždy při pohledu na něj napadlo, že se Fartun snažil vystavět zmenšenou kopii jeho paláce.
Brána byla otevřená, a tak vjel dovnitř. Ihned mu vyšel naproti štolba, aby odvedl Kasteu.
„Princi, ten meč…,“ řekl elf a ukázal rozpačitě na zbraň u Atryanova boku.
„Ten meč nikdy neodkládám. Je mi líto,“ odpověděl Atryan rozhodně a vydal se ke dveřím domu. Po zaklepání těžkým mosazným klepadlem vyšel sluha a otázal se ho, co si přeje. Jakmile mu řekl, že přišel navštívit jeho pána, zatvářil se odmítavě a chystal se zase zavřít, princ však nemeškal a strčil nohu do dveří, aby je sluha nemohl zavřít. Prudce je rozrazil a vešel dál. Sluhovi, který za ním s vyděšeným výrazem přiběhl, řekl: „Nezapomínej, s kým jednáš. A teď zavolej svého pána.“
Sluha vyšel nahoru a Atryan se mohl konečně pořádně rozhlédnout kolem sebe. Jeho domněnky, že se Fartun snaží vytvořit svůj dům jako věrnou kopii panovnického sídla, to jen potvrdilo. Druh nábytku, jeho rozestavění, to vše bylo naprosto shodné. Jeden ozdobný stolek byl dokonce zpracován do posledního detailu přesně, takže byl k nerozeznání od toho, který patřil už pradědečkovi Atryanova otce. Rozhodl se, že si zkrátí čekání na Fartuna hledáním rozdílů mezi stolky. Tak ho také zastihl Fartun. Zřejmě mu bylo jasné, že se Atryan pozastavuje nad podobou svého a tohoto obydlí a přišlo mi to trapné. Nervózně si odkašlal a zkoumavě se zahleděl Atryanovi do tváře.
„Nepřicházím ve zlém, Fartune,“ pravil Atryan. „Chci si jen promluvit o vhodném řešení naší nepříjemné situace.“
Na Fartunově tváři se rozlil dychtivý výraz. „Co tedy navrhujete, můj pane?“
Jak se mi hned snaží vetřít do přízně, pomyslel si Atryan, nahlas však řekl: „Vím, že jsem se zachoval nerozumně a omlouvám se vám za to, příteli. Bylo to jen kvůli prudkému vzplanutí k jisté víle. Ale to už je pryč. Loryane se stane mou ženou.“
„Vždy jsem věděl, princi, že nakonec dospějete ke správnému rozhodnutí. Vězte, že nebudete litovat.“
„Dobrá, tak tedy dohodnuto. Jen bych se chtěl ještě vidět s Loryane. Chci jí tu radostnou novinu oznámit osobně.“
Ironii v hlase nedokázal potlačit. Jestli si toho Fartun všimnul, nedal na sobě nic znát a zavolal sluhu, aby zašel za Loryane a oznámil jí, že má návštěvu. Ještě mu něco pošeptal do ucha. Atryan zpozorněl. Mimoděk chytil jílec meče, jakoby se bál, že se odněkud přiřítí Fartunova stráž.
Sluha se vrátil téměř okamžitě s oznámením, že ho Loryane očekává. Vydal se tedy za ním dlouhou chodbou a znovu se neubránil pousmání. I tato část domu nápadně připomínala jednu z chodeb v panovnickém sídle. Elf jej zavedl do malé, útulné místnosti, osvětlené jen několika svícemi. Ve vzduchu se zde vznášela opojná, těžká vůně. Závěsy z hrubé látky zde nevpouštěly žádné denní světlo, koberce tlumily jejich kroky. Atryan se na okamžik zastavil a přemýšlel, jestli je i tato místnost vybudována podle nějaké místnosti ze zámku. Žádnou mu nepřipomínala. Když se otočil, sluha už tam nebyl, zato se za závěsem, který rozděloval místnost na dvě části, ozvalo slabé zakašlání. Došlo mu, kdo se tam skrývá, stále však nespouštěl ruku z meče. Opatrně nakoukl za paravan a v duchu si pogratuloval, že nepřišel o pár minut dříve, protože by se s Loryane setkal v poněkud nepříjemné situaci. Elfka zřejmě před chvílí vylezla z kádě s kouřící vodou, která stála v rohu a teď zahalená jen v lehké osušce ležela na pohovce. Atryan s pozvednutým obočím přešlapoval z nohy na nohu a snažil se odvrátit zrak. Loryane se před ním snažila zaujmout tu nejsvůdnější pózu. Ležela na boku, jednou rukou si podpírala hlavu a na prst druhé ruky si natáčela svůj černý pramen vlasů.
„Už jsi to nemohl vydržet?,“ zeptala se lehce posměšným tónem a protáhla se.
Atryan byl rád, že konečně prolomila ticho, ale nevěděl co odpovědět. Na jednu stranu se mu hnusila, na tu druhou ale musel sehrát roli kajícího se snoubence. Rozhodl se proto neodpovědět na její otázku a přejít rovnou k věci.
„Rozmyslel jsem si to. Choval jsem se bláhově a myslel jsem si, že se vzepřu otcově příkazu. Takže pokud si mě chceš ještě vzít, nemám a ani nesmím mít nic proti.“
„Chci. Nikdy jsem nechtěla nic jiného a vždy si šla za svým cílem. Co ale bude s ní?“
Loryane tušila správně, že Atryanova láska nebyla jen přechodným vzplanutím, jak to popsal jejímu otci. Ta měla tu šanci nahlédnout do této záležitosti blíže než on a poznala, že city, které k sobě ti dva chovají, jsou opravdové.
Atryan ji za hloupou nepovažoval a čekal tuto otázku. Bylo mu i jasné, že by jí Ygrenen v roli jeho milenky nevadila, protože jí šlo jen o jeho majetek a vysoké postavení v říši a tuto malou „radost“ by mu v jejich společném soužití jistě dovolila. Proto jí také rovnou odpověděl: „Nic není zadarmo, Loryane. Ty budeš sice mou manželkou, ona však mou milenkou.“
Loryane lehce naklonila hlavu a chvilku si ho prohlížela. Atryan se na malou chvíli zalekl, že ho podezřívá a na jeho hru nepřistoupí, ona jej však překvapila, když řekla: „Platí.“
Tímto slovem mu odvalila kámen ze srdce a on ji málem štěstím objal.
„Ale nic není zadarmo, jak jsi říkal,“ pokračovala. „Chci polibek na usmíření a obnovu našeho zasnoubení,“ prohlásila a vztáhla k němu ruce.
Atryan nevědomky ustoupil o krok do zadu. Při představě toho, co po něm požadovala, se mu udělalo nevolno a připadal si, jako by se ho právě chystal uštknout jedovatý had. Uvědomil si však, že se nesmí prozradit, a tak přistoupil blíž, sklonil se k ní a lehce ji políbil na tvář.
„Zbytek po svatbě,“ zašeptal a zmizel.
Hned za dveřmi od Loryanina pokoje si znechuceně otřel ústa a s pocitem dobře vykonané práce se vrátil na zámek.

„Takže ti to pravdu uvěřili? To je úžasné!,“ radovala se Ygrenen, když jí Atryan vylíčil svou návštěvu Fartunova domu se všemi detaily.
Pientere však byla jiného názoru. „Nemůžete si být tak jistí. Oni nejsou hloupí a jistě budou promýšlet tvůj náhlý příchod ze všech stran. Buďte opatrní, protože ta lež se může obrátit proti vám.“
Atryan její názor sdílel, ale nahlas souhlas s ním raději nevyslovoval, aby nepokazil radost Ygrenen a aby i sebe déle udržel v tomto optimistickém rozpoložení. Uvážil, že bude lepší na nějaký čas zapomenout na starosti a věnovat se příjemnějším činnostem, jako hře v šachy a poslouchání hudby.
Šachy byly vždy jeho vášeň. Aby si mohl zahrát i s Ygrenen, vysvětloval jí při hře s Pientere pravidla. Víla je pochopila celkem dobře, ale nevěděla, kdy použít jaký tah. Zatímco hra Atryana s Pientere byla dlouhá, napínavá a dlouho vyrovnaná, dokud ji Atryan se slovy „Šach mat, sestřičko“ neukončil, hra s Ygrenen mu zabrala jen chvilku, protože ji vždy obehrál. Víla proto vyslovila přání, že by si raději zahrála namísto šachů hru v kameny, jaká se hrála u nich ve vílí říši. Pronesla to s takovým skrytým žalem a s takovou nostalgií, že si v tu chvíli Atryan přál udělat vše, jen aby její smutek zahnal. Navrhl jí proto, aby jim zatančila za zvuků nástrojů, na které budou hrát ti z jeho poddaných, kteří to alespoň trochu umí. Vysvětlil jí, že při významných sešlostech pozývá hudebníky z městečka, kteří to umí daleko lépe, ale pro tentokrát si musí vystačit se sluhy. K princově nemalému nadšení zasedla k pianu jeho sestra, která udávala rytmus, a proto se jim podařilo vyluzovat docela příjemné zvuky. Více než hudbě však Atryan věnoval pozornost tančící Ygrenen. Obdivoval se vší té lehkosti a ladnosti, která jej zaujala už dříve, když musela tančit na počest Loryanina příjezdu do vílí říše. Zde však neměla moc místa, proto tančila stále na jednom místě.
I Ygrenen potěšilo, že všichni obdivují její kouzelný tanec a na malou chvíli skoro zapomněla, že už není ve vílí říši. Když dozněly poslední tóny, udělala malé pukrle, nalila si vody ze džbánku a vypila celou číši.
Atryan začal nadšeně tleskat a postupně se k němu přidávali další. Víla se ukázala jako ještě víc talentovaná, když zasedla za harfu a svými štíhlými prsty ji rozezvučela. Takhle uměly hrát jen víly. Jejich hudba vzbuzovala v posluchačích hned pocit bezbřehého smutku, hned zas dokonalé štěstí. I v těch, kteří ji nyní poslouchali, zanechala velký dojem a prosili ji o přídavek. Ygrenen se jen usmívala a hrála, dokud na dveře nezaklepal sluha a požádal Atryana, jestli by nemohl jít s ním.
Atryan, sedící v křesle a zasněně poslouchající hru Ygrenen, na okamžik zavřel oči, jednak kvůli tomu, že ho vyrušili v tuto příjemnou chvíli, ale také proto, že se bál, co ho čeká. Odhodlaně však vstal a vyšel za sluhou.
„Vaši rádci si s vámi přejí hovořit, princi,“ oznámil sluha.
Zaplála v něm malá jiskřička naděje. Rádci mu určitě nenesou žádnou špatnou zprávu, protože zhoršit se jeho situace už ani nemůže. Jistě pro něj našli nějaké řešení, které teď budou mít delší čas probírat, aniž by byli rušeni hysterickou Loryane a rozčileným Fartunem. Jeho domněnky se potvrdily, když se s nimi sešel ve své pracovně.
„Dovolujeme si ti předložit jednu jedinou možnost, jak se vymanit ze zasnoubení s Loryane,“ pravil jeden z rádců.
„Řešení je tak snadné a přesto jsme na něj přišli až v tuto chvíli,“ dodal další.
„Nenapínejte mě, přátelé!,“ zvolal Atryan dychtivě.
„Loryane si vás musí odmítnout vzít.“
Atryan si zklamaně povzdychnul. „Toho nikdy nedocílím. Bohužel. Loryane se mě bude do poslední příležitosti držet zuby nehty.“
„Musíte se jí tedy nějak znechutit.“
Tohle prince pobavilo. „Jí ale vůbec nejde o mě. I kdybych se rok nemyl a nestříhal, chodil stále v jedněch šatech a používal slovník a způsoby těch nejneotesanějších elfů, bylo by jí to jedno. Ona vidí jen slávu a majetek. A pro to je ochotna udělat naprosto vše.“
„I pro tohle bych měl řešení,“ ozval se jeden rádce. „Dejte po celé říši rozhlásit, že do vašeho sídla vtrhli lapkové a poničili a ukradli vše, co se dalo.“
„Jako nápad je to zajímavé, příteli,“ pousmál se Atryan. „Ale má to mezery. Za prvé je vloupání do našeho sídla téměř nemožné a za druhé tu máme tak velký majetek, že i kdyby ho dobrou polovinu odnesli, stále bychom si mohli žít velmi slušně. Nemusím před vámi nic skrývat. Víte stejně dobře jako já, jaké bohatství skrývají prostory pod zámkem. To ví jen málokdo, ale všichni obyvatelé říše by z něj mohli ještě dlouho žít.“
„Vím, princi, že tento nápad není dokonalý, ale je to jediná možnost, kterou máte. Odpusťte nám tedy naši smělost, že jsme se opovážili vás rušit a obtěžovat vás našimi výmysly.“
„Ale ne. Velmi si vaší rady cením. Jen bych vás chtěl požádat, abyste ho ještě víc promysleli. Máte na to, doufám, dost času, protože jsem Loryane pozastavil malou lží.“
„Děkujeme, princi, za důvěru, jakou do nás vkládáte, a doufám, že vás nezklameme.“
„Jsem vám za to velmi vděčný. Ale teď pojďte se mnou. Také se musíte jednou za čas trochu rozptýlit, proto vám představím tu, která mě okouzlila natolik, že jsem se rozhodl zrušit zasnoubení s Loryane. Jen pojďte. Jistě jí budete uchváceni.“
Rádci se nezdráhali. Všichni tři toužili vidět tu, která si získala princovo srdce.
Atryan je dovedl do společenského sálu, kde v tichosti seděla Ygrenen s Pientere. Sluhové, kteří hráli na nástroje, už byli pryč.
Rádcové byli naprosto ohromeni netradiční krásou víly, která vstala a přívětivě se na ně usmála. Pak pohlédla na Atryana a v očích se jí zračila němá otázka.
„Nic se neděje, Ygrenen,“ řekl jí Atryan, když viděl její obavy. „Nemusíš se bát.“
Tři elfové se jí jako na pokyn uklonili. Ygrenen to přivedlo do mírných rozpaků, protože se domnívala, že by se spíše ona měla sklánět před nimi. Hned jim také svůj názor pověděla.
„Museli jsme se sklonit před vaší krásou a nadpozemským kouzlem, které z vás sálá,“ odpověděli jí však.
„Dobrá, dobrá, ještě budu žárlit,“ zasmál se Atryan a otočil se k víle. „Byla bys tak laskavá a zahrála mým drahým rádcům? Jsem si jist, že něco takového hned tak neuslyší.“
Ygrenen to nevadilo a ihned zasedla k harfě. Když dohrála, ozval se stejně jako předtím nadšený potlesk.
„Neuvěřitelné! Něco takového by nikdo jiný nedokázal zahrát!,“ chválili ji rádcové.
Ygrenen měla radost, že se jim její hra tak líbí, protože ve vílí říši to nikomu tak okouzlující nepřišlo, protože to byla naprosto samozřejmé a známá součást všech slavností.
Bylo už však pozdě, proto se rádci rozloučili a odešli do svých komnat v druhém patře. I Pientere zmizela, a tak zůstali v sále jen Atryan s Ygrenen.
„Co po tobě chtěli?,“ zeptala se Ygrenen.
„Měli jen návrh, jak se zbavit Loryane,“ odpověděl Atryan.
„Jen?“
„Ano. Oznámili mi, že jediná možnost je, že by si mě Loryane nechtěla vzít. Jenže všichni dobře víme, že od toho jen tak neupustí. Musel bych udělat nevím co…“
Oba se odmlčeli. Atryan se zamyslel nad návrhem rádců, Ygrenen nad tím, kdo by je oddal, kdyby se chtěli proti vůli Atryanova otce přece jen vzít. Když se rozešli do svých komnat, bylo už dlouho po půlnoci.