Srdce bojovnice - 38. díl

Saeros se udýchaně skulil na záda a téměř okamžitě si mě přivinul ke svému boku. Neměla jsem na výběr, než si položit hlavu na jeho rameno. Aspoň jsem se mu nemusela dívat do tváře a riskovat tak, že si povšimne mých vlhce se lesknoucích očí.
„Riel…“ vtiskl mi něžný polibek do vlasů a já pevně stiskla víčka, jako kdybych tím mohla vymazat všechno, co se před chvílí událo.
Konejšivě mě hladil po zádech, cítila jsem, jak se zběsilé bušení jeho srdce pozvolna uklidňuje.
„Bylo to dokonalé…“ pronesl spokojeně a já měla chuť ho za to nakopnout. „Ty jsi dokonalá…“ dodal vzápětí a já jen stěží zadržela další příval slz, který se mi dral zpod víček ven. Jak jen si o mně může něco takového myslet?!
„Je mi líto, že sis to dnes příliš neužila… Slibuji, že se příště vynasnažím víc. Tvoje potěšení je pro mě stejně důležité jako to moje, Riel…“ Další polibek do vlasů. Zmocnila se mě nezvladatelná touha začít křičet. Tohle přece není možné… nemůže se mi to přihodit znovu… už ne…
Vymanila jsem se z jeho objetí a kvapně se začala oblékat. „Musím se vrátit, mám ještě práci,“ vymluvila jsem se a natahovala jsem si kalhoty tak rychle, že jsem se do nich zamotala a nebýt Saerosovy pohotové reakce, zřítila bych se nedůstojně k zemi.
„Opatrně…“
Ačkoli už jsem znovu nabyla rovnováhy, přesto mě dál svíral ve svých pažích. Raději jsem sklonila hlavu, abych se vyhnula jeho očím.
„Riel, je všechno v pořádku? Neublížil jsem ti nějak? Nebylo to na tebe příliš hrubé?“ ujišťoval se starostlivě.
Každé jeho slovo mi v uších znělo jako výsměch. Hrubé? Miloval se se mnou jako kdybych byla snad vílou… něžně a pozvolna… Pokryl polibky snad každý centimetr mého těla a jeho ústa mě laskala snad celou věčnost… Ale ani tak mě nedokázal uspokojit… Já sama jsem ho nakonec vybídla, aby to již déle neprotahoval. Protože potíž nebyla v něm ale ve mně…
Dotkl se jemně mé tváře a přitiskl si mě znovu k sobě. Nechala jsem ho, aby mě držel, ale sama jsem ho neobjala.
„Nečekala jsem to… Že budeš tak… pozorný…“ pronesla jsem tiše.
„A copak jsi čekala?“ otázal se mě pobaveně a zvědavě zároveň.
„Že se budeš chovat podobně jako na cvičišti.“
Zasmál se. „To sis myslela a přesto jsi se mnou jela?“
Zvedl mi hlavu a zvolna ochutnával mé rty. Nebránila jsem se. Připadala jsem si, jako kdyby se nic z toho nedělo mně, jako kdybych byla pouze nezaujatým pozorovatelem. Jen jsem nedokázala pochopit, proč ta dívka v náruči svého milence je tak chladná a strnulá. Proč neopětuje jeho něžnosti, jeho pozornost?
Odtrhl svá ústa od mých a přívětivě se na mě usmál. „Výcvik a boj jsou jedna věc… To, jak se chovám v soukromí, je věc jiná. A tyhle dvě věci já nikdy nespojuji. Jako válečník zažívám dost násilí a bolesti, proč bych je měl chtít i potom? Proč bys je měla chtít ty…?“ Lítostivě přejel po jizvách na mých předloktích.
Vyškubla jsem své ruce z jeho sevření a poodstoupila. „Tohle byla chyba, Saerosi… Nemělo se to nikdy stát…“
Podivila jsem se, proč je ta elleth tak rozrušená. Copak jí ten příjemný a pozorný ellon něco provedl? Něco, co mu nedokáže odpustit? Proč jí právě z oka skanula obrovská slza?
Kousla jsem se do rtu, abych ztlumila vzlyk, který jsem nedokázala včas zadržet.
„Proč to říkáš, Riel?“ Saeros ke mně znovu natáhl ruku, ale uskočila jsem se, jako kdyby to byl jedovatý had.
„Nech mě prosím na pokoji… Já… je mi to líto…“ Zmateně jsem potřásla hlavou a aniž bych se obtěžovala oblékáním něčeho dalšího, než byly moje nohavice a halena, popadla jsem zbytek věcí do náruče a vyhoupla se na Celebra.
Zaznamenala jsem, jak se na mě Saeros nechápavě a zraněně dívá, a pocítila jsem hlubokou nenávist. K sobě. Proč musím neustále ubližovat těm, kteří jsou ke mně milí?
Pobídla jsem Celebra a raději se odtamtud ztratila. Koneckonců s tím už jsem přece jen měla slušnou zkušenost.