Forsaken - 68. díl

Jakmile jsme osaměly, zavládlo v místnosti napjatý ticho. Cítila jsem, jak se na mě ta holka vyděšeně kouká, jako kdyby fakt čekala, že se na ni každým okamžikem vrhnu a zakousnu se jí do krku. Jako kdybych měla vůbec čím! Znechuceně jsem zakroutila hlavou.
„Ty mu to fakt věříš?“ zeptala jsem se jí tiše.
Mlčela.
„Kdybych byla taky upírem, tak bych tu přece nedřepěla v kleci s tebou, ne?!“ vyjela jsem na ni prudčeji, než jsem zamýšlela.
Polekaně sebou trhla a přitiskla se ještě těsněji k mřížím, jako kdyby snad doufala, že se skrz ně dokáže protáhnout ven na svobodu.
Pochopila jsem, že to nemá smysl, a radši jsem zmlkla. Opřela jsem se zády o stěnu klece, přitáhla si nohy k tělu a složila hlavu na kolena. V duchu jsem přemýšlela, jestli se odtud ještě někdy dostanu... teda jako živá... Pak jsem naštěstí vysílením usnula.
Když jsem o nějakou dobu později zase oči rozevřela, zjistila jsem, že se tu mezitím vůbec nic nezměnilo. I ta holka ze mě pořád nespouštěla oči. Už mě to fakt nebavilo. A navíc jsem si zřejmě během spánku něco přeležela, protože mě mravenčily obě ruce. Natáhla jsem je před sebe a několikrát zaťala a povolila pěsti, ale nijak to nepomohlo. Nejspíš za to mohl ten nedostatek pohybu. I krk jsem měla zatuhlý, jen hlavu jsem měla podivně lehkou, jako kdyby ani nepatřila k mýmu tělu. Trochu jsem s ní zatřásla, abych se probrala z toho omámení, ale jediným výsledkem bylo, že mi ještě začalo hučet v uších. Napadlo mě, že za to možná může ten sajrajt, kterej do mě ten hajzl upírskej napíchal.
„Haloooooooooo!“ zařvala jsem a olízla si popraskaný rty. Ne, že by to k něčemu bylo, když jsem měla v puse tak sucho, že se mi jazyk skoro lepil na patro.
Holka sebou trhla, ale tentokrát už mě nenapomenula.
„Heeeej!“ křičela jsem dál, i když mé hlasivky se jen stěží daly přemluvit ke spolupráci.
Kopnula jsem nohou do mříží ve snaze udělat randál, ale zjistila jsem, že bez bot to není moc příjemný. A ani účelný.
„Je mi zle! Asi umírám!“ zkusila jsem to jinak a doufala, že to zabere. Koneckonců, kdybych tu zhebla, tak má chlapec upírskej po odměně.
Očividně to zabralo, protože krátce nato se upír fakt objevil a přistoupil k mý kleci.
„Co chceš?!“ zeptal se nevlídně a důkladně si mě přitom prohlížel, jestli jsem na tom opravdu tak špatně.
„Mám žízeň a potřebuju si dojít na záchod!“ hlesla jsem a zatvářila se zkroušeně. Obojí sice byla pravda, ale hlavně jsem doufala, že kdyby mě na chvíli pustil, tak by se mi mohlo podařit nějak uprchnout.
„Nemůžu sloužit,“ odbyl mě lhostejně.
„Stačila by mi aspoň voda!“ smlouvala jsem.
„Voda?! Voda ti nepomůže, děvče!“
Povzdechla jsem si. „Jestli jsem taky upír, tak proč mě tu takhle držíš?! Co jsem provedla?!“
Chladně se pousmál. „Ty to skutečně nevíš?“
„Kdyby jo, tak bych se neptala!“
„Tak to máš smůlu, protože já o tom taky moc nevím. Ale jak se zdá, tak nejsi čistej upír.“
Zhnuseně jsem shlídla na svý oblečení. „Jo, dík za upozornění, toho jsem si až příliš dobře vědoma!“
Zasmál se. „Začínám chápat, co na tobě Riel viděl! Ale tak jsem to nemyslel! Zdá se, že máš v sobě i něco z těch druhých... A proto jsi pro nás nepřítel.“
Aha... už jsme zas u těch druhých... Jenom jsem doufala, že jsou to ti samí druzí jako Rielovi.
„Nepřítel, jo? To je skvělý, protože ti druzí se mě pokoušeli už taky několikrát zabít!“
„Máš holt pech, děvče. Nepatříš ani k nám, ani k nim. Zbývá ti jenom jedna možnost.“
„Jo?“ Už dopředu jsem tušila, že se mi zamlouvat nebude.
„Umřít!“ zachechtal se ten upír krutě a opět odkráčel.