Druhá říše - 7. kapitola: Útěk

Taronien přišla k Loryane, která se právě se vrátila od královny. Ta jí chtěla vyjádřit svůj smutek nad zraněním jejího budoucího chotě. Loryane se tam podařilo sehrát dokonalé divadlo i s pláčem, královna však měla o vzájemné náklonnosti těchto snoubenců již značné pochyby.
Taronien tedy přišla, sdělila jí, kdo právě navštívil Atryanův pokoj a Loryane nelenila a ihned se tam vypravila. V návalu zlosti popadla i svůj bičík, který by se jistě nezdráhala použít. Její vztek se ještě několikanásobně vystupňoval, když uviděla Ygrenen skloněnou nad Atryanem. Bylo jí jasné, co ti dva zamýšleli.
Ani teď, když Ygrenen odešla, nedokázala svůj hněv ovládnout, a tak přecházela sem tam po Atryanově komnatě a pošvihávala bičem. Princ ji zdánlivě klidně sledoval, i když se do klidu musel nutit.
„Co to mělo znamenat?,“ přiskočila k němu znenadání a švihla bičem tak prudce, že ho málem zasáhnul do obličeje. Princ jej však pohotově zachytil a vytrhnul jí ho z ruky. Loryane zbělela zlostí a začala se s princem o bičík přetahovat. Atryan už však nabral dost síly, aby ho dokázal udržet, a tak to elfka po chvíli vzdala.
„Je od tebe velmi milé, že jsi mě přišla navštívit,“ pronesl ironicky Atryan s důrazem na každé slovo a ani se nepokoušel přemoct pocit hnusu, který v něm elfka vyvolávala.
„Dávej si na tu svou vílu pozor. Znám mnoho prostředků, jak jí ublížit a zbavit se jí.“
„Zkřivíš jí jediný vlásek a já ti ukážu své prostředky.“
„To by ses nikdy neodvážil. Ani nesmíš. Říše potřebuje potomka a já jsem ta, kterou ti vyvolil tvůj otec. Víla ti potomka nikdy nedá a ty to víš.“
„Vypadni,“ zasýpal Atryan. „A tohle si vezmi s sebou.“ Hodil jí na podlahu její bičík.
Loryane zahanbeně odešla, ale byla přesvědčena, že takhle to nesmí nechat. Znala Atryanovu tvrdohlavost a věděla, že když něco chce, jde si tvrdě za svým. Namířila si to proto rovnou k pokoji Taronien. Ta, když ji spatřila, upustila na zem náhrdelník, který právě zhotovovala ze zelených kamínků.
„Snad jsem tě nevyděsila?“ řekla medově Loryane.
„Ne, to samozřejmě ne, má paní,“ vykoktala Taronien.
„Budu potřebovat, abys teď sledovala tu zmiji Ygrenen co nejvíc to půjde.“
„Má paní, to nemohu udělat.“ Taronien se chvěl hlas.
„Mlč ty hloupá!,“ okřikla ji elfka. „Nepamatuješ si snad, co jsem ti řekla? Teď mě musíš poslouchat. Nebo si snad přeješ, aby mi ta prostopášnice odlákala mého snoubence?“ Hlas jí ztvrdnul.
„Ne, ale…“
„Takže jsme domluveny.“ Loryane poklepala prstem na vytesávaný stolek, u kterého Taronien seděla.
Když odešla, víla se rozplakala. Do čeho se to jen dostala?

„Poraď mi, co mám dělat?“
Ygrenen seděla na židli vedle Saroniel, která už vstala a snědla několik kousků ovoce. Ve vílí říši se nic dlouho neutají, a tak její pokoj zdobily různobarevné překrásné lilie, zastrčené v několika vázách, darované některými z víl.
„Ygrenen, vážně nevím, co ti poradit. Kdyby tady alespoň nebyla Loryane.“
„Ale já ho miluji. Bez něj bych se uzoufala k smrti.“
„Já vím, já vím. Jde však o prince, a ten si nemůže dělat, co se mu zlíbí. Tedy v tomto směru.“
„Je to beznadějné, že?“ Ygrenen si dala hlavu do dlaní a mnula si spánky. „Rozhodnutí jeho otce nelze zrušit. Atryan si to představuje jednoduše. Nemůže si mě tam jen tak přivést.“
„Nechci tě děsit, ale zřejmě jsi zapomněla na to, že tě královna zavrhne, když s ním utečeš.“
„U jednorožcova rohu, na to jsem vážně nepomyslela,“ zděsila se Ygrenen.
„Královna má velké srdce, jistě by se slitovala, ale máme také své zákony. Pamatuješ na tu vílu, co jednou utekla do světa lidí?“ Ygrenen přikývla. „Když se chtěla vrátit, královna jí přece řekla, že kdo jednou překročí práh vílí říše s úmyslem opustit ji navždy, je pro něj neodvratně uzavřena.“
„Co mi tedy radíš?,“ zeptala se Ygrenen hlasem plným slz.
„Abys to zkusila,“ pousmála se Saroniel.
Ygrenen na ni s úžasem pohlédla.
„Cítím, že to dobře dopadne. Atryan tě neopustí, to mi věř.“
„A já mám opustit tohle všechno? I tebe?“
Teď už se rozplakala i Saroniel. „Ygrenen, naše cesty se teď musí na čas rozejít, ale zase se sejdou. Tvůj osud se liší od osudu jiných víl. Tak toho využij.“
Ygrenen ji objala. „Ještě se uvidíme,“ zašeptala a odešla. Chtěla o všem pouvažovat sama.
Když odcházela od Saroniel, na ztemnělých chodbách už nikdo nebyl. Těsně před svým pokojem se zastavila. Jako by za sebou slyšela kroky, ale když se otočila, nikoho neviděla. Uklidněná tedy luskla prsty, aby se před ní skalní stěna rozestoupila. V okamžiku, kdy chtěl vstoupit dovnitř, jí však čísi ruka stáhla za vlasy zpět do chodby. Ze zadu ji ten někdo chytil kolem krku.
„Myslela sis, že by ti to mohlo projít?“
Ygrenen zamrazilo. Byla to Loryane. Pustila ji, ale když se víla pokusila utéct do svého pokoje, vkročila za ní. Ygrenen se s hrůzou skrčila do rohu vedle stolku na kameny a pokusila se o kouzlo, které by Loryane znehybnilo. Elfka sice zůstala pevně na zemi, ale byla dostatečně blízko, aby jí víla nemohla uniknout. Jakmile se o to pokusila, Loryane práskla bičem, který se jí poslední dobou náramně hodil, a jeho konec dopadl na ubohou Ygrenen. Ta nemeškala a proměnila se v hada, protože v hadí kůži se vždy cítila méně ohrožená než ve své vílí podobě. Loryane to nečekala, a tak ji to na okamžik zmátlo. Ygrenen se začala plazit těsně kolem zdi, bič elfky na ni však stále dopadal. Uštknout ji nemohla, protože by ji za to jistě stihl krutý trest, a tak se alespoň snažila najít nějakou skulinu, do které by mohla proniknout. Stěny byly ale dokonale vybroušené a skuliny ucpané. Když už byla víla dostatečně daleko, Loryane, která se nechtěla vzdát, si vytáhla z vyčesaných vlasů jehlici, a vší silou jí mrštila po Ygrenen. Zasáhla konec hadího těla, které sebou několikrát cuklo. Podařilo se mu však jehlici setřást.
Loryane se zatvářila vítězoslavně. „A teď bych ráda odešla, dovolíš-li. Dosáhla už jsem svého a doufám, že tě to odradilo od tvých nekalých záměrů.“
Ygrenen se s námahou přeměnila zpět, aby mohla elfce uvolnit neviditelná pouta, která jí svazovala nohy. Loryane naštěstí odkráčela, ani se za ní neohlédla. Neviděla tak vílin obličej zkřivený bolestí. Z levého chodidla jí vytékal pramínek krve a vůbec se nedokázala postavit na nohy. Po kolenou dolezla k posteli a snad jen silou vůle se na ni vyzvedla. Otevřela šuplík, kde schovávala svou lahvičku s vílím prachem a posypadla si jím ránu. Krev rázem přestala vybíhat, v noze však zela malá, avšak ošklivá a rozchlíplá rána. Vytáhla tedy ještě bylinnou mast, potřela jí nejprve stopy po biči a pak i okraje rány, aby se rychleji zacelily. Doufala, že se tak stane přes noc.
A opravdu se tak stalo. Zůstala jí jen malá jizvička, která by však měla také brzy zmizet, aby byla vílí kůže zase bez poskvrny, jak má být. Když se však Ygrenen pokusila postavit na zem, bylo to horší. Rána zmizela jen z povrchu, a proto se víla stále nemohla bezbolestně postavit na obě nohy, aniž by ji v té levé bodalo. Došla tedy kulhavým krokem k zrcadlu, zběžně se upravila a zavčas se vydala za Saroniel. Bylo ještě velmi brzo a víly spaly. Naštěstí pro Ygrenen. Nechtěla, aby ji někdo viděl a ptal se, co se jí stalo. Bude muset vymyslet vhodnou lež.
Její vílí přítelkyně pochopitelně také ještě spala. Ygrenen ji nechtěla budit a sedla si tedy na síť, aby počkala, než se vzbudí. Proutěná síť však dost hlasitě zapraskala a Saroniel se s leknutím napřímila v posteli. Když uviděla Ygrenen, jak se na ni omluvně dívá, vydechla úlevou. Očividně ji však tato brzká návštěva vyvedla z míry.
„Tohle mi už nedělej, Ygrenen!,“ vykřikla roztřeseně.
„Omlouvám se ti, ale musela jsem přijít.“ Ygrenen vstala a ušla pár kroků k židli vedle Saronielina lůžka. Tam ztěžka dosedla.
„Co se ti stalo?,“ podivila se Saroniel.
„Včera večer, když jsem šla od tebe, mě napadla Loryane. Jako smyslu zbavená po mě švihala bičem a nakonec po mě i mrštila jehlicí, která mě zasáhla.“
„Měla ses proměnit v hada.“
„Ano, to jsem udělala, ale před tou jehlicí jsem stejně neunikla.“
„Proč jsi ji neuštkla?“
„Nemohla bych. Kdyby královna odebrala jed z rány, snadno by pomocí kouzel zjistila, které víle patří.“
„Máš pravdu. Z toho by bylo pozdvižení.“
„Nejen to. Jistě bych byla potrestána.“
„Jak je to nespravedlivé!,“ zvolala Saroniel. „Ona může škodit jak se jí zachce a nikdo ji nepotrestá, a ty když se bráníš, musíš být potrestána.“
„Ano, tak to chodí. Nemá ale cenu se tím zaobírat. Teď je hlavní, co řeknu, kdyby se mě ptali, proč kulhám.“
„Řekni…,“ Saroniel se zamyslela, „že sis zvrtla kotník na skále.“
Ygrenen se zasmála. Víla si v životě nemůže zvrtnout kotník díky své lehké chůzi.
„Řeknu, že jsem spadla ze sítě.“
Teď se rozesmála i Saroniel. Jako věrohodnou možnost jí to však schválila.
„Jak ses tedy rozhodla?,“ zeptala se Saroniel po chvíli váhání.
„Uteču s ním. Pochopila jsem, co je Loryane zač a nechci, aby mu zničila život. Musíme se jí postavit a najít způsob, jak zrušit platnost závěti jeho otce.“
„Kdy chcete utéct?“ Saroniel to rozesmutnilo, ale nedala na sobě nic znát.
„Dnes za soumraku,“ odpověděla Ygrenen. „Ne, Saroniel…Prosím…,“ dodala, když uviděla, jak její přítelkyni začínají po tváři kanout velké slzy.
„Nezlob se, Ygrenen. Přeji ti štěstí a nechci být sobecká a přemlouvat tě, ať zůstaneš. Ostatně jsem ti to sama poradila. Teď když je to však jisté a zbývá nám už jen den, kdy budeme moci být naposledy spolu….“ Hlas se jí zlomil a ona se rozvzlykala.
„Neříkej to hrozné slovo ‚naposledy‘. My se nevidíme naposled. Vždyť jsi to včera říkala. ‚Naše cesty se teď musí na čas rozejít, ale zase se sejdou‘. Ano, přesně tak jsi to řekla. A já v to také věřím. Nebude to však lehké loučení ani pro jednu z nás. Kdyby mohl Atryan zůstat zde a já mu mohla být alespoň nablízku, nic bych nenamítala, ale on se musí vrátit.“
Saroniel přikyvovala, ale nebyla schopna nic říct. Když se dostatečně vyplakala, ještě chvíli si s Ygrenen povídaly a pak se domluvily, že stráví odpoledne u jejich oblíbeného jezírka.
Od Saroniel šla Ygrenen rovnou za princem Atryanem. V jeho komnatě však zastihla královnu, které neušlo vílino kulhání. Na otázku, co se jí stalo, odpověděla Ygrenen s úsměvem: „V noci jsem spadla ze sítě, královno.“
„Poznám, když nemluvíš pravdu, Ygrenen. Nesnaž se mě tedy obelhávat takovými nesmysly,“ odpověděla královna, ale dál se jí naštěstí nevyptávala.
Atryan už ve své posteli seděl a Ygrenen ho zřejmě přerušila v živé konverzaci s královnou.
„Princ je znamenitý vypravěč,“ podotkla Runa směrem k Ygrenen. „Svou říši mi popsal tak dokonale, až jsem měla pocit, že se jí procházím.“
Atryan se nad takovou chválou pousmál, neustále však vrhal kradmé nervózní pohledy po Ygrenen. Sotva se za královnou zatáhla skála, zeptal se víly, jak se rozhodla.
„Souhlasím s vaší nabídkou, princi,“ pousmála se Ygrenen.
Princova tvář se rozzářila do širokého úsměvu a on rozpřáhnul náruč, do které se mu víla šťastně vrhla. Dlouho setrvali v objetí, až si Ygrenen uvědomila, že by mohl vejít někdo nevítaný a zastihnout je v této situaci.
„Musíme být opatrní, princi. Hlavně před Loryane.“
„Teď už pro tebe nejsem žádný princ. Říkej mi Atryane,“ pohladil ji po tváři, ale pak se zamračil a spíš konstatoval než se ptal: „To ona ti to udělala, že?“
„Ano, ale prosím, nesnaž se to řešit. Jen by to v ní vzbudilo ještě větší hněv a to teď nemáme zapotřebí.“
„Ani nechci vidět, jak bude vyvádět, až utečeme.“ Atryan si zasněně usmál. „Už dnes.“
„Není to pro mě lehké,“ povzdychla si Ygrenen. „Žiji tady už tak dlouho a mám tady své přátele. Nevím, jaké to bude najednou je ztratit, zvláště Saroniel. Bylo mi tady vždy dobře a…“ V očích se jí objevily slzy.
„Byl bych rád, kdybych měl alespoň podobný vztah ke své říši. Nikdy jsem se tam necítil dobře. Vždy mě opomíjeli. Tedy ne, že by se mne tamější společnost stranila, ale nemám tam nikoho blízkého. Snad jen má sestra…“
„Ty máš sestru?,“ podivila se Ygrenen.
„Ano, je mladší než já.“
„Proč nepřijela s tebou?“
„Nechtělo se jí. Je poměrně plachá a nemá ráda společnost. Má ale dobré srdce. Bohužel Loryane si na ní vždy vylila zlost.“
„Smím se na něco zeptat?“
Atryan přikývnul.
„Proč tvůj otec vybral zrovna ji?“
„To dodnes netuším. Pochází však z urozeného rodu. Je dcerou některého z rádců mého otce. Jejich potomci bývají vždy vzdělaní. Dosahují vlastně vzdělání skoro tak vysokého, jako náš panovnický rod.“
„Nepomyslel tedy na to, že vzdělání není vše.“
„To je pravda. Na to se ale moc nepohlíží. Důležité je vybrat následníkovi takovou nevěstu, aby co nejlépe odpovídala jeho urozenosti a aby pak takový pár měl stejně urozeného syna následovníka.“
„A když se nenarodí syn?“
„Ten se rodí zpravidla vždy. Ale jen jeden. Dcer může mít panovník mnoho, syna však jen jednoho. Je to tak zařízeno, aby nevznikaly spory, který bude následníkem.“
Ygrenen žasla, jaká pravidla v elfí říši jsou a na okamžik se těšila, až ji uvidí osobně. Pak jí však na mysl vyvstaly další otázky.
„Co bude s Loryane, až zaberu její místo já?“
„Tak snadné to nebude,“ povzdechnul si Atryan. „Loryane se určitě nevzdá lákavých vyhlídek a já zatím nevím, jakým způsobem by se dalo otcově přání předejít.“
„Takže se k tobě může nastěhovat, aniž by se jí dalo zabránit.“
„Neboj se, takhle to nebude. Zatím jsme se nevzali, a proto nemůže žít se mnou v paláci. Poradím se se svými rádci a společně dáme hlavy dohromady, abychom už vymysleli způsob jak se jí zbavit.“
Ygrenen si však nebyla ani trochu jistá, zda se jim to podaří. Obávala se elfčiny zloby, navíc v cizím prostředí, kde to vůbec neznala. Atryan se ji snažil uklidňovat, ale marně. Zlá předtucha zaklesla do jejího srdce drápy a odmítala se pustit.

Odpoledne, které uteklo jako voda, strávila Ygrenen se Saroniel u jezírka. Také si musela sbalit svůj skromný majetek, na který jí Atryan půjčil kožený vak. Domluvili se, že princ půjde do stájí jakoby za Kasteou, kterého však odvede ještě s jedním jednorožcem za skály. Tam pod kouzlem neviditelnosti přemístí několik svých zavazadel a večer se tam setká s Ygrenen, která vyklouzne ze skal v hadí podobě.
Na Ygrenen mezitím smutek dolehl naplno a ještě naposledy procházela všechna oblíbená zákoutí, pohledem objímala svůj útulný pokoj a povečeřela v Hodovní síni s ostatními vílami.
Nadešel čas loučení. Se Saroniel v objetí plakaly a nemohly se od sebe odtrhnout. Ten pocit, že se neuvidí navždy, byl vtíravý.
„Musíš už jít, Ygrenen,“ prohlásila Saroniel mezi vzlyky. „Atryan už jistě čeká. Běž vstříc své nové budoucnosti a nezapomeň na mě.“
„Proč to říkáš? Nikdy na tebe nezapomenu. Slibuju ti, že tě při nejbližší příležitosti vyhledám.“
„Budu čekat. Dávej na sebe pozor, hlavně před Loryane buď na pozoru. A tady máš něco pro štěstí.“ Podala Ygrenen svou černou sponu, ona jí zas dala tu svou.
„Posypala jsem ji svým vílím prachem. Mělo by tě to ochránit.“
Naposledy se objaly, pohlédly na sebe a pak se Ygrenen proměnila v hada a rychle se odplazila pryč. Venku na ni již čekal Atryan a dva jednorožci.