Melien Edhel - XXXIII. kapitola - část 1/2

XXXIII. KAPITOLA
Nimloth tiše zaklepala na dveře vedoucí do princovy ložnice a dříve, než se jí dostalo odpovědi, vklouzla dovnitř. Lidianna sedící na posteli k ní trochu polekaně vzhlédla, ale hned se zase uklidnila, když zjistila, kdo to je. Astalder, který ležel vedle ní, pouze nastražil uši.
„Nimloth... dobře že jsi tu. Chci tě o něco poprosit...“
„Ano?“ Nimloth si k ní přisedla a zlehka pohladila vlče po hlavě. „Hodný chlapec.“
Pokud ji překvapilo, že se takovéto zvíře nachází u nich v ložnici, nedala to ani náznakem najevo. Opatrně odmotala obvaz z jeho tlapy a pečlivě ji prohlédla.
„Měli jste mi sděliti, že zraněn jest. Sic jsem o přírůstku vašem již zaslechla, však o tomto nikoliv,“ vyčetla jí mírně. Jemně jeho tlapu prohmatala a zamračila se.
„Ač končetina jeho dobře zpevněna byla, zlomenina ne zcela správně zhojena jest, neb příliš drobných úlomků v ní bylo. Nevím, zda ji vůbec kdy ještě použíti moci bude...“ sdělila jí Nimloth váhavě.
„Já vím... proto jsme ho taky vzali s sebou... Ale Thranduil ho tu nechce. Proto jsem chtěla vyhrát turnaj, aby tu směl zůstat. Já... chtěla bych tě poprosit, jestli by ses o něj nepostarala místo mě...“
Po těchto slovech Astalder ostře štěkl, jako kdyby se chtěl proti tomu ohradit. Lidianna ho konejšivě podrbala za uchem.
„No tak, Astaldere... Vždyť víš, že to nedělám ráda... ale nemám jinou možnost...“
„Tak proč se ho tedy vzdáti chceš?“ zeptala se jí Nimloth s úsměvem. „Vždyť vyhrála jsi... nyní se pouze na tebe s vyhlášením vítězů čeká. Proto jsem sem přišla, bych tebe přivedla.“
Lidianna se postavila a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nesmysl! Legolas jistě...“
„N´uma (Ne), on výsledku horšího dosáhl,“ ujistila ji elleth.
„To ne!“ vyhrkla Lidianna skoro zhrozeně. „Neříkej, že něco takového udělal kvůli mně!“
Nimloth pokrčila rameny. „Kdo ví... Krátce předtím s ním kdos hovořil... Oni jako Eldar vyhlíželi, však... cos na nich podivným bylo...“ Nedokázala vyjádřit, co jí na těch dvou do plášťů zahalených cizinců připadalo podezřelého, a tak se odmlčela. Beztak měla na mysli něco naléhavějšího.
„Lidianno...“ začala nejistě.
Ta vstala a přikývla. „Vím, musíme už jít.“ A zamířila ke dveřím.
Nimloth ji však zarazila. „N´uma (Ne). Tedy ano... Však nejprve bych...“
Rozpačitost v jejím tónu Lidiannu zaujala. Zastavila se a otočila se k ní.
„Copak?“ pobídla ji povzbudivě.
Její zelené oči si ji zvědavě prohlížely a Nimloth nepochybovala o tom, že jí tvář zčervenala rozpaky.
„Já prosby mám...“
To upoutalo Lidiannu ještě víc. Nenapadala ji ani jedna věc, kterou by pro ni mohla udělat.
„A jaké?“
„Mohla bys... s bratrem mým promluviti?“ požádala ji Nimloth nakonec.
„Co?“ Lidianna nedůvěřivě zvedla obočí. „A o čem?“
„Toť lhostejno jest... O čemkolivěk.“
Lidianna nechápavě svraštila čelo. „Ale proč?“
Nimloth si povzdechla. Nechtělo se jí nic vysvětlovat, ale chápala, že Lidianně se musí její prosba zdát přinejmenším podivná.
„Já... pouze chvíli o samotě býti chci... však on neustále mne hlídá...“
Lidianna se nečekaně zasmála. „Ahaaa... už to chápu!“ Rozpustile na Nimloth zamrkala. „Ale ty určitě neplánuješ být úplně sama, že ne?“
Pokud měla Nimloth předtím pocit horkosti, tak nyní se jí zdálo, že jí tvář musí přímo hořet. „N´uma...“ přiznala nesměle.
Lidianna se na ni přátelsky usmála. „To je jasný. Ráda ti pomůžu. Sice nechápu, co proti němu Glorfindel má, ale to nevadí. Moc vám to spolu sluší.“
Nimloth nedokázala skrýt své překvapení. „Vskutku? Milé od tebe jest, že toho říkáš. Dojmu jsem získala, že příliš tobě milý není...“
„Ale to ne... jenom jsem byla nervózní z té lukostřelby...“ vysvětlovala Lidianna. „Gildor je opravdu kus chlapa, o tom není pochyb. Vůbec se ti nedivím, že s ním chceš být sama,“ poznamenala ještě spiklenecky a zcela přehlédla Nimlothin spíše polekaný výraz, který jí přelétl přes tvář.
„Ehm... jistě... Tedy na pomoc tvou se spolehnouti mohu?“ ubezpečovala se vzápětí.
„Určitě,“ přisvědčila Lidianna bez váhání. „A kdy to chceš provést?“
Nimloth se zamyslela. Nechtěla čekat příliš dlouho, ta nejistota ji ničila. „Já se ještě turnaje s dýkami zúčastniti musím... a Legolas se jako vždy s dýkami svými v klání předvede, což jistě nerada zmeškala bys. Nepochybuji o tom, že prvenství svého obvyklého obhájí... Snad tedy potom...“
Lidianna přikývla. „Dobře. Jako by se už stalo.“
Nimloth vděčně stiskla dívčinu paži. „Diola lle, Lidianna. Velice si tohoto cením. Však já tu tebe starostmi svými zatěžuji, aniž bych nejprve rukou tvých ošetřila. Nech mne toho napraviti...“ Nimloth ji chtěla uchopit za ruku, aby prohlédla její dlaně, ale Lidianna zamítavě zavrtěla hlavou.
„Už jsem si to ovázala, nijak zvlášť neutrpěly. A i kdyby, tak za Astaldera by to stálo.“ Hřejivě se zahleděla na svého chráněnce. Jako kdyby vědělo, že je o něm řeč, vlče seskočilo z postele a posadilo se Lidianně u nohy.
„Není úžasný?“ Lidianna ho láskyplně poplácala po hřbetě.
„Bezpochyby. A jista si jsem, že procházky menší by ocenil,“ podotkla Nimloth věcně.
„Máš pravdu, vezmu ho ven radši hned. Půjdeš s námi, viď, Astaldere?“
Vlče se postavilo a dvakrát krátce zaštěkalo.
„Zdá se, že souhlasí,“ pousmála se Nimloth, i když příliš veselo jí zrovna nebylo. Ještě si zcela nerozmyslela, co mu vlastně řekne, až spolu budou sami. Co když s ní ani nebude chtít mluvit?
Obě dívky se mlčky vydaly zpět na prostranství, kde se předtím zúčastnily lukostřeleckého turnaje. Lidianna se cestou rozhlížela kolem sebe ve snaze spatřit Legolase. Chtěla mu co nejdřív poděkovat za to, co pro ni udělal. Byl tak hrdý na své lučištnické umění a přesto ji nechal vyhrát. Tento čin jí toho sdělil víc, než by kdy mohla nějaká slova. Není snad skutků nad slova? zeptal se jí nedávno a ona mu nyní musela dát za pravdu. Věděl, jak moc jí záleží na tom, aby si Astaldera mohla nechat, a umožnil jí to. Takovou oběť od něho nečekala... Nebyla si ani zcela jistá, jak ji přijmout... cítila k němu takovou vděčnost... a lásku... hrozně moc najednou toužila být zas v jeho pažích...
Nimloth si její neklidu povšimla. „On již jistě k turnaji dýkařskému nastoupil,“ vysvětlila jí. „Účastníků mužských více jest, proto dříve než ellith začínají. Poté ještě turnaje s meči bude.“
„Aha.“ Neubránila se zklamání. Ačkoliv věděla, že je to absurdní, připadalo jí, jako kdyby ji opustil.
„Já tebe k němu zavedu, však nejprve ceny převzíti musíš,“ utěšovala ji elleth, která vycítila její rozpoložení.
Lidianna přikývla a zadívala se na krále Eryn Lasgalen, jehož zamračený výraz nešel přehlédnout. V duchu si povzdychla. Dobře, že se Nimloth nakonec rozhodla pro lorda Gildora! Tomu na ní aspoň záleží, ne jako Thranduilovi, který se zajímá akorát o sebe!
„Nejen schopností však též dochvilnosti ceněno jest!“ vyštěkl na ni Thranduil, jakmile se přiblížila k pódiu, kde seděl spolu s lordem Elrondem a Glorfindelem.
Astalder, jenž jí byl v patách, na to zareagoval hlubokým vrčením.
„Ššš, uklidni se,“ snažila se ho Lidianna utišit.
Několik Eldar se tlumeně zasmálo. I když bylo jasné, komu toto napomenutí patřilo, tu narážku nešlo ignorovat. Thranduil se zachmuřil ještě víc.
„Amin hiraetha (Omlouvám se)… heru en amin (můj pane)…“ zamumlala Lidianna.
Na Thranduilův pokyn přistoupila až k němu a nechala si od něho navléknout zlatý prsten zdobený rytinami ve tvaru lístků. Hned jí téměř sklouzl dolů, neboť byl na ni příliš velký. Napadlo ji, že už je asi rovnou dělají Legolasovi na míru.
„Toto tedy vítěze letošního jest, lady Lidianna za Eryn Lasgalen!“ pronesl Thranduil ke shromáždění, nelibost v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
Lidianna skloněním hlavy poděkovala za prokázanou čest a poté, co přijala gratulace od obou lordů, se zase co nejrychleji vrátila k Nimloth. Ta však již nebyla sama, po jejím boku stál Gildor a zrovna jí cosi říkal. Byl u ní tak blízko, že jeho rty téměř laskaly její ucho.
„Ehm…“ Nimloth trochu poodstoupila. „Já na souboj se připraviti musím, prosím omluvte mě…“
Gildor se usmál. „Ale ovšem, má drahá lady Nimloth. Cokoliv si přejete.“ A s drobnou úklonou hlavy k Lidianně se vzdálil.
„Promiň, Nimloth, nechtěla jsem vás vyrušit,“ omlouvala se dívka rozpačitě.
„Ničeho se nestalo, Lidianno. Tula (Pojď)…“
Nimloth ji dovedla až ke dvěma arénám, ve kterých probíhala klání s dýkami. Okolo postávali Eldar, jež čekali, až na ně přijde řada, a nebo se přišli jen podívat, a pokřikem povzbuzovali své favority. Legolas byl právě v jedné z arén. Bleskově srazil svého protivníka k zemi a přitiskl mu ostří dýky na krk.
„Vítěz!“ oznámil ellon, který na souboj dohlížel.
Lidianna se potěšeně rozzářila, dokud jí Nimloth nevrátila zpátky na zem.
„Toť teprv kolo prvé jest. Každý z účastníků se se soupeřem svým utká, pak vítězové mezi sebou, dokud pouze jediný nezůstane. To samé pro turnaj s meči platí.“
„A kdo rozhoduje o tom, kdo s kým bude bojovat?“ Lidianna se dívala na dvojici, která spolu bojovala nyní, a lehce ji zamrazilo, když viděla rychlé pohyby nebezpečně ostrých dýk. „Co když… je někdo zraněn?“
„Nejprv losem se rozhodne, které dvojice spolu se utkají. V kolech dalších vždy ti dva spolu dýk zkříží, jež v kole předchozím z dvojice po sobě bojující zbyli. A nevyhnutelné sic jest, že ke zraněním dojde, však nikdo ještě nikdy o život nepřišel. Bojovníci zbraní svých natolik dobře ovládají, by soupeře svého příliš vážně nezranili. Ranám sečným a bodným nicméně vyhnouti zcela se nelze.“
Zatímco mluvila, Nimloth si zkontrolovala své dýky v pouzdrech na bocích, a když bylo vyvoláno její jméno, vstoupila do arény, a zaujala své místo proti jiné elleth. Lidiannu uklidnilo, že aspoň v této disciplíně se bere ohled na pohlaví účastníků. Skoro bez dechu sledovala, jak Nimloth s přehledem porazila svou protivnici. Jakmile byla označena za vítěze, skryla své dýky a vypravila se ke stolům s občerstvením, aby se napila vína a vyčkala dalšího souboje. Nemusela chodit daleko. Gildor jí donesl plnou číši a Nimloth ji vděčně přijala.
„Diola lle,“ poděkovala mu, než se zhluboka napila. Neušlo jí, že má nyní připásán opasek s mečem, a z neznámého důvodu ji z toho zamrazilo.
Gildorovi to neuniklo. „Já pouze štěstí svého v turnaji zkusiti bych chtěl,“ odvětil lehce.
„Ach tak.“
Vážně pochybovala, že by se Gildor obtěžoval s nějakým zkoušením. Pokud se rozhodl zúčastnit, tak se jistě nehodlá spokojit s ničím menším než s vítězstvím.

Lidianna s napětím pozorovala dění v obou arénách. Už proběhlo několik kol a zvolna se schylovalo k závěru turnaje. A ačkoliv veškeré výkony byly obdivuhodné, ji samozřejmě nejvíc upoutaly souboje Legolase a Nimloth.
Legolasovy pohyby byly téměř nepostřehnutelné, rychlé a osudné jako útok hada, jeho tělo vždy ve střehu, aby uhnulo před výpadem protivníka, jeho zásahy přesně mířené na protivníkovo nejslabší místo. Nimlothin tanec byl o něco pomalejší, ale i tak kolem ní šikmo střižená sukně vířila v divokém rytmu a vlasy jí nespoutaně vlály kolem tváře. Byl na ni úchvatný pohled. Vypadala, jako by opravdu jen tančila, přestože každá její figura by byla pro jejího partnera smrtelná...
Postupně se ona i Legolas probojovali do finále. Nimlothin souboj byl určen na pořadí jako první. Bez větších obtíží se jí podařilo zvítězit a Gildor byl u ní jako první, aby jí pogratuloval. Nyní zbýval už jen Legolas. On i jeho protivník se odebrali do arény a když princ spatřil tvář svého soupeře, pobledl. To nebyl ten, s kým se měl utkat!
*Mae govannen, Legolas Thranduilion (Pozdraven buď, Legolasi Thranduilione).*
*Manke naa Annael(Kde Annael jest)?* otázal se Legolas důrazně. Ačkoliv se mu bojovník před ním dost podobal, černé oči, které si ho zlostně přeměřovaly, patřily rozhodně někomu jinému. Někomu, s kým doufal, že se znovu hned tak neshledá!
*On povinností naléhavých jinde měl, zdá se, že choť jeho náhle ochořela… Však já více než ochotně ho zastoupím! Přec bych přítele, jakým tys, zklamati nemohl! Však ty by ses lépe než při lukostřelbě soustřediti měl, přec otce svého opět zklamati nechceš!*
Legolas se zadíval ve směru Námova pohledu a v duchu zaúpěl, když poblíž arény spatřil Thranduila a Glorfindela, kteří očividně přišli shlédnout finálové souboje.
*Námo… Uuma (Námo... Nečiň toho)…*
Ale Vala se na něho jen zlověstně pousmál. Odhodil černý plášť, který ho dosud halil, a tasil své dýky. Jejich rukojeti byly vykládané černým kamenem, ostří měly jemně ozubené. Legolas nepochyboval o tom, že při silnější ráně by byly schopné přetít i meč.
„Předveď tedy schopností svých!“ vybídl ho Námo posměšně.
Legolas si v tu chvíli moc přál, aby se opět objevil Manwë, ale ten už měl zřejmě jiné starosti. Jeho váhání nicméně Námu pobavilo. *Proč otálíš? Vždyť tak rád přec prohráváš, Legolasi Thranduilione! A já tobě k tomu příležitosti poskytnu! Ty vděčen bys mi býti měl!*
*Zloba tvá tebe pramálo ctí, Námo!* odvětil mu Legolas rázně a i on vytáhl své bílé dýky.
*Možná varovati bych tebe měl, Legolasi Thranduilione! Ostří zbraní mých jedem prudkým napuštěna jsou!* pronesl Námo, jeho oči se krutě zaleskly.
*Stejně jako jazyk tvůj, ó Valo!*
Se vzteklým zařváním vyrazil Námo proti němu a Legolas měl akorát tak dost času, aby uskočil. Nevěděl, jestli jsou Námovy dýky opravdu otrávené, ale rozhodně to nehodlal zjišťovat v praxi. Další výpad se mu podařilo odrazit, i když síla, s jakou byl veden, ho srazila na koleno. Bylo mu jasné, že tohle nemůže dlouho vydržet. Po několik dalších minut odolával ráně za ranou, paže se mu chvěly námahou, jeho plicím se nedostával vzduch. Přihlížející Eldar s úžasem pozorovali jejich zápolení a skoro ani nehlesli. Sám Thranduil popošel blíž a znepokojeně sledoval dění v aréně.
„Ya naa tanya (Kdo to jest)?“ zeptal se Glorfindela, ale ani ten ellona celého oděného v černém neznal. Ačkoliv strávil v Síních čekání jistý čas, nepoznal jejich lorda, neboť Valar na sebe dokážou brát nejrůznější podoby a pokud nechtějí být odhaleni, nikdo nepojme ani sebemenší podezření. Jen Legolas, který se mu zahleděl do tváře a slyšel jeho dunivý hlas, neměl pochybnosti o jeho identitě. Avšak zdálo se, že si tuto informaci vezme s sebou do jeho síní...