Srdce bojovnice - 39. díl

Vřítila jsem se do stájí a tam konečně ukončila svůj zběsilý úprk. Naštěstí byly až na pár koní prázdné, a tak jsem nemusela nikomu vysvětlovat, proč přijíždím v takovém spěchu.
Chvilku jsem ještě zůstala sedět Celebrovi na hřbetě, ve spáncích mi prudce tepala krev a já se s tlumeným vzlykem přitiskla k jeho krku a nechala se konejšit dotykem jeho hebké prohřáté srsti. Celebros mi to nějakou dobu trpěl, ale pak zafrkal a přešlápnul, aby mi naznačil, že už by to mohlo stačit.
Neochotně jsem seskočila a hodila své věci ledabyle na zem. Aniž bych se obtěžovala navlékáním bot a nebo si aspoň došněrovala halenu, popadla jsem chomáč sena a začala jsem láskyplně vytírat Celebra do sucha. Spokojeně zachrčel a dloubnul mě do ramene.
„Já vím, chlapče, že jsem na tebe v posledních dnech neměla moc času, ale brzy se to opět zlepší, slibuji...“ omlouvala jsem se mu kajícně.
A měla jsem rozhodně za co. Pokud totiž nepočítám tu dnešní projížďku, tak jsem na něm od té osudné bitvy neseděla. Vždy, když už bylo po obou mých trénincích a já měla konečně volno, tak jsem byla příliš vyčerpaná, než abych se zmohla na víc, než mu donést nějaký pamlsek a poplácat ho po boku. Vždycky se na mě nedočkavě díval, určitě předpokládal, že si spolu někam vyrazíme, a když jsem ho po chvilce zase opouštěla, aniž by k něčemu takovému došlo, vrhnul na mě vyčítavý pohled a pak smutně svěsil hlavu. Vždycky mi to téměř trhalo srdce. Jistě, pohybu měl celkem dost, neboť stájníci vždy hned po snídani vyváděli všechny koně na pastvu, ale Celebros nebyl zvyklý na to, aby jen tak bezcílně bloumal po louce.
Odhodila jsem poslední chomáč sena a zálibně přejela po jeho plecích. Veškeré stopy po bičování se už dávno ztratily, i když jsem netušila, komu za to vlastně být vděčná. Jakmile jsem opustila Saerosovy komnaty, zamířila jsem hned do ubytovny, kde jsem popadla kelímek s hojivou mastí, a ačkoli jsem se vyčerpáním sotva držela na nohou, vydala jsem se do stájí, abych Celebra ošetřila. Jenže ke svému údivu jsem ho nalezla dokonale vykartáčovaného a spokojeně přežvykujícího seno. Rány na bocích měl ovázané a když jsem přišla blíž, ucítila jsem charakteristickou nasládlou vůni Aranionu. Zeptala jsem se stájníka, jestli se o něho postaral on, neboť jsem mu chtěla poděkovat, ale on jen potřásl hlavou a tvrdil, že o tom zhola nic neví. Následující dny jsem mu obvazy několikrát vyměnila, avšak ten, kdo ho ošetřil, odvedl tak výbornou práci, že se rány zakrátko zcela zacelily.
Uchopila jsem kartáč a začala Celebra hřebelcovat, ne, že by to po mém důkladném vytření bylo ještě nutné, ale chtěla jsem mu aspoň trochu vynahradit péči, kterou jsem poslední dobou poněkud zanedbávala. Nezdálo se však, že by mi to zazlíval. Poslušně stál a užíval si mou pozornost. Znovu jsem zabořila tvář do jeho srsti, jako kdybych u něho mohla nalézt úkryt sama před sebou.
Když znenadání prudce zvedl hlavu a pronikavě zaržál, polekaně jsem sebou trhla. Jeho kopyta téměř zlostně tancovala na podlaze a já se rozhlédla kolem, abych zjistila, co ho tak popudilo. Když jsem ve dveřích spatřila stát Belega, bylo mi vše jasné. Tiše za sebou zavřel a pak si to beze spěchu namířil ke mně. Připadala jsem si jako zvíře lapené v pasti. Sjela jsem rukama na své nohavice, abych se ujistila, že aspoň dvě dýky jsou na svém místě, ale ani to mě příliš neuklidnilo, jakmile přistoupil až ke mně.
„Zdravím, veliteli...“ pronesl s nehezkým úšklebkem a jeho hlas způsobil, že jsem se lehce zachvěla.
„Jak o tom víš?“
„Mám své zdroje,“ odbyl mě. „Tak ty teď budeš vést jednotku... Připadá mi to jako dost hloupý žert...“
„Také mne to překvapilo,“ řekla jsem smířlivě, ovšem ruce ze svých skrytých zbraní jsem nesundala.
„To jistě... Tak dobrá jsi zas nebyla, aby tě za to princ takto odměnil... Ovšem třeba má pro tebe slabost...“
Ztěžka jsem polkla. „Co chceš?!“
Celebros znovu zafrkal a přešlápl na místě. Raději jsem si dávala dobrý pozor, aby mi nestoupnul na nohu.
„A co hodláš udělat ty?“ Beleg se výsměšným pohledem zadíval na mé ruce. „Chceš mě zranit? Nebo rovnou zabít? To bys ale neměla dělat... Víš přece, jaký je trest za zabití jiného Eldy. Ovšem že to víš, vždyť už jsi to jednou zažila, že? Vyhnanství... A pokud mě jenom zraníš, pak všem řeknu, že jsi mě bez důvodu napadla. Jak dlouho myslíš, že tu s takovou reputací vydržíš?“
„Proč by věřili tobě?“ zeptala jsem se téměř bez dechu.
„Protože jim hodlám velice podrobně vylíčit, co přesně se událo v Lórienu...“