Forsaken - 69. díl

Venku panovala černočerná tma a já trochu přidala do kroku, abych byla co nejdřív doma. Nebe bylo zatažené tmavýma mrakama, ze kterých hrozilo, že se co nevidět začne hustě sypat sníh. Vanul nepříjemný studený vichr, který mi neustále zalézal pod kabát a čechral moje vlasy. Přitáhla jsem si klopy těsněji k sobě a trochu povytáhla šálu. Zpropadený počasí!
Kdybych se v práci tak hloupě nezdržela, tak už jsem mohla být dávno v našem útulným bytě. Jenže šéf trval na tom, že se ta prezentace musí dodělat, a tak jsem samozřejmě neměla na výběr. Aspoň že metro už bylo celkem vylidněný, aby taky ne, kdo by v takovýmhle nečase taky bloumal venku, zvlášť když už bylo skoro jedenáct večer.
Kráčela jsem mezi barákama a zaznamenala, že ve spoustě oken a na balkónech už svítí vánoční světýlka. Pomyslela jsem si, jak jsou ti lidé netrpěliví. Vždyť do Štědrýho dne zbývaly ještě skoro dva týdny. Pak jsem se tiše zasmála. Proč je vůbec kritizuju? Vždyť i u nás doma je už slavnostně vyzdobeno a pokaždé, když tam vstoupím, udeří mě do nosu omamná vůně vánočního cukroví. Sladká... svádivá...
Ještě jsem zrychlila, najednou jsem se nemohla dočkat, až tam konečně budu. Těšila jsem se na vřelý objetí, kterým mě moje láska přivítá, na tváři bude mít možná šmouhu od mouky a já si ji pro to budu dobírat. Odtáhnu ji z kuchyně od plných plechů a rozehřáté trouby, jistě bude protestovat, ale svýma polibkama ji brzo přesvědčím...
Spěchám, zcela zabraná do svých představ, takže jsem ani nezpozorovala chlápka, který se mi zničehonic postavil do cesty, dokud jsem do něj nevrazila.
„Omlouvám se...“ zamumlám automaticky a chci pokračovat dál, ale on mne popadne za rukáv kabátu.
„Počkej... Nemáš náhodou oheň?“ zeptá se mě a v naoranžovělém světle pouličním lamp se mi zdá podivně bledej.
„Ne, nekouřím,“ odbyju ho a čekám, že mě zase pustí.
„Nevadí... já taky ne...“ zasměje se a pak mě chytne ještě pevněji a vleče mě do malýho parčíku mezi baráky.
Bráním se, ale on je daleko silnější a než se naděju, mrští se mnou o zem a pak se nade mnou skloní. Netuším, co po mně chce, ale vůbec se mi to nezamlouvá. Snažím se mu vytrhnout, jenže marně. Jeho ruce mi netrpělivě strhávají šálu a vzápětí cítím, jak se mi do krku zabodávají nějaký dvě ostrý jehly. Můj bolestný výkřik je zcela utlumen jeho dlaní, mý tělo je přimáčknutý k zasněžený zemi, zcela bezbranný pod tím jeho. Vnímám, jak se přisává k mýmu krku, slyším mlaskavý zvuky a konečně chápu, co to dělá.
Na okamžik zavřu oči. Teplo mě pomalu opouští a zmocňuje se mě strašlivá ospalost. A pak najednou je ta tíha na mých prsou pryč a já zas můžu volně dýchat. Ale nemám sílu se zvednout. Na krku cítím zvlášní horko a uvědomuju si, že je to krev, která prýští z mý rány, ale nedokážu si k ní ani přitisknout ruku, abych to trochu utlumila. Nevím, jak dlouho tam ležím, zdá se mi to jako celá věčnost. Chlad se postupně zmocňuje celýho mýho těla, začíná v konečcích prstů a rozšiřuje se dál jako nějaká nákaza.
A pak u mě někdo pokleká. S obtížemi zaostřím na tu tmavou postavu.
„Chceš žít?“ ptá se mě a já se divím, co je to za blbou otázku. Jasně, že tu nechci zhebnout ve sněhu. Navíc... co nevidět budeme mít rodinu a já už se toho nemůžu dočkat.
Slabě přikyvuju.
Ten muž si přikládá zápěstí k ústům a vzápětí ho tiskne k těm mým. Snažím se uhnout hlavou, ale on je neodbytný.
„Jestli nechceš zemřít, tak pij!“ nakazuje mi panovačně a já nakonec uposlechnu.
Kupodivu to není tak zlý, jak jsem předpokládala. Teplá tekutina mi zvolna stéká do krku a já se přestávám cítit tak promrzlá na kost. Piju, dokud ten muž neusoudí, že by to mohlo stačit.
„Teď půjdeš se mnou,“ oznamuje mi prostě a pomáhá mi na nohy.
„Ne,“ odmítám okamžitě.
„Nic jiného ti nezbývá... Nemůžeš se vrátit domů, je to příliš nebezpečné.“
„Nerozumím Vám...“
„Brzy porozumíš, až bude proměna dokončena. Pak budeš jako my.“
„To ne!“ protestuju. „Nic takovýho nechci!“
„Nemáš na výběr. Už ne.“
„Nechte mě být!“ ustupuju od toho muže a z rozervaný oblohy se znenadání vyvalí záplava sněhových vloček jako peří z roztrhanýho polštáře a téměř mě oslepuje.
„Kam chceš jít?!“ slyším jeho hlas, ale v tý vánici už ho nevidím. „Děláš obrovskou chybu!“
Ale já ho nevnímám a dávám se do běhu. S jedinou myšlenkou. Dostat se domů.