Srdce bojovnice - 40. díl

Měla jsem pocit, jako kdybych mě právě někdo kopnul do žaludku. „Co ty o tom víš?“ vypravila jsem ze sebe, ale dopředu už jsem tušila, že si Beleg nevymýšlí.
Temně se zasmál. „Docela dost... Nevíš snad o tom, že vojáci mezi sebou nemají žádná tajemství? Hlavně ne velitelé... Daeron se dozvěděl spoustu zajímavých věcí...“
Odmítavě jsem potřásla hlavou. „Ty lžeš!“
“Skutečně? Mám ti tedy vyprávět o Nellas?“ prohodil samolibě.
„Ne!“ vykřikla jsem téměř zhrozeně a ten zvuk poplašil Celebra ještě víc. „Co vlastně ode mne chceš?!“
„Nic mimořádného... Vzdáš se postu velitele... A budeš mi po vůli, kdykoliv budu chtít. Jak se tak na tebe dívám, tak to pro tebe rozhodně nic nového nebude... Pověz... s kýmpak ses válela nyní?“ zeptal se mě sebevědomým tónem někoho, kdo ví, že ten druhý nemá na výběr.
Ignorovala jsem jeho poslední dotaz a chladně jsem opětovala zkoumavý pohled, kterým bezostyšně hltal moje tělo. V duchu jsem si nadávala za to, že jsem se neobtěžovala plně se obléct, nezdržovala jsem se ani tím, abych si stáhla hrudník, a má prsa se nyní provokativně rýsovala proti tenké látce mé košile.
„A co když odmítnu?“
„To bych ti zrovna neradil, děvče...“
„A pokud nahlásím princi, že ses mě opět pokoušel vydírat...?“ hlesla jsem s rostoucím zoufalstvím.
„To můžeš zkusit... Ovšem nevím, jestli bude věřit slovu vražedkyně. Vzdej to, Riel... velitelem se nikdy nestaneš! Já to prostě nepřipustím! Nehodlám se nechat komandovat od coury, která se peleší s kdekým!“
Zaťala jsem zuby. Zdálo se, že to má Beleg opravdu dobře promyšlené. Ať jsem přemýšlela sebevíc, nedokázala jsem přijít na žádné jiné východisko.
„Dobrá...“ hlesla jsem nakonec zdrceně. „Ale dopřej mi více času...“ poprosila jsem ho a to na jeho rtech vykouzlilo další krutý úsměv.
„Jediné, co ti hodlám dopřát nyní, Riel, je... nu, však již víš...“ Hrábnul po mně a já instinktivně uskočila.
„Takže ty máš náladu na hrátky? Nemám nic proti, ale o to netrpělivější budu, až se tě konečně zmocním! Takže pokud nechceš trpět jako posledně, pak to rovnou vzdej!“ varoval mě Beleg a já se ustrašeně přitiskla ke stěně v Celebrově stání. Můj velký hřebec bylo nyní to jediné, co stálo mezi ním a mnou. I když stálo není ten správný výraz, neboť Celebros znepokojeně frkal a neustále pobíhal po svém stání.
Beleg se pobaveně pousmál. „Tady nejspíš někdo potřebuje lekci...“ prohodil mrazivě a ze skoby na sloupu sundal bič. Pomalu ho rozvinul a Celebros každý jeho pohyb podezíravě sledoval. Když pak Beleg bez varování udeřil do země těsně před ním, poplašeně uskočil dozadu a uvěznil mě tak mezi stěnou a svým tělem. Beleg popošel blíž a znovu prásknul bičem, tentokrát mířil na Celebrovy nohy. Bleskurychle jsem proklouzla pod jeho břichem a vrhla se před něj, abych ho ochránila. Ucítila jsem štiplavou bolest, jak mě bič zasáhnul, a do očí mi vyhrkly slzy. Přesto jsem neustoupila, ani když se Beleg znovu rozpřáhnul.
„Nerad ti působím bolest, ale když jinak nedáš...“ snažil se mě zřejmě zastrašit, ale já zůstala neochvějně stát na svém místě, čímž jsem ho ještě více popudila.
Vztekle švihnul bičem o něco výš a lehký materiál mé košile mohl jen stěží zmírnit sílu jeho úderu. Mlhavě jsem vnímala, jak mi na hrudníku vyskočil tenký rudý pruh, který pálil hůř než oheň. Zřejmě se mu pohled na něj zamlouval, neboť se vzápětí chystal to zopakovat.
Ale sotva pozvedl bič k dalšímu útoku, prolétlo kolem mě tmavé tělo Celebra a s děsivou nezadržitelností, ze které mi tuhla krev v žilách, dopadlo přímo na Belega.