Forsaken - 70. díl

Konečně nastal Štědrý den. Sedím u slavnostně prostřenýho stolu, osvětlenýho pouze svíčkami, a snažím se ignoroval bolest, která mě bez ustání sužuje. Jako kdyby mi v žilách ani neproudila krev, ale procpávaly se jimi nějaký kuličky, cítím, jak putujou, každý milimetr jejich pouti... Přesto se to pokouším ignorovat.
Usměje se na mě přes stůl a natáhne ke mně ruku. Pevně ji tisknu. Nejspíš se potřebuju ujistit, že zas bude všechno v pořádku. Samozřejmě, že jsem zašla k doktorovi. Vyčistil mi ránu na krku a téměř mě přesvědčil o tom, že mě pouze pokousal pes. Téměř... Prý jsem přepracovaná a měla jsem zřejmě halucinace. K čertu s doktorama!
Pokud to byl jenom pes, tak proč je mi čím dál tím hůř? Šla jsem tam teda znova. Odebrali mi krev a udělali všelijaký testy. Prý mi z těla nadměrně odchází železo, diagnostikovali to jako počínající porfyrii. Skoro jsem tam dostala záchvat smíchu. Dali mi transfúzi a řekli mi, že mám pravidelně chodit na další. Po celý život. Fakt skvělý vyhlídky. Ale aspoň jsem žila... Teda... skoro...
V noci mě budily děsivý sny. Přes den mě trápily výpadky paměti. Ne, že bych omdlívala, ale prostě jsem se najednou koukla na hodinky, a zjistila, že je o dvě hodiny víc a já si zaboha nemohla vzpomenout, jak jsem je strávila. Ani kde, či s kým...
Šéf na mě v práci koukal dost namíchnutě, že nepodávám maximální výkony, ale pak mi řekl, ať si vezmu dovolenou. Ať jsem s rodinou a užiju si vánoční svátky. Ale já doma stejně neměla stání. Neustále jsem bloumala po ulicích, zatímco jsem předstírala, že normálně chodím do práce. Nač zbytečně zraňovat ty, který miluju?
„Proč nejíš? Nechutná ti to?“
Zní to tak starostlivě, až mě to bere za srdce. Přinutím se k úsměvu, i když mám pocit, že mi z toho ve tváři naběhly žilky k prasknutí.
„Ovšem že ano, lásko. Akorát... nemám moc chuť k jídlu...“
Pohladí mě po paži a já zatnu zuby, abych tu bolest snesla. Takový lehký dotyk a přesto mi působí takový utrpení. Co se to se mnou jen děje?
„Pořád ti není dobře?“ Pozoruje mě a já jen přikyvuju. Na víc se nezmůžu.
„Nemusíme přece jíst... Proč si na chvilku nelehneš? Udělám ti masáž, chceš?“ Nabízí mi a já nedokážu odmítnout.
„Masáž ne. Ale můžeš mě jen tak držet.“
Zasměje se. Je prostě okouzlující, hlavně dnes večer. I když vím, že si to rozhodně nemyslí. Možná proto se to snažím tak často říkat. Přece jen potřebuje v tomhle těžkým období nějakou podporu. Opatrně se zvedá a společně jdeme do ložnice. Cítím omamnou vůni a zhluboka se jí nadechnu.
„Nějaký nový parfém?“ ptám se a znovu nasaju. Tak sladká... tak opojná... Co to jen je?
„Ne,“ odpovídá a přitiskne mě k sobě ještě blíž. „Pojď... zdřímneš si a bude ti líp, uvidíš.“
„Kéž by... pomalu tomu přestávám věřit...“ V duchu jsem si vybavila slova toho druhého muže... A neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.
„Možná, že ty léky jen potřebují čas na to, aby zabraly.“
„Asi...“
S úlevou klesám do měkkých peřin a tělo se mi vzápětí zkroutí v křeči. Naštěstí je tu tma, a tak to projde bez povšimnutí. Zavírám oči a doufám, že až se znovu probudím, tak mi bude líp. Ještě vnímám, jak uléhá vedle mě a pak už nic. Blažená úleva hlubokého spánku...
Probuzení rozhodně tak blažené není. Někdo se mnou docela hrubě zatřásl.
„Vstávej přece! Musíš hned odsud!“ volá na mě nějakej mužskej hlas. Nechápu, kde se ten člověk vzal u nás v ložnici.
Otvírám oči a rychle se podívám vedle sebe. A hrůzou skoro přestanu dýchat... Krk je rozervaný skoro až k páteři... všude spousta krve... I na mně...
„Na to teď není čas, pohni sebou!“ Ten muž mě bere za ruku a skoro mě táhne za sebou. Znám ho, je to ten samý, co se mě tam venku ujal. „Mimochodem, jmenuji se Alexander,“ oznámí mi, zatímco mě vleče pryč z ložnice.
Vytrhávám se mu a běžím zpátky.
„Erikoooooooooooooo!“
Nekonečné dlouhé zavytí plné bolesti a děsu. Ukrývám tvář v dlaních, aby se na tu krvavou spoušť nemusela dívat znovu. Klesám na kolena a brečím.
Alexander mě bere za rameno. „Pojď. Tady už beztak nic nezmůžeš.“ Jeho hlas je vyrovnaný, jako kdyby ho ten pohled vůbec nezarazil.
Napadá mě jenom jediný vysvětlení. „Ty hnusnej vrahu!“ Vrhnu se na něj a chci z něho vymlátit duši, jenže on mě jedinou ranou skládá na zem.
A pak už se nic z toho neděje mně, nejsem v tom těle, který leží skoro bezvládně na podlaze, stojím opodál, ale ani jeden z nich mě nevidí. Muž na zemi má krátké černé vlasy. Ten druhý... ten druhý je můj otec! Šokovaně sleduju, jak se k němu pomalu sklání.
„Ne, to tys ji zabil! Varoval jsem tě, že se něco takového přihodí, ale tys mé výstrahy nedbal! Její krev je na tvých rukou, či spíše v tvém žaludku! Ale dám ti příležitost si ten čin odsloužit...“
„Kdo jste?“ vypraví ze sebe ten druhý, tvář zbrázděnou slzami. Oči, který na něho upírá, mají neobvyklou šedou barvu.
„Tvůj stvořitel... učitel... pán...“ odpovídá Alexander a vyvádí ho ven, tentokrát už se ten mladý muž nebrání.
Zůstávám sama v krví zastříkané ložnici a taky brečím. Brečím, protože už vím.
Ach, Rieli...!