Upírská povídka - Děsivý školní rok 25.

„Si z nás dělaj prdel?! Docela ten kopec dám! Kor po včerejšku!“prohlašovala Verča snad poosmé, když jako ovečky poslušně ťapali za Hrochem snad devadesátistupňový škrpál.

„Ne asi,“ připojila se k remcání Lucka. Obě se následně začali hlasitě smát, že jim Jana věnovala pohled, v němž se mísilo podezření na jejich cizoplanetární původ a přesvědčení o lehké demenci. Ne, že by jásala nadšením nad turistickým počinem. Šli monotónní chůzí již bezmála hodinu v pevném seskupení. Úplně vepředu jako osamělý generál kráčel Hroch (Co chvíli pronesl poetickou poznámku na adresu krásné přírody rozplývaje se nad nádherným výhledem, očividně mu ani nevadilo, že se mu nedostane žádné reakce. Mnozí se totiž stěží zmohli jen na občasné zasupění), za ním věčně nasupený Balata, zástup studentstva (samozřejmě roztáhlý po celé šíři cesty), vzadu Másilková se Syslíkovou, které tichým hlasem pomlouvaly nepřítomné členy profesorského sboru, a několik metrů za nimi Bloodmorth. Jana si pomyslela, že se za každou cenu snaží tvářit, jakoby s celou tou šaškárnou před sebou neměl nic společného. Nudila se. Eva s ní – kdoví proč – nechtěla promluvit a to věčné mlčení jí už začínalo lézt krkem.

„Dost vopruz, co?“ prohodil jeden kluk vedle Jany. Asi postřehl, v jaké rozpoložení se jeho spolužačka nachází.

„To mi povídej! Takovejhle vejlet! Jako bych neběhala včera v noci po lesích a nehledala nějaký pitomý zprávy!“

„To jste jako měli za úkol, jo?“ otázal se zájmem.

„Ne asi. (Ne asi byla v té době ve třídě dost populární hláškaJ) Na hotel jsme se dostali snad někdy ve dvě. No děs. Kdybys to zažil! To se nedá popsat!“

„A koho máš jako vedoucího?“

„Na koho bys to tak tipnul, hm?“ ušklíbla se sarkasticky.

Kluk se pousmál:

„Snad ne, Bloodmortha?!“

„Jo, přesně toho. Kdo jinej by taky podobnej nápad dostal, co?“ zabručela, pro jistotu se však ještě ohlédla, aby se přesvědčila, že právě nepotvrzuje pravdivost přísloví: My o vlku…

„Tak to vás celkem lituju, my byli s Hrochem a ten byl úplně v pohodě, sme akorát hráli nějaký seznamovací hry. Běhat v noci po lese by se mi teda fakt nechtělo! Vůbec, proč vám to trvalo tak dlouho?“

„Protože pan profesor se domníval, že má co dočinění s četou profesionálních vojáků či účastníků dobrodružné hry: Kdo přežije? Představ si Pevnost Boyard, přidej tam toho chlápka ze Saw a získáš přibližný obraz, co tam asi dělo.“

Kluk se uchechtl. Jana se taky pousmála. Nikdy by si nepomyslela, že by se mohla cítit příjemně s někým, jako je Štěpán. S takovým nagelovaným… metrosexuálem.

V přátelském dialogu vytrvali až do chvíle, než se zničehonic spustil prudký liják. Během několika mála okamžiků byli všichni podobni vodníkům, načež se valná většina studentstva dala na zběsilý úprk směrem k hotelu. Bahno, jež se záhy na zemi vytvořilo, neuvěřitelně klouzalo a nejeden jedinec se na něm natáhl. Jana netvořila žádnou výjimku.

„Sakra,“ zaklela nahlas, ve snaze se z té louže mazlavé hlíny vyhrabat. Štěpánův obličej se protáhl do znechucené grimasy. Zřejmě ho mrzelo ušpinění „zářivě bílého“ trička.

„Že bys mi třeba pomohl?!“ vyjela na něj, když už na ni už delší dobu nečinně civěl.

„Sorry, ale já…“ zamumlal a zanechal ji v bahně.

„Šampónek!“ ulevila si.

Dav lidí rychle mizel z dohledu. Bezva! Teď budu tady ležet v blátě, neúspěšně se budu snažit vstát a všichni mi utečou! Už vidím Balatův výraz – zase ta Vyskočilová! Ale když ona, chudinka za nic nemůže! Smůla si ji prostě velmi, velmi oblíbila…

„Co tady provádíš?“ uslyšela za sebou mírně pobavený hlas.

Ne! Ať to není ten, kdo myslím…, požádala v duchu.

„Upadla jsem,“ zavrčela nevraživě. Taky se mohl říct něco inteligentnějšího.

„Většina lidí poté, co upadne, vstane. Nemají rádi takovou nedůstojnou pozici.“

„A co si myslíte, že se snažím?“ vyjela na něj, možná vztekleji, než vůbec chtěla.

„Čím jsem si vysloužil ten tón?“

„Tím, že se mi neustále mícháte do života!“

„Ou, promiň, měl jsem ta to, že chceš pomoct,“ pronesl s klidnou tváří a nastavil jí ruku. Nejdříve měla v úmyslu to gesto ignorovat, nakonec ovšem rezignovala a podala mu ruku. Jedním pohybem ji vytáhl na nohy.

„Děkuju,“ řekla neochotně. Lex se jenom ušklíbl. Kritickým pohledem sjel její zevnějšek.

„No, potkat tě v noci, možná bych se i leknul,“ prohlásil.

„Neříkejte! Vy že byste se bál?“

„Jsem taky jenom člověk, přesněji – něco jako člověk.“

Proudy vody padající k zemi měly přeci jen výhodu, jak Jana ostatně mohla přesvědčit – bahno z několika procent jejího těla téměř dokonale smyly. Chvíli kráčeli mlčky vedle sebe.

„Už jsi mluvila s Evou?“ otázal se Lex o něco vážněji.

„Myslím, že se s tím snaží srovnat, ale moc se bavit nechce.“

„Nediv se, zažila velice ošklivou věc. Nahrnulo se na ni zničehonic příliš mnoho velmi silných podnětů, problémů, příliš mnoho věcí se v jejím životě náhle změnilo. Jestli projeví touhu o tom mluvit, vyhov jí, pokud ne, nenuť ji. Každopádně potřebuje podporu. Vím, bude to znít, jako klišé, ale musí vědět, že má přátele, kteří na ni nezanevřeli ani poté, co vědí, čím se stala. Jenom tak zůstane člověkem – a jenom tak přežije. Protože upír, který neumí žít mezi lidmi, takový upír nemá velkou šanci přežít. Já ji sice zasvětil, udělal vše pro to, aby se mohla rozhodnout správně. Právě totiž stojí na pomyslném rozcestí. Vpravo vede rovná pěšinka vyšlapaná statisíci bytostí kráčejících tudy dávno před ní, vlevo – nekonečný kopec plný ostrých kamenů a hrbolů. Můžeš si říct – budu jako všichni ostatní, proč bych se měl namáhat? Nebo si můžeš říct – tak sakra! Já to dokážu! Já na ten kopec vylezu! A nejde o jednoduchý výšlap. Budeš řvát, zuřit, budeš proklínat všechno a všechny kolem sebe – ale budeš mít cíl! Vidinu toho nádherného výhledu, té krásy nahoře. I když co se nachází nahoře? Nikdo to neví, nikdo tam ještě nevystoupil. Ale proč bych to nedokázal já? Proč bych nemohl rozlousknout tajemství? Možná tam nenajdu nic, možná bude má snaha marnou, jako je marné bát se smrti. Nevadí.

Před tímto rozhodnutím tedy Eva stojí. Kudy vykročí? Cesta vlevo – život, cesta vpravo – zatracení.“

„A vy, po které z těch cest kráčíte vy?“

„Já chodím kdesi uprostřed. Ztratil jsem se. Chtěl jsem opustit pěknou pěšinku netušíc, že nelze změnit sebe sama. Teď už to vím.“