SLQ III./2

Vztekle jsem seznamem mrskla na stůl. Vyhledat číslo v těch zatracených Zlatých stránkách se ukázalo být nad možnosti běžného smrtelníka. A ani internet nebyl zrovna dobrým pomocníkem. Vyčítavě jsem probodla monitor pohledem. Tolik řečí o tom, že se na něm dá vyhledat naprosto všechno, ale když člověk potřebuje číslo, nic.
Obyčejné telefonní číslo na nechutně movitou zombí rodinu. Nic víc jsem si nepřála.
Rezignovaně jsem se opřela o opěradlo Timovy pracovní židle, která na protest hlasitě zavrzala.
Samozřejmě, že netrpělivý majitel židle okamžitě nahlédl do své pracovny, odkud byl nemilosrdně vyhozenou mojí matkou. Která, jen tak mimochodem, byla pěkně naštvaná jeho neochotou na několik minut mi půjčit jeho notebook.
Ani jsem se mu nedivila. Měla jsem podivnou schopnost odrovnat veškerou jeho elektroniku – pokud jsem s ní byla o samotě. Samozřejmě, nebyla to schopnost jako schopnost. Kdyby jo, asi bych se zbláznila.
„Nic se nestalo,“ snažila jsem se ho uklidnit.
Tim váhavě přikývl a pomalu šel ke mně. Téměř to vypadalo jako by se pokoušel krotit dravou zvěř. Ale měla jsem tušení, že mě jenom nechce vyprovokovat k prudkým pohybům.
Zřejmě za to mohl hrnek horkého čaje v blízkosti jeho mobilu – a mého lokte.
Musím přiznat, že tohle mě trošku urazilo. Copak si myslí, že jsem takové nemehlo?
A jakoby v odpověď se židle vzepřela váze mého těla a postrčila mě blíž ke stolu. Záhadou bylo, jak se to mohlo stát, ale fakt byl, že jsem drcla do hrníčku s čajem.
Nešťastně jsem pozorovala jak se už už naklání. Kapalina v něm se téměř nemohla dočkat až polaská klávesnici mobilu v hodnotě Timova dvouměsíčního platu.
Pak se však stal zázrak. Hrnek se trošku zakolíbal, ale zůstal stát. Mobil, počítač i Tim byli ušetřeni hrozící zkázy.
Tim byl několika rychlými kroky u mě. I s židlí mě odtáhl dále od stolu a pak se mezi stůl a mě postavil. Komické. Vypadal jako středověký rytíř bránící nevinnou pannu před drakem. A jak jinak – v tomto příběhu jsem byla drakem já.
„Asi už půjdu.“ Řekla jsem nakonec po několika okamžicích naplněných trapným tichem.
Pobledlý Tim rychle pokýval hlavou. „Jo.“
Nekomentovala jsem úlevu, která byla vidět z každé buňky jeho těla. V této místnosti na to měl právo.
Velmi pomalu jsem se zvedla ze židle, obloukem jsem se vyhla veškerým drahým věcem v místnosti a vešla jsem do obýváku, kde máma zrovna uklízela střepy z vázy, kterou jsem přibližně před půl druhou hodinou rozbila.
„Tak co,“ řekla a vzhlédla od lopatky, „Našla jsi to číslo?“
„Ne,“ potřásla jsem hlavou a teprve v tuto chvíli mě došlo, že už mě netyranizuje žádná bolest hlavy. Překvapení na mé tváři muselo být velmi zřetelné, protože máma vstala a přejela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se váhavě.
„Úplně,“ hlesla jsem, „Nic mi není.“
Ohromeně jsem prošla kolem ní a teprve v chodbě, když jsem si brala bundu, mi došlo, že bych jí měla vysvětlit kam jdu.
„Jdu ven!“ křikla jsem, chtěla jsem ještě dodat za kým, ale pak se mi to rozleželo v hlavě.

Samozřejmě, že jsem venku na schodech uklouzla – jak jinak. A hlava mě pomalu zase začínala bolet. Možná, že kvůli tomu všemu stresu se mé nervy přetížily a nebyly schopny informovat můj mozek o bolesti. Ale koho to zajímá, že? Důležitá pro mě byla v této chvíli pouze přítomnost – která, jen tak mimochodem, nevypadala nijak růžově.
Zavčas jsem se zachytila zábradlí a zabránila tak potupnému pádu před očima několika páťáků z naší školy. V duchu jsem si oddechla. Alespoň jedna trapná situace zažehnaná.
Přehodila jsem si bundu přes ruku a marně jsem uvažovala, proč ji vlastně s sebou tahám. Venku bylo přes pětadvacet stupňů – a to bylo teprve jedenáct – a sluníčko nemilosrdně pálilo jako by se snažilo celé městečko vypálit ze světa.
Na přechodu na křižovatce Dvaadvacáté a Zářící jsem se na několik vteřin zarazila.
Původně jsem chtěla jít za Thomasem, ale Zářící ulice jako by byla opačným pólem magnetu. Přitahovala mě. Lákala a pokoušela.
Chvíli jsem odolávala, dokonce jsem vykročila k Thomasovu domovu, ale pak jsem změnila názor a svižným krokem jsem zamířila k Birminghamovým .
Rychle jsem přeběhla na druhou stranu silnice, kde byl chodník. Srdce mi prudce bušilo a v žilách mi koloval adrenalin.
Ani jsem se nebála, ale tohle bylo nové – naprosto nové. Za celý svůj život jsem po Zářící nešla ani nejela. On taky nebyl důvod. Ve Větrném sádku nežil nikdo několik desetiletí – měla jsem dojem, že to bylo přesně šedesát sedm let od doby, kdy zemřela poslední členka aristokratické rodiny, obývající ten tajemný zámeček.
A navíc obchody v této ulici byly mimo mé finanční možnosti.

Takže předtím jsem důvod jít sem neměla. Vlastně jsem ho neměla ani teď. Kromě nutnosti promluvit si s Birminghamem.
Musela jsem se zasmát. Musela - musela jsem s ním mluvit, ale neměla jsem tušení, proč je ten pocit nutnosti tak silný. Skoro jako by se jednalo o život – o můj život.
Opět jsem si vzpomněla na svůj sen a úsměv mě rychle přešel. Určitá pravděpodobnost by tady byla. Zimomřivě jsem se otřásla. Z celého srdce jsem doufala, že ten sen nebyla nějaká vize budoucnosti. Přála jsem si, aby to byla jenom moje šílená představivost.
Postupně jsem zvolňovala krok až jsem se nakonec zastavila úplně. Mezi zdivočelými, rozrostlými a starými stromy jsem zahlédla střechu Větrného sádku. Srdce mi sevřela ledová předtucha. Varovala mě. Pokud udělám těch několik zbývajících kroků, už nic se nevrátí k normálu.
Zhluboka jsem se nadechla. Můj život nebyl nikdy normální – a co může být šílenějšího než se mi děje teď?
Ujišťuji vás, kdybych tenkrát věděla, jak moc se můj život změní, nikdo by mě tam nedostal ani párem volů. Nikdo a nic.

Když jsem prošla starou mohutnou železnou branou musela jsem se donutit zavřít pusu. Všechno tady bylo tak obrovské a majestátní! Připadala jsem si jako smrk vedle sekvoje. Maličká a nicotná. Nepodstatná.
Cesta za branou už nebyla asfaltová, ale pod nohami mi křupal štěrk. Každou chvíli jsem očekávala přílet páva, který by tomu dodal vzhled opravdové zámkové zahrady. I když tráva už potřebovala nutně posekat, keře prostříhat a vrátit do původního tvaru a jezírko by sneslo trochu čisté vody.
Přesto všechno byl Větrný sádek tím nejkrásnějším místem, které jsem v našem maloměstě navštívila.
„Potřebujete něco?“ ozval se za mnou ženský hlas.
Zděšeně jsem vyjekla. Tak jsem se zasnila, že jsem zapomněla na fakt, že tady někdo (něco) žije.
„Já – já…“ otočila jsem se se zarudlou tváří a vygumovaným mozkem. Nebyla jsem schopna vydolovat ze sebe nějakou kloudnou odpověď.
Možná to bylo tím, že žena přede mnou musela být ztělesněním nějaké zlatovlasé bohyně. Ve skutečnosti, všechno na ní mělo nádech zlata. Od vlasů, čelenky, halenky, kalhot, bot i šperků. Dokonce i pleť měla nazlátlou. Pouze oči měla temně šedé.
V jedné ruce držela zahradnickou lopatku a v druhé pracovní rukavice – jak jinak než zlatohnědé.
„Já tady hledám – eee – Leonarda Birminghama,“ hlesla jsem roztřeseným hláskem. „Teda jestli tady je.“
Bohyně se usmála. „Ach,“ vydechla značně potěšeně, „Povídal mi o tobě. Počkej, dojdu pro něj.“
Nevěřícně jsem na ni zírala. Povídal jí o mě? Jak jí o mě mohl povídat? Jak se o mě vůbec mohl dozvědět?
Zrcadlo. Určitě to bylo zrcadlo.

________________________________________________________

Prosím, prosím ... nešla by tady nějak šoupnout kurzíva??? PROSÍM :)

Jinak klasika ... dokončení nejdříve na webu :D www.ellie.bloguje.cz ... A snad to nebylo až tak vážné jako ta první část XD